Foto

K vybraným předchozím článkům doplněny fotografie včetně diskutovaného kaktusového plotu. Check it out!

Volně žijící zvířata na Haiti

Pokud jde o zvířata divoká, tak si moc netroufám pouštět se do podrobnějšího popisování, protože se v nich prostě nevyznám. Navíc bez fotek to opravdu není ono. Proto podávám výběr sice chabý, zato ale na vlastní oči viděný a když možno, tak i fotkou doložený.

Jedné věci jsem si ale všiml. Chybí zde velká zvířata. A nemyslím, že by to bylo tím, že jsem je neviděl, ale prostě tu na Haiti nejsou. Největší dravec, kterého jsem zatím spatřil, byl pták o velikosti káněte. Možná je to tím, že tu nejsou lesy. Bez vhodného biotopu predátoři buď odešli nebo vymřeli. Ale to je jen moje teorie.

Nejběžnější a nejrozmnoženější je na Haiti hmyz. Zcela subjektivně to popíšu podle toho, co mě nejvíc otravovalo. Na prvním místě jsou jednoznačně moskyti. Kromě toho, že mají zadní dvě nohy tak divně zvednuté nahoru, vypadají a chovají se úplně stejně jako naši komáři (odborníci opravte mě). V noci bzučí a sají krev, přes den taky. Stačí jim trochu tepla a vlhkosti a rozmnoží se, že jich jsou mraky. Vzhledem k tomu, že tu krátce prší každý večer, mají teď pré. Jinak se drží hlavně kolem záchodů a sprch. Představte si, že jdete na záchod, chcete se posadit, ale na prkýnku už sedí kolem padesáti komárů. Když nevykonáte potřebu dostatečně rychle, odcházíte na tuty s poštípaným zadkem J. Moskyti nejsou jenom otravní, ale přenáší i nemoci. Malárie zde není zas takovým problémem. Zato je zde rozšířena „chicken kunia“, něco jako silná chřipka, která oslabí celé tělo a když přežijete, bolí vás kosti ještě nejméně půl roku. Kolegové si tím zřejmě prošli, mě to minulo. Hlavní epidemie už je naštěstí pryč.

Kromě moskytů tu jsou trpasličí mravenci, švábi – takoví ti poctiví velcí s pořádnými tykadly, prostě radost se podívat, a gekoni. Odborníci by mi zase jistě nalískali, ale pro mě je gekon totéž, co ještěrka. Je jich tu několik druhů, které se liší v podstatě jenom barvou. Jinak mají úplně stejné, trhaně rychlé pohyby, dokážou lézt po všem možném a jsou stejně plaší, jako naše ještěrky. A pak jsou tu ještě zajímavé vosy samotářky, které si vyhrabávají svoje komůrky do země jedna vedle druhé. Občas jich létá nad zemí několik desítek. Když jsem mezi nimi procházel, vždy jsem čekal, že už už na nějakou šlápnu, ale ony se umí bezpečně vyhnout. Myslím, že jsme pro ně jen pomalí a tupí obři, které záměrně přehlížejí J.

Společné bydlení vos samotářek.

Jeden z mnoha gekonů, který se nestyděl zapózovat.

Ve vzduchu létá spousta motýlů. Někteří jsou krásní, velcí, okatí, jiní docela obyčejní. Jednou jsem jel mezi dvěma vesnicemi a zřejmě přišel den líhnutí těchto motýlů. Podél cesty byly celých 10km stovky žluťásků. Něco takového jsem nikdy neviděl. Bylo to jako v pohádce – motýli úplně všude, jako by někdo otevřel bezedný pytel a zaplnil jimi celé nebe. Nádhera!

Pak tu jsou takoví malí vrabčáčci a pár velkých ptáků ala káně. Viděl jsem i divného datlovitého ptáka, který je ale mnohem strakatější než naši strakapoudi. Kdyby to slovo existovalo, byli by určitě i mnohem poudovitější.

Melanerpes striatus. Díky zprávě od jedné znalé čtenářky již vím, že české jméno je Datel haitský :)

Již třikrát jsem tu viděl kolibříka. Je to opravdu prcek a jeden musí mít štěstí, aby ho zahlédl. Chvilku stojí na místě u květu a najednou frnk a je pryč. Zkoušel jsem ho vyfotit, když se jednou delší dobu ochomýtal kolem keře, ale neúspěšně.

Na pobřeží jsou krabi. Jednak jsem poprvé viděl takové ty poustevníčky, jak si nosí ulity na zádech. Ulita leží, najednou popoběhne a zase leží. Když jsem to viděl poprvé, musel jsem si promnout oči, než jsem si uvědomil, že to je tenhle krab. A pak tu jsou krabi „obyčejní“. Vyhrabávají si v plážovém písku díry, do kterých se přes noc schovávají. Ráno je možné vidět na pláži uhlazené přílivem jednu hromádku písku vedle druhé. Chodí bokem a je zajímavé je pozorovat, protože jsou takoví bojácní a když je něco překvapí, tak jsou v mžiku zpátky ve své díře. Když se dva potkají, začnou kolem sebe kroužit tak, aby chodili pořád bokem, drželi si odstup a zároveň sledovali svoji plánovanou cestu.

Pláž za svítání. Bedlivému oku neuniknou hromádky písku vedle děr, které si vyhrabali krabi.

Krab vylézající ze své díry

Poustevníček ve své ulitě.

Ryby jsem na vlastní oči moc neviděl, protože nejsem až zas takový vodní tvor a ani šnorchlovací výbavu jsem s sebou neměl. Ale vím, že ostatní pozorovali spoustu malých pestrých rybiček v takových těch hejnech a jednou dokonce narazili i na murénu. Podle jídelního lístku vím, že tu jsou i žraloci a chobotnice, ale myslím, že jich je spíš pár přežívajících kusů někde v čistších vodách v opuštěné laguně stranou lidí.

Netradiční zážitky: Setkání se sklípkanem

V scheutistickém semináři, kde v současnosti bydlím, má každý vlastní místnost na bydlení. Kvůli moskytům se snaží, aby byla každá skulina vedoucí do pokoje ucpána. Moskyti o tom neví, a tak do pokojů normálně létají. Ale co chci říct je, že pokoje jsou docela dobře uzavřeny. O to větší bylo moje překvapení, když jsem večer ve svém zavřeném pokoji vstával od počítače, že už jdu spát, a metr za mnou na zemi jsem uviděl sklípkana (neodborně tarantuli). Po počátečním šoku jsem se ho jal prozkoumávat, okukovat, strkal do něj botou. Odejít z pokoje nechtěl a tak jsem ho jen nafotil, nechal být a šel spát. A ráno byl pryč! Jak se dostal dovnitř a ven, to je mi záhadou (kdybych připustil, že obyčejně podlezl pod dveřmi, vysvětlilo by se to, ale už by to nebylo tak dobrodružné). Gekoni a švábi jsou v pohodě. Na sklípkany jsem si ještě nezvykl.

Příběh měl dohru druhý den, kdy jsem o sklípkanovi řekl místnímu otci. On na to, zda jsem jej zabil. Já že přece nezabiju někoho tak vzácného, jako je sklípkan. A otec že „jakýpak vzácnýho. Pod tou betonovou podezdívkou vašeho domu jich jsou schovaný desítky“.

Sklípkany jsem si pak ještě „nastudoval“ na internetu. Největší měří až 30cm. Tomu se ten můj ani zdaleka neblížil. Jsou sice jedovatí, ale člověka by zabít nedokázali. Když jsou v ohrožení, tak nejprve zaujmou obrannou pozici (to jsem si vyzkoušel), potom zaútočí a kousnou a až teprve poté, když nemají jinou možnost, zaútočí podruhé a kousnou s jedem. Evropské čtenáře mohu uklidnit. Na starém kontinentu se vyskytují pouze sklípkánci, kteří se velikostí ani jedovatostí nemohou americkým a africkým rovnat.

Sklípkan obecný

Pro porovnání velikosti.

Domácí zvířata na Haiti

Když bychom se bavili o domácích zvířatech v Čechách, třeba i někdo na domácí farmě, tak si představíte třeba prase v chlívku nebo králíka v králíkárně, slepici v kurníku. Víme, čím je potřeba krmit, jak se o ně starat a naopak jaký z nich máme užitek. Celý proces chování má určitý řád a smysl. Na to na Haiti zapomeňte.

Domácí zvířata na Haiti jsou stejná jako u nás. Nejčastěji to jsou kozy, výjimečně je mezi nimi sem tam ovce, a potom slepice. Chovají se zde prasata, krávy, muly a osli na přepravu, občas potkáte i koně. Bohatší lidé mají psy a kočky. Všechno zvířata vypadají prakticky stejně jako u nás. Jen kozy mají takové ty ďábelské oči a za psy tu je jen jedna rasa nevzhledného oříška.

Přemýšlím, jak vysvětlit, způsob chovu domácích zvířat na Haiti. On je totiž nikdo vlastně nechová. Zvíře se prostě volně prochází, kde se mu zlíbí, a dělá si, co chce. Každý zřejmě ví, komu jaké zvíře patří a víc už to není lidská starost. Je na zvířeti, aby si našlo potravu a aby se o sebe postaralo. Na druhou stranu taky nikoho nenapadne zvířata nějak využívat (s výjimkou koní, mul a oslů) nebo si od nich něco brát. Haiťané sice jedí vejce, ale kupují si pouze dovážená. Slepic mají sice dost, ale ty běhají bůhvíkde, a kdo by ta vejce hledal J. Mléko se na Haiti nepije. Když už, tak ohřívané salko. Homogenizované zápaďácké mléko pijí jen homogenizovaní zápaďáci. Ono taky stojí spoustu peněz. Když už Haiťan použije mléko, tak to je lžička extrudovaného prášku do kafe. Jinak zvířecí mléko patří zvířatům – jak kozí, tak kravské. Od toho se také odvíjí mléčné produkty. Na Haiti mohou lidé poznat jen drahé dovážené, které si nikdo černý nekupuje. Prakticky jediný moment, kdy Haiťan projeví o domácí zvíře zájem, nastává tehdy, když přijde jeho čas a jde ho zabít a sníst.

Netuším, jak na takové hospodaření pohlíží čtenář, já se teď spíš sám sebe ptám, co na to říká samotné zvíře. Má volnost, má svobodu, nanejvýš je koza přivázaná někde na pastvě na provaze. Musí si samo najít jídlo, což není vždy úplně jednoduché, ale snaží se a nezakrní. Množí se přirozeně a stejně tak se starají o svoje potomky. Nejsou degenerovány člověkem, aby bylo více masa nebo mléka. Nejsou dokonce ani v ohrožení života, protože na Haiti nejsou predátoři, není zde zima a přírodní vlivy jsou s výjimkou zemětřesení a pravidelných orkánů naopak život podporující. Nevím ani o tom, že by se zvířata kradla. Dokud tedy nepřijde člověk a nezabije, mají podle mě domácí zvířata vcelku příjemný život.

Zajímavosti:

Že umí být kozy mrchy, vědí na Haiti stejně dobře jako v Čechách. Proto kozy dostávají na krk takovou speciální dřevěnou konstrukci. Vypadá jako obrácené Y, které se nasadí koze shora na krk a vespod se oba konce spojí druhým dřevem, které na každou stranu ještě o značný kus přečnívá. S takovýmto „jhem“ se koze asi moc příjemně nechodí, ale zase už nikomu neproleze skrz plot na zahradu, aby mu tam ožrala úrodu.

Odpadky se na Haiti hází na hromadu, která se časem spálí. Pro zvířata to je jedno z jistých míst, kde se dá najít potrava. Občas i igelitová taška voní jídlem a tak zvířata žerou, na co přijdou.

Ani to, že jsou psi a kočky chovány doma pro potěšení, jim ještě nezaručuje plné břicho. Naopak jsou často v ohrazeném areálu, kde je příležitostí sehnat jídlo minimum. Takže pokud pán nedá zbytky, klidně psi hladoví. Setkal jsem se i s tím, že jeden haitský otec říkal, jak mu je těch psů líto a že mají bídný život, že nemají co jíst. Že by jim ale dal nažrat, taková možnost ho nenapadne.

Jinak psi a kočky se, co jsem viděl, snáší úplně v pohodě. Ono je to možná i tím horkem, že jim nestojí za to se honit. Jen když jde o jídlo, tak se po sobě dokáží dohnat. Tam je hierarchie jasná – nejdřív psi, potom kočky a když ještě něco zbyde, tak slepice. Nejdřív samci, potom samice. Nejdřív dospělí, potom děti.

Koza s dřevěným "obojkem" na krku.

Strava

To, co lidé na Haiti jedí, vychází ze tří hlavních kritérií - Haiti je tropický ostrov, zemědělská produkce nezvládá uživit všechny obyvatele, takže se jídlo dováží, a poměrně blízko jsou USA, které se snaží Haiťané tak trošku napodobovat.

Jí se stejně jako u nás třikrát denně, přičemž hlavní jídlo je oběd. Ten se podává mezi 1200-1400 a skládá se pouze z jednoho chodu. Někdy to je hlavní chod jako v Česku, výjimečně je pouze polévka. Snídaně bývá často teplá a vydatná, večeře naopak téměř vždy studená a skromná.

Základem stravy na Haiti je rýže s fazolemi. Buď jsou promíchané v jednu směs nebo dostanete rýži a k tomu fazolovou omáčku. Jinou možností přílohy jsou ještě zeleninové banány. Ty jsou na rozdíl od těch, které známe u nás, za syrova nepoživatelné a bez chuti. Po uvaření chutnají trochu jako brambory. K příloze dostanete omáčku a zeleninovou směs. V omáčce jsou většinou nasekané kusy masa, občas je maso v podobě většího kusu na samostatném talířku vedle. Když říkám maso, tak myslím z 90% kozu. Zbylých 10% jsou ryby. Bohatí mohou sehnat i jiné druhy masa jako kuřecí nebo hovězí. Dají se koupit v supermarketech, o čemž později. Objednat si ale jiné maso v restauraci je dost riskantní, protože jim většinou dlouho leží ve špatně chlazené ledničce a jeho zdravotní nezávadnost je přinejmenším sporná. Takže rýže s fazolemi na stokrát jinak, k tomu koza nebo koza. Občas je polévka ala bramboračka, kam se kromě brambor a masa dávají i noky z těsta neznámého původu.

K snídani jsou velice oblíbeným jídlem špagety se sardinkami. Když nejsou sardinky, tak alespoň něco jiného slaného. Pokud jsme si snídani dělali sami, byla stejná jako Haitská tradiční večeře, tedy pečivo s banánem, avokádem nebo taveňákem. K večeři výjimečně bývá i sladká kaše, zřejmě kukuřičná, a pečivo. Pečivo je stejné jako u nás, bílé a pečou si ho místní sami. Byli jsme se podívat do jedné pekárny a to byla paráda. Obrovská hliněná pec se nejprve pořádně vytopí a pak se do ní dávají plechy s houskami nebo chleby jeden za druhým. V místnosti se během roztápění dělá těsto, připravuje se na plech a povídá se. Je to takové příjemné místo pro scházení se – u ohně, u jídla, spolu a navíc se dělá něco smysluplného a výnosného.

 Jinak si toho místní sami moc vypěstovat neumí. V několika úrodných nížinách se pěstuje rýže. Výš jsou sem tam banánová nebo kukuřičná políčka, ale tím to končí. Místní umí posbírat volně rostoucí plody – mango, avokádo, kokosy. Jinak jsou prakticky odkázáni na dovoz potravin ze zahraničí, především v podobě humanitární pomoci.

To ovšem neznamená, že se na Haiti nedají sehnat věci stejné jako u nás. Potraviny se prodávají nejčastěji na ulici. Prostě někdo vyskládá věci na zem a sedne si vedle nich. Když může, položí je alespoň na nějakou látku nebo kus kartonu. Většina pouličních prodavačů má ale stůl, na který položí mísu a v ní má potraviny schované. Samozřejmě chybí jakékoliv cenovky, protože každý ví, kolik co stojí. Navíc pro lepší počítání je cena všech základních potravin stejná, totiž 1haitský dolar za kus.

Když už se někdo opravdu vypracuje, tak prodává potraviny v obchodě, což je většinou jakákoliv bouda či boudička, ve městech ale někdy i normální dům. Pro bohaté jsou k dispozici klimatizované supermarkety evropského stylu. Je to opravdu úplně stejné jako u nás. Tedy až na chlápka s brokovnicí u dveří, který vám nedovolí vstoupit dovnitř s batohem. Jinak si vezmete normálně košík, vybíráte věci v regálech, máte u nich cenovky a na obalu informace o produktu. Na konci je paní za kasou s pojízdným pásem a čtečkou na čárové kódy. Je možné platit kartou. Popisuju to tak obšírně, protože takový obchod se na Haiti hodí asi jako Kim Čong Un do Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu. Hlavně je ale třeba vědět, že na Haiti se jídlo dováží a kromě taveňáků a chemických sušenek seženete všechny speciality právě v supermarketech. Ovšem tomu taky odpovídají ceny. Jídlo se vyrábí v západní Evropě, takže zaplatíte západoevropskou nákupní cenu, připočtete dovoz a ještě peníze pro supermarket a simsala bim, nejvyšší cenu za evropské potraviny platíte v Karibiku v státě zápasícím o titul „nejchudší zemi světa“. Je libo francouzský sýr, britské chipsy nebo nuttelu z Německa?

Zpátky do reality. Naprostá většina Haiťanů na toto samozřejmě nemá a tak žije z ruky do úst. Výhodu to jednu má. Všechno jídlo je místní, bio a vždy čerstvé. No nestojí už jenom proto se na Haiti přestěhovat? J

Nevšední zážitek s kohoutem:

V hlavním městě trávím teď nějaký čas v Scheutistickém semináři, kde po dvoře volně běhají slepice, kohouti, kočky a psi. Několikrát po sobě mě vzbudil ráno kohout a jeho kokrhání. Přál jsem si, aby ten syčák přestal kokrhat a nechal mě jednou v klidu dospat. O tři hodiny později vidím místního pána na výpomoc, jak spokojeně prochází kolem po chodníku. V ruce mu visí bezvládné kohoutovo tělo. Když v poledne zvoní k obědu, podává se rýže s fazolemi… a kohoutem. Dej si pozor, co si přeješ, …

Fotky z Haiti

Nejen v komentářích na předchozí článek dostávám odpovědi, že s fotkami by byly články zajímavější. Mohu jenom souhlasit. V tuto chvíli ale nestíhám zveřejňovat ani text v rozumných intervalech. Vyhledání a příprava fotek by mi zabrali další čas, který teď bohužel nemám. Nicméně mohu slíbit, že když se najde okno, pokusím se něco dohledat a zveřejnit. Jinak doporučuji galerie na webu praga-haiti.cz. A samozřejmě až se vrátím a všechny fotografie urovnám, počítám s komentovaným promítáním ;). Díky za pochopení.