Silnice na Haiti se výrazně liší od těch našich. Je to dáno
tím, že na tvorbu silnice je třeba technika, lidi, kteří tomu aspoň trochu
rozumí, a především peníze na platy a materiál. Zřejmě z toho důvodu je i
v hlavním městě přes polovinu cest prašných, tedy vlastně všechny kromě
hlavních tepen. Ale ani to, že je silnice zpevněná, neznamená, že je vyhráno.
Jsou v ní totiž díry a hrboly, postupně se rozpadá a nikdo ji neopravuje.
Zpevněné silnice mezi městy jsou asfaltové, ale těch je jen pár. V malých
městech se ještě snaží vytvořit silnice svépomocí betonovými kvádry. Na zem
dají šalování pro mnoho kvádrů, pak jej šachovnicovitě vyplní, počkají, až to
zatvrdne, dají pryč šalování a dodělají druhou půlku. Betonové cesty vydrží
ještě kratší dobu než asfaltové. Specifickou strategií na pár místech je, že se
namísto celé silnice udělají jen dvě koleje a je pak na řidiči, aby se
v nich udržel. Většina cest je ale prašná, tedy vyježděná cesta až na
kameny.
Auto na takové cestě drnčí, řidič se snaží najít co nejlepší
dráhu mezi dírami. Je úplně jedno, jestli jedete vpravo nebo vlevo, hlavní je,
aby se neponičilo auto a cestující byli co nejméně vyklepaní. Pokud jedete v protisměru,
můžete si svoji pozici klidně uhájit troubením nebo prostě velikostí dopravního
prostředku. Většinou je cesta nejlepší u krajnice a tak se na ni všichni lepí.
Tím se ale rozjezdí a tak je potřeba mačkat se ke krajnici nové a silnice se
rozšiřuje.
Vzhledem k úrovni cest je zcela přirozené, že se
hledají zkratky či jiné možnosti kudy jet. V oblasti kolem Ainse Rouge se
jezdí po „pláži“. Abyste pochopili, je to rozlehlejší oblast, kde se těží sůl a
která se jednom za čas zaplaví mořskou vodou, pak se čeká, až se voda odpaří. Jezdí
se tedy po cestě, která tam ještě před týdnem nebyla a za druhý den již opět
být nemusí. Místy se dá projet hladce, jinde hrozí zapadnutí. V několika
místech na Haiti je vádí, tedy řeka, která část roku teče a část je vyschlá.
Řidiči, včetně nás, to prostě berou asi 500m korytem. Zase je třeba určit míru
v tom, kdy je řeka ještě sjízdná a kdy už ne. Mosty na Haiti jsou, ale jen
přes velké řeky. Je běžné, že se řeky brodí. Občas je to tak, že je postavený
most, ale je pouze pro chodce a auta musí vedle brodit vodou. Tak mám alespoň
zážitky, z chvil, kdy jsme se brodili, voda už nám tekla dovnitř, dál jsme
se nořili hlouběji, já nevěděl, jak bude cesta pokračovat, a místní na zadních
sedačkách na mě pořád jen „jeď, jeď!“.
Rychlost na silnicích je pro Evropana ubíjející. Na asfaltce
se dá dosáhnout průměrné rychlosti
50km/h. Mimo asfalt je to ale 20km/h. Na mnoha místech je třeba kvůli
překážkám téměř či zcela zastavit a jet krokem. Do toho místní s oblibou
staví přes cesty prahy, které jsou jen těžko vidět, takže auto čas od času nechtěně
nadskočí a až tím zjišťujeme, že „tady byl taky jeden“. Když cestujete na
Haiti, tak už k tomu musíte mít opravdu důvod. Na dlouhou a nepohodlnou
cestu se nikdo nevydá jen tak.
Zajímavostí je, že řidičský průkaz se na Haiti získá
jednoduše zakoupením na příslušném úřadě. Žádná autoškola, žádné testy, však on
vás život naučí. Nicméně řidičák platí jen v daném okrese. Pokud chcete
jezdit i po okresech jiných, musíte v každém z nich zajít na úřad a
zaplatit poplatek. Naše mezinárodní řidičáky nám naštěstí dovolují jezdit po
celém Haiti. Asi hlavně díky tomu, že když už ho policista dostane do ruky,
neumí jej přečíst, a tak si jen prohlédne fotku a razítko a řekne bien.
Zajímavost dva, kterou ale už znám z Indie je troubení.
I na Haiti se troubí mnohem častěji než u nás. Zatroubení může podle situace
znamenat – jsem za Tebou, jsem vedle Tebe, jsem před Tebou, jsem za rohem, pusť
mě, pusť mě!, už mě vážně pusť!!!, díky, že jsi mě konečně pustil a další.
Nejpohodlnější způsob, jak cestovat po Haiti, je osobním autem.
S výjimkou hlavního města se v oblastech, kde se pohybuji, jezdí
pouze silnými 4x4 offroaďáky. Auto mají pouze bohatí nebo zaměstnanci
neziskovek, případně policie. Zajímavostí je, že Haiťané svoje auta velice rádi
a často umývají, takže jsou i v prašném prostředí čistá (až na to naše). O
údržbu už se ale nestarají a opravit auto neumí, takže je celkem časté, že
v krajnicích stojí zaparkované osobáky či dodávky, které mají zadřený
motor či jinou poruchu, která nastala z obyčejného zanedbání nebo pro banální
defekt. Namísto opravy auto prostě opustí a nechají být.
Nejčastějším dopravním prostředkem jsou na Haiti motorky,
konkrétně značka Haojin (99% všech motorek). Motorka má řadu výhod – je rychlá,
dokáže se proplést mezi dírami či mezi auty, má malou spotřebu, je snáz
opravitelná. A kupodivu i na motorku se toho vejde spoustu. Třeba 4lidi nebo
řidič a 6pytlů rýže nebo 2lidi a 7koz (svázaných do kozelce, přivázaných
k motorce a mečivě trpících). Variant je nespočet.
Na krátkou vzdálenost se dá ještě jet na koni, oslu či mule,
případně jet jedním směrem na něm a zpátky jít vedle něj, protože nese náklad.
Jezdí se tu i na kole, ale to jen kluci po městech a vesnicích a ani bych to
neoznačil za dopravní prostředek jako spíš za zábavu. A pak se samozřejmě chodí
pěšky.
Pokud nemáte vlastní dopravní prostředek, není ještě nic
ztraceno. Možností je stále celá řada. Dá se jet třeba autobusem. Ty místní
jsou v offroad provedení, se zahrádkou na střeše a jsou vesele pomalované.
Ze vzdálených horských oblastní vyjíždí vždy o půlnoci, aby do hlavního města
dojeli odpoledne či navečer. Z bližších lokací vyráží ve chvíli, kdy se
autobus naplní. Tady pozor, v zájmu řidiče a vlastně i cestujících je, aby
se přepravilo co nejvíc lidí. Proto jsou sedačky opravdu těsně za sebou, místa
na nohy je méně než málo. V jedné řadě sedí cestující po dvou na každé
straně a pátý uprostřed na sedátku v uličce. Do autobusu se nastupuje u
řidiče či dveřmi v zadní stěně autobusu (znáte ze žlutých amerických
school bus, minimálně ze Simpsonových :). Věci se skladují buď do přihrádek nad
hlavou či na střechu, kam si za jízdy naskočí i pár odvážlivců. Atypické věci
jako třeba kohouta nebo hlavu zvracející manželky si podržíte v rukách. Za
jízdy se toho moc neděje. Autobus prostě nabere rychlost a pak už jen troubí a
děj se vůle boží, protože naplněný a se špatnými brzdami jen tak zastaví.
Zajímavé jsou dvě věci. Kdykoliv autobus zastaví, hned jsou
kolem něj prodavači jídla a pití. Z toho, co v Čechách neznáme,
nabízí pražené banánové plátky (chipsy, ale pálivé a banán je rozříznutý
podélně), hlavní jídlo v podobě obalovaných kousků masa a zeleninového banánu
a „tabla“, což je něco jako arašídy v čokoládě ve formě placiček a chutná
to skvěle. Prodejci klidně nastoupí do autobusu, propletou se mezi cestujícími
na výhodná místa, 10km s busem jedou a prodávají a pak zase vystoupí, aby
počkali na bus jiný. Druhou zajímavostí je člověk, který se najednou za jízdy
postaví a začne vyprávět, jaké měl zdravotní problémy a kolik je na světě nebezpečných
chorob, ale že našel zázračný lék, který mu děsně pomohl. A že máme štěstí,
protože ho má zrovna náhodou tady s sebou a může nám ho prodat za směšných
xy gourdů. Světe div se, ale po ubíjejícím půlhodinovém monologu mu skutečně
cestující začínají posílat bankovky a on nazpátek rozesílá podezřele vypadající
lahvičky. Když prodejce vystoupí, objevuje se hned jiný a celé to začíná
nanovo, tentokrát s mýdlem, po kterém budete ještě hebčí, prášky na
cokoliv a podobně.
Při cestování na velkou vzdálenost se dá ještě vylézt na
korbu nějakého zrovna projíždějícího náklaďáku. Často už je naložený nákladem,
takže si sedáte na něj, většinou na hromadu dřevěného uhlí v pytlích.
Kamioňáci jsou zvyklí takhle lidi vozit a bez problémů zastaví. Jiná možnost je
někoho stopnout si osobák. Auta zastavují černí stejně jako u nás zvednutím
ruky, jenom se zvedá ukazováček. Bílí ruku zvedat nemusí, protože aby běloch
stopoval, to už je nějaká událost a tak to je spíš tak, že auta staví sama od
sebe. Když už někdo jede stopem autem, tak ale nejde do kabiny, nýbrž dozadu na
plošinu (u pick-upu). Za stopování se neplatí.
Existují ještě dvě placené varianty na krátkou vzdálenost.
První je mototaxi. Prostě někomu dáte peníze a on vás sveze na motorce. Na
krátkou vzdálenost nejrychlejší a efektivní varianta, na dlouhou utrpení. Měl
jsem jednou tu možnost se takto svézt 130km a bylo to peklo. Víc níže.
Druhá možnost je tap-tap. Je to pick-up, který má na plošinu
navařenou střechu, uvnitř sedačky a převáží takto lidi po městě. Zatím jsem
nepochopil systém, jak lidi pochopí, kam zrovna auto jede, ale prostě to nějak
vědí. Jeden člověk řídí, druhý vzadu vybírá peníze. Výjimečně jezdí tap-tapy i ve variantě
náklaďák a potom jsou schopné přejíždět i mezi městy.
Železnice v hornaté haitské krajině není. Přesto je
v hlavním městě muzeum železnic na Haiti. Je to proto, že kdysi ještě
v dobách koloniálních zde železnice skutečně vedla od plantáží k moři
a svážela se po ní úroda. Kde ty haitské sněhy jsou?
Netradiční zážitky: Výlet s mototaxi
K mojí smůle se nám bohužel na misi rozbilo osobní auto
do té míry, že se stalo nepojízdným. Pro čtenáře blogu je to dobrá zpráva,
protože jsem byl nucen poznat i jiné způsoby dopravy. Dostal jsem se do
situace, kdy jsem se nutně potřeboval přesunout mezi dvěma městy, vzdálenost
130km. Ve své naivní neznalosti jsem sáhl po variantě mototaxi (jízdy na
motorce jako spolujezdec) s tím, že je to efektivní řešení a že to pro
jednou nějak zvládnu. Našli jsme kluka, který měl být prý dobrý řidič,
usmlouvali cenu a jelo se.
Že to byl blbý nápad, jsem pochopil už po prvních
kilometrech, kdy se pan Mladá Puška ukázal jako nejrychlejší na silnici a
všechny ostatní předjížděl o úroveň vyšší rychlostí. Já se za ním jenom držel,
prach a slzy v očích. Po čase jsem si zvykl jet s přimhouřenýma očima
a blbým výrazem ve tváři. Kluk kličkoval mezi dírami, když to šlo, a projížděl
je, když už to nestihl nebo se jimi nechtěl zabývat. Já se vzadu mezitím
naklepával jako štědrovečerní řízek a počítal čas dojezdu. Nejnáročnější bylo
mít svaly na rukách celou dobu zatnuté nebo alespoň v pohotovosti. Především
při brždění v dlouhých sjezdech to byl zápřah. A pak se mi rozdíraly ruce
o držadla motorky a batoh. Neopálená, větrem odkrytá stehna změnila postupně
barvu z hvězdné půlky slávistického dresu na tu vedlejší. I když jsem si
vynutil přestávku, i když jsem panu Schumacherovi junioru říkal, ať jede
pomaleji, dorazili jsme do cílové destinace v rekordním čase za necelé dvě
a půl hodiny vč. přestávky, tedy s průměrnou rychlostí nad 50km/h.
Z motorky jsem sestupoval jako tučňák, kyčle i ramena zatuhlé, záda
zničená, ruce sedřené a s puchýři, zato o jednu velmi cennou zkušenost bohatší.