Byli jsme dlouho ve městě. Být ve městě je v pořádku, ale být ve městě dlouho, není dobré. Když tedy Adam napsal, že bychom mohli jet na víkend do hor, nebylo co řešit. Do hor znamenalo do Jeseníků. A tak jsme jeli. Tento víkend. Do těch hor.
Původně nás mělo být hodně, ale pak Adam kvůli státnicím nikomu neodpovídal a tak nás zůstalo jen šest. I to je ale hodně. Teda jako hodně na ty hory.
Odjížděli jsme v pátek. Já ještě v 1645 spal, ale 1718 jsem už i se sbalenou krosnou nastupoval do vlaku. Jestli chcete co vědět, tak ode mě na nádraží to je dobrých dvacet minut chůze a když máte na zádech krosnu a na nohách pohory, tak je to ještě víc. A já se vzbudil a neměl ještě vůbec sbaleno. Spal jsem proto, že jsem byl ještě unavený. Večer předtím jsme vystupovali, pak byla diskuse a pak jsme šli ještě chvíli plánovat ty hory. Jako kdy pojedeme, kdo co vezme, kdo vlastně jede a tak.
No každopádně ten vlak jsem nakonec stihl. V kupé už čekali Adam, Eliška a Vavřinec. Dojeli jsme až Nového Malína. Tam bydlí Adam. Vesnice vypadá na první pohled jako jedna z těch menších, ale je děsně roztahaná a tak není moc dobře poznat, že je vlastně velká. Z Šumperka jsme k ní jeli 5km a pak se 3km vraceli k Adamovu domu. Tak nějak myslím tu roztahanost.
Ale dům má Adam moc fajn. Je pěkně velký, prostorný a na rozdíl od toho našeho není každá druhá místnost přeplněná věcmi. Vlastně žádná obytná místnost není moc plná. To se mi líbí, když jsou místnosti takové vzdušné a otevřené. Řekl jsem to Tereze, ale ona tohle moc neviděla. Lidi vůbec nedokáží vnímat v čem žijí, nemají ten odstup, jsou na to moc zvyklí.
Tereza je Adamova sestra. Je moc fajn. Přijela do Malína o hodinu před námi a udělala nám opékané brambory s pórkem. K tomu jsme si ještě dali rajčata a takový osvěžující dresink. Byla to mňamka. Celou večeři jsme zakončili výborným koláčem od paní Č., to jako maminky od Adama a Terezy. Jen Eliška si nedala a říkala, že její maminka říkala, že sladké by se po jídle jíst nemělo, že to pak v břiše nedělá dobře či co. Ale ten koláč byl stejně dobrý.
Adam mezitím došel na nádraží vyzvednout Míšu, která přijela později. Večer jsme pak ještě hledali stany. Koukali jsme se všude možně, ale nakonec jsme je nenašli. Nakonec to zas tak nevadilo, protože hlásili, že má být po měsíci zase jednou pěkně. Koukli jsme se ale do stodoly a hlavně na zahradu a viděli jsme ježka, co je naučený chodit atm na kočičí žrádlo a lípu, která ještě před čtyřmi lety sahala Vavřincovi po ramena a teď má 4metry a lavičku na které kdysi malovat ten umělec z Finska, co sem přijel po revoluci a říkal, jak se tady máme dobře a oni že ne, že západ je lepší. Po roce přijel znovu a opět říkal, jak je to tu super a oni zas že ne, pořád jen západ, západ. Dneska víme. Každopádně ta lavička je bílá, po jabloní a dá se z ní dobře koukat na hvězdy. Tedy ne přímo z ní, protože je nad ní koruna a to pak jeden nic nevidí. Ale dá se stoupnout si doprostřed zahrady a koukat se střídavě na tu lavičku a na hvězdy a představovat si, že na ní sedíte a na hvězdy se koukáte z ní. Možná je to lepší než se na ně z ní doopravdy koukat. Tak jako tak na hvězdy se v Malíně kouká moc dobře. Č. bydlí tak trochu stranou, nesvítí tam lampy z ulice a vůbec je tam relativně tma a klid. Dobré místo na koukání na hvězdy. Ten stan jsme ale nenašli, tak jsme vzali aspoň celtu.
Vstali jsme už v šest, abychom stihli vlak. Nesnídali jsme, to jsme si nechali na cestu, abychom vyrazili dřív. Přejeli jsme do Šumperka a z tama přes Hanušovice do Starého Města u Zábřehu. To, že jsme jeli přes ty Hanušovice, říkám proto, že jsme tam právě snídali. Jinak to je spíš taková díra na kraji světa. Ale to je právě ten důvod, proč jsme tam jeli. Svět potřebuje mít takovéhle svoje díry.
Ze Starého města jsme šli po modré na Kraličák. Je to střecha Evropy, evropské rozvodí, kdyby Vás to zajímalo. Ale proto jsme tam nešli. Hned za městem jsem byl rád, že jsem si vzal nové pohorky. Já jsem si totiž nedávno koupil nové pohorky. Ty staré už za moc nestály. Propouštěli vodu a hlavně byly po stranách popraskané a děravé. Ale stejně je ještě nosím do města když je mokro a občas i jinam. Ty nové jsou ale celokožené, z jednoho kusu a měly by vydržet o něco déle. Koupil jsem je v akci se slevou 20% v Hudy. Oni to tak mají vymyšlené, že něco zdraží a pak na to dají slevu. Třeba ty moje pohorky předtím zdražili o 15%, takže ve výsledku to bylo jen se slevou 5%. Já jsem tohle všechno věděl už předem, ale stejně jsem si je koupil. Především jsem si už prošel nabídku na internetu a pohorky jsem potřeboval tak jako tak.
Za nádražím jsem za ně byl rád proto, že v posledních dnech hodně pršelo a cesta tam byla hodně podmáčená a bahnitá. Ty pohorky mají vysoukou podrážku a i odrážku, takže jsem mohl v klidu jít, aniž bych se musel moc starat o to, kam šlapu.
Vylezli jsme až na louky nad městem, pak do Stříbrnice a dál. Bylo to úplně super, protože to bylo takové to příjemné šlapání a povídání a já už jsem takhle dlouho nešlapal a nepovídal a tak mě to bavilo o to víc.
Většinu cesty jsme šli do kopce, já hodně pil a tak jsem byl brzy zplavený jako křeček. Oni křečci asi nijak zvlášť splavení nebývají, ale mně se to přirovnání líbí. Ale šlo se mi dobře a ostatním taky nebo se tak alespoň tvářili a tak nám to rychle ubíhalo. Brzy jsme byli v NPR Králický Sněžník, který je z přírodovědeckého hlediska úplně parádní, ale i obyčejným turistům se tam musí líbit, protože tam je spousta věcí k vidění, které ocení i člověk, co se v přírodě moc nevyzná.
Když jsme se dostali blízko k vrcholu, začali se kolem množit turisti. Teda ne že my bychom turisti nebyli, ale za takového toho tuctového turistu se rozhodně nepovažuju. My jsme měli totiž jiné plány než se jen vyšplhat nahoru, kouknout se kolem, vyfotit se a pak zas sešlapat, k autu a domů. Předně jsme měli v plánu na vrcholu přespat, ale pak jsem taky zkoumal místní biotop, fotil a připravoval si to na zkoušku z Botaniky, co jsem měl mít v pondělí ráno.
Co jsem Vám neřekl je, že u Č. mají ve spíži takový fajnový obraz. Oni tedy mají po domě spoustu obrazů a úplně nejlepší mi přijde, že Tereza má ve svém pokoji obrazy, které malovala ona sama. Ono je to tedy tak trochu egocentrické věšet si na zeď svoje vlastní obrazy, ale stejně je to fajn. Ale k tomu obrazu ve spíži. Na něm je totiž výjev z bitvy na Vítkově. Ta bitva se stala v roce 1420 a bylo to první velké střetnutí husitů a křižáků. Žižka do té bitvy šel s padesáti bojovníky, křižáků bylo asi třista. Husitům tedy během bitvy přišlo dalších asi padesát na pomoc, ale i tak to je síla. Jít do bitvy proti pětinásobná přesile, to chce už hodně odvahy. Ono i kdyby těch křižáků bylo jen dvojnásobek, byla by to pořád slušná převaha. Žižka se ale vůbec nebál a s přehledem vyhrál. Byl to borec. No a tohle vítězství mají Č. ve spíži na obraze. Je na něm takový menší kamenitý vrcholek a pod ním se všichni tak mlátí a je tam spousta mrtvol a uprostřed obrazu je chrabrá žena jak se ohání cepem po jezdci na koni. Tahle část mi přijde jako blbost, protože ženská by v takový bitvě asi moc dlouho nevydržela, ale ten obraz je i tak bomba.
Nejvtipnější na tom je, že když jsme vylezli na Kraličák, shodli jsme se, že to tam vypadá úplně jako ta bitva na tom obraze. Uprostřed je totiž hromada sutin po rozhledně, co tu kdysi stála a kterou zbořili komunisti. Na ní byla spousta turistů a záplava dalších chodila kolem. Zkrátka úplně jako na tom obraze jenom měli v rukou svačiny místo mečů a cepů.
Tím, že bylo pěkně slunečno a předtím x dnů pršelo nebo bylo zataženo, vyšlo ven spousta lidí. Trasa Slůně – pramen Moravy – vrchol Králický Sněžník byla úplně přecpaná lidmi, hotová magistrála. V takovém návalu člověk nemá ze zdolání vrcholu vůbec radost a ani ostatním se v té záplavě moc nelíbilo a tak jsme šli stranou a tam si ve vřesovišti v klidu posvačili a četli. On totiž Adam našel takovou úplně dobrou knížku Vřesová studánka, která je plná pohádek a legend z místního kraje. Tudíž nejenom že posloucháte pěknou pohádku, ale zároveň si můžete dobře představit jak to na těch místech o kterých se vypráví vypadá, protože jste jimi prošli nebo jsou na dohled. A na dohled je z Kraličáku, totiž Vítkova, v podstatě všechno.
Když jsme si dočetli a najedli se, přišel čas domyslet plány na zbytek dne. Jedna polovina – Tereza, Vavřinec, Eliška se musela vrátit, protože měli další povinnosti. Moc se jim nechtělo a já se jim ani nedivím. Přijde mi na hlavu strávit tolik času přesunem a dalšími věcmi kolem, pak vylézt nahoru a když už tam konečně jste, tak se hned otočit a jít domů. Většina lidí to tak dělá, vlastně skoro všichni, ale mně přijde líto jen tak odejít. Tereza, Vavřinec a Eliška toho dne ale odešli.
Zůstal jsem s Adamem a Míšou. Kdyby tu byla ještě Lenka, byla by to původní sestava z Albánie. Lenka je ale v Bruselu, takže jsme byli jen ve třech. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme na Malý Sněžník, což je hned vedlejší kopec na polské straně. Ono bylo vůbec kolem spousta Poláků, skoro víc než Čechů. Tím, že je Vítkov na hranicích se ale není čemu divit. Slezli jsme do sedla do Polska k chatě a cestou hodili krosny do kleče, abychom se snimi nemuseli tahat. Od chaty, která byla v podstatě dalším bodem magistrály a tudíž taky děsně narvaná jsme to stočili doleva a rychle na Sněžník. Hned kus za chatou už bylo zas poloprázdno. Je vidět, že víkendoví turisti se drží opravdu jen na těch hlavních trasách, vylezou nahoru a zase se svalí zpátky. Minimální potěšení, ačkoliv si přímo šlapou po možnosti vidět o tolik víc. Stačí jiný pohled. Cestou na Sněžník jsme diskutovali o tom, zda existuj elity a kdo jimi je.
Sněžník má vrchol zalesněný. Ony jsou tedy zalesněné všechny vrcholy kromě Vítkova, ale u Sněžníku to bylo o to důležitější, že jsme na něj šli. Místo výhledu jsme si tedy našli takovou pěknou travnatou rovinku bokem v lese. Seděli jsme a povídali si ještě chvíli o elitách a všem možném. Pak jsme si přečetli další příběh z Vřesové studánky. Vřesová studánka je studánka kdesi pod Pradědem a nikdo ji pořádně nemůže najít, ale jedna holka z příběhu se k ní kdysi náhodou dostala a napila se z ní. Od tý doby se mohla přeměňovat ve zvířata podle toho, jak se jí zachtělo, což je dost cool. Když měla někam přejít, tak byla sokol a když ji měli na zámku bičovat, udělala ze sebe medvěda a ukázala drábům zač je toho lokem. Ten příběh, co jsme si četli na Sněžníku byl ale o kovářovi Petrovi, co zabil jednoho maďarskýho drába Bélu a pak se děsně dlouho schovával v lesích. A umřel by, ale pomohl mu Praděd v podobě pasáčka. Dobrý příběh.
Měli jsme ještě dost času a tak jsme tak různě blbli a pak jsme z toho přešli do akrobacie a nakonec jsme dělali i něco z kontaktu podle toho, co jsem si zapamatoval, ale i jinak. Bylo to moc fajn, taková pohodovka v horách, v přírodě, v klidu. Nikde kolem žádný mobily, počítače, nikdo Vás nikam nehoní a vy nikam nechvátáte. V dnešní době se zapomíná prostě jen spokojeně být a přesně tohle jsme tam na Sněžníku dělali.
Nakonec jsme se vrátili zpátky na Vítkov. Cestou jsme se napili z potůčku, co kolem tekl, což bylo moc fajn, protože jinde tohle udělat moc nejde. V kleči jsme si vyzvedli krosny a vrátili se na Vítkov. Většina lidí už mezitím odešla, ale pár jich tu pořád ještě zůstalo. Šli jsme se umýt k prameni Moravy, což je sranda, když si vezmete, že Morava pak protýká celou Moravou, takže přes půlku republiky a Vás zákonitě musí napadnout, kam až se ta špína dostane. Voda byla ledová a osvěžující.
Na lavičce pod Vítkovem jsme pak povečeřeli a přečetli si další příběh, kde Praděd pomohl jednomu švecovi, co měl deset dětí a neměl pro ně jídlo a tak mu Praděd dal žábu, co měl v puse lucerničku a z ní vypadnul co chvíli dukát. Takhle to zní jako blbost, ale ten příběh byl fajn, fakticky.
Západ byl luxusní, protože bylo vidět všechny ty kopce a opar nad nima a kolem sluníčka byly červánky a do toho jsme poslouchali o Pradědovi a cpali se chlebem a kedlubnou a byli spokojení.
Vrchol se mezitím úplně vylidnil a tak jsme si v klidu našli pěkné místo v závětří, uvařili si čaj a připravili se na spaní. Ještě než jsem usnul, pozoroval jsem zas hvězdy. Na Kraličáku je vidět na všechny strany, nic nestíní a je tam i docela tma. Když chcete vidět světlo, kouknete ne na světla měst vespod, ale nahoře je tma a hvězdy jsou vidět parádně. Během opakování si souhvězdí, která znám, jsem usnul.
Probudil mě Adam v 0435, protože vycházelo slunce. Ten pohled byl fakt luxusní, protože kromě slunce bylo vidět i celou krajinu pod ním a jak to na sebe všechno pěkně navazuje a prolíná se, ale nejlepší stejně bylo, že stačilo se jenom posadit, že člověk nemusel nikam chodit, protože už tam byl.
Pak jsem ještě usnul a vstal až někdy po sedmé. Míša i Adam už byli vzhůru a povídali si kousek stranou. Přisedl jsem si k nim a chvíli jsme si jenom tak povídali a koukali se do krajiny. Pak jsme si společně zacvičili. Byla to taková kombinace rozcvičky a jógy, každý přinesl kousek a dohromady to bylo úplně paráda. Hlavně bylo prima být naboso v té trávě na vrcholu a mít ten rozhled. Cvičili jsme docela dlouho a bylo to moc příjemné. Pak jsme si uvařili čaj a snědli tu buchtu, co předtím upekla paní Č. a měli jsme ji po večeři v Malíně. Adam ji vzal s sebou.
Sbalili jsme se a rozhodovali co dál. Nakonec jsme si naplánovali jít na Paprsek a z něj do Starého města, ale ono bylo v celku jedno, kam jsme šli, hlavně že jsme byli takhle pěkně venku. Šli jsme přímo po hranici a bylo tam spousta rašelinišť, takže jsem znovu ocenil svoje pohory. Je asi jedno o čem jsme se bavili, ale stejně Vám to řeknu. Bavili jsme se o bezpečnostních politikách velmocí a o tom, jací tam jsou vypatlanci, co rozhodujou, ale že některé věci se mění k lepšímu, tak aspoň něco.
Na jednom rozcestí jsme se potkali s klukama, co šli z Paprsku a ti řekli, že to tam za jeden den i s následnou cestou do Brna nedáme, a tak jsme se rozhodli jít přes Kapličku zpátky do Starého Města a pak do Branné. V podstatě to tak bylo i lepší. Nemuseli jsme tak chvátat, víc jsme si to užili a víc odpočívali a jedli.
Sešli jsme zase a do Starého Města. Od nádraží jsme prošli celé město. Je pořád ještě pěkné, i když ho tam przní o sto šest. Hnusné betonové paneláky vedle tradičních barokních měšťanských domků a tak. Největší nakládačka je benzínka na náměstí přímo vedle krásné radnice. Člověku, který tohle prosadil bych dal vysázet pětadvacet lískovkou přesně jako v těch pohádkách.
Na náměstí měli otevřeno v Cukrárně, která byla děsně legrační. Už jenom šašek, co byl namalovaný nad dveřmi působil hrozně děsivě. Jako dítě byste mě tam nedostali ani za kopec sladkostí. Vtipný to ale bylo i vevnitř. Byla tam hrozná směska všeho možného, cukrátka, dortíčky, zmrzliny. Všechno to bylo hrozně socialistické, ale v takovém retro-příjemném smyslu. Těžko se to popisuje. Prostě ustálená pohodová nálada nedělního odpoledne. A pořád přicházel někdo z místňáků s dětmi a povídal si s paní za pultem, zkrátka žilo to tam. Adam si koupil Míšu, Míša nic a já takovou děsně chemickou zmrzlinu, co je postavená jen na barvě a ledu. Ale neměl jsem si ji dávat, protože potom jsme šli asi tři kilometry do kopce a začal nám docházet čas a tak jsme šli rychle a mě z toho začalo bolet břicho.
Šli jsme kolem takového obrovského bunkru. Za celou cestu jsme potkali bunkrů hromadu, ale tenhle byl obrovský. Klidně by to mohl být rodinný domek, kdyby nebyl celý jenom z betonu s metrovými stěnami a malinkými střílnami místo oken. Adam říkal, že tam kdysi jako malý byl na exkurzi a nějaký pán, co je provázel tvrdil, že tyhle bunkry jsou nezničitelné. Jestli je to pravda nevím, ale už vydrželi sedmdesát let a v podstatě nic jim není. Asi dřív zarostou do země než je něco rozloží. To bunkry v Albánii takhle odolné nebyly. Bylo jich sice víc, ale často byly vyvrácené nebo nějak popukané. Ty naše drží.
Začal nám docházet čas, protože jsme potřebovali stihnout vlak, abychom se vrátili do Brna v nějakou rozumnou dobu. Neptejte se mě proč, ale i když jsme už tak moc nestíhali, šli jsme ze Starého Města delší cestou a navíc po takové, která do Branné nevedla. My jsme to věděli už když jsme byli ve městě, že tak půjdeme a dokonce jsme se i ptali lidí a oni nám potvrdili kam ta cesta vede, ale stejně jsme po ní šli. Někdy prostě máte potřebu udělat věci jinak i když víte, že to tak bude složitější. Ale zas bych neřekl, že to bylo špatné rozhodnutí.
Potřebovali jsme se ale nějak dostat do té Branné a tak jsme sešli z cesty a začali si to zkracovat přes louky. Problém je v tom, že v Branné je nádraží v údolí a kolem je sráz a skály a dá se tam přijít jen z jedné strany. Neumím to úplně dobře popsat, ale je to zkrátka tak, že musíte jít jakoby na druhou druhou stranu obce, než kde to nádraží je. My si to sice zkracovali přes louky a tak jsme přicházeli úplně z jiné strany, ale měli jsme s sebou Adama, který tudy už dříve šel a tak zhruba věděl kudy a nakonec jsme se strefili na správnou stranu obce a i na to nádraží jsme to stihli.
Adam s námi jel jen do Hanušovic, pak už jsme s Míšou pokračovali sami dva. Jeli jsme dolů, což neznamená, že jsme jeli z kopce, ale na jih. Když jsme totiž jeli předtím do Malína, Eliška to komentovala tak, že jedeme nahoru, protože na mapě je sever vždycky nahoře. No a teď jsme jeli zpátky na jih, takže dolů.
Tak takhle nám bylo o víkendu.
Já jsem to asi dříve neřekl, ale několikrát jsem zkusil psát trochu jinak než svým přirozeným stylem. Ono se to asi těžko pozná a já to ani nijak moc nepřeháním. Každopádně tento článek se stylem částečně snažil napodobovat Salingerovo Kdo chytá v žitě. Zajímavá knížka.
Výběr fotek zde.
Příspěvky
