Foto

K vybraným předchozím článkům doplněny fotografie včetně diskutovaného kaktusového plotu. Check it out!

Volně žijící zvířata na Haiti

Pokud jde o zvířata divoká, tak si moc netroufám pouštět se do podrobnějšího popisování, protože se v nich prostě nevyznám. Navíc bez fotek to opravdu není ono. Proto podávám výběr sice chabý, zato ale na vlastní oči viděný a když možno, tak i fotkou doložený.

Jedné věci jsem si ale všiml. Chybí zde velká zvířata. A nemyslím, že by to bylo tím, že jsem je neviděl, ale prostě tu na Haiti nejsou. Největší dravec, kterého jsem zatím spatřil, byl pták o velikosti káněte. Možná je to tím, že tu nejsou lesy. Bez vhodného biotopu predátoři buď odešli nebo vymřeli. Ale to je jen moje teorie.

Nejběžnější a nejrozmnoženější je na Haiti hmyz. Zcela subjektivně to popíšu podle toho, co mě nejvíc otravovalo. Na prvním místě jsou jednoznačně moskyti. Kromě toho, že mají zadní dvě nohy tak divně zvednuté nahoru, vypadají a chovají se úplně stejně jako naši komáři (odborníci opravte mě). V noci bzučí a sají krev, přes den taky. Stačí jim trochu tepla a vlhkosti a rozmnoží se, že jich jsou mraky. Vzhledem k tomu, že tu krátce prší každý večer, mají teď pré. Jinak se drží hlavně kolem záchodů a sprch. Představte si, že jdete na záchod, chcete se posadit, ale na prkýnku už sedí kolem padesáti komárů. Když nevykonáte potřebu dostatečně rychle, odcházíte na tuty s poštípaným zadkem J. Moskyti nejsou jenom otravní, ale přenáší i nemoci. Malárie zde není zas takovým problémem. Zato je zde rozšířena „chicken kunia“, něco jako silná chřipka, která oslabí celé tělo a když přežijete, bolí vás kosti ještě nejméně půl roku. Kolegové si tím zřejmě prošli, mě to minulo. Hlavní epidemie už je naštěstí pryč.

Kromě moskytů tu jsou trpasličí mravenci, švábi – takoví ti poctiví velcí s pořádnými tykadly, prostě radost se podívat, a gekoni. Odborníci by mi zase jistě nalískali, ale pro mě je gekon totéž, co ještěrka. Je jich tu několik druhů, které se liší v podstatě jenom barvou. Jinak mají úplně stejné, trhaně rychlé pohyby, dokážou lézt po všem možném a jsou stejně plaší, jako naše ještěrky. A pak jsou tu ještě zajímavé vosy samotářky, které si vyhrabávají svoje komůrky do země jedna vedle druhé. Občas jich létá nad zemí několik desítek. Když jsem mezi nimi procházel, vždy jsem čekal, že už už na nějakou šlápnu, ale ony se umí bezpečně vyhnout. Myslím, že jsme pro ně jen pomalí a tupí obři, které záměrně přehlížejí J.

Společné bydlení vos samotářek.

Jeden z mnoha gekonů, který se nestyděl zapózovat.

Ve vzduchu létá spousta motýlů. Někteří jsou krásní, velcí, okatí, jiní docela obyčejní. Jednou jsem jel mezi dvěma vesnicemi a zřejmě přišel den líhnutí těchto motýlů. Podél cesty byly celých 10km stovky žluťásků. Něco takového jsem nikdy neviděl. Bylo to jako v pohádce – motýli úplně všude, jako by někdo otevřel bezedný pytel a zaplnil jimi celé nebe. Nádhera!

Pak tu jsou takoví malí vrabčáčci a pár velkých ptáků ala káně. Viděl jsem i divného datlovitého ptáka, který je ale mnohem strakatější než naši strakapoudi. Kdyby to slovo existovalo, byli by určitě i mnohem poudovitější.

Melanerpes striatus. Díky zprávě od jedné znalé čtenářky již vím, že české jméno je Datel haitský :)

Již třikrát jsem tu viděl kolibříka. Je to opravdu prcek a jeden musí mít štěstí, aby ho zahlédl. Chvilku stojí na místě u květu a najednou frnk a je pryč. Zkoušel jsem ho vyfotit, když se jednou delší dobu ochomýtal kolem keře, ale neúspěšně.

Na pobřeží jsou krabi. Jednak jsem poprvé viděl takové ty poustevníčky, jak si nosí ulity na zádech. Ulita leží, najednou popoběhne a zase leží. Když jsem to viděl poprvé, musel jsem si promnout oči, než jsem si uvědomil, že to je tenhle krab. A pak tu jsou krabi „obyčejní“. Vyhrabávají si v plážovém písku díry, do kterých se přes noc schovávají. Ráno je možné vidět na pláži uhlazené přílivem jednu hromádku písku vedle druhé. Chodí bokem a je zajímavé je pozorovat, protože jsou takoví bojácní a když je něco překvapí, tak jsou v mžiku zpátky ve své díře. Když se dva potkají, začnou kolem sebe kroužit tak, aby chodili pořád bokem, drželi si odstup a zároveň sledovali svoji plánovanou cestu.

Pláž za svítání. Bedlivému oku neuniknou hromádky písku vedle děr, které si vyhrabali krabi.

Krab vylézající ze své díry

Poustevníček ve své ulitě.

Ryby jsem na vlastní oči moc neviděl, protože nejsem až zas takový vodní tvor a ani šnorchlovací výbavu jsem s sebou neměl. Ale vím, že ostatní pozorovali spoustu malých pestrých rybiček v takových těch hejnech a jednou dokonce narazili i na murénu. Podle jídelního lístku vím, že tu jsou i žraloci a chobotnice, ale myslím, že jich je spíš pár přežívajících kusů někde v čistších vodách v opuštěné laguně stranou lidí.

Netradiční zážitky: Setkání se sklípkanem

V scheutistickém semináři, kde v současnosti bydlím, má každý vlastní místnost na bydlení. Kvůli moskytům se snaží, aby byla každá skulina vedoucí do pokoje ucpána. Moskyti o tom neví, a tak do pokojů normálně létají. Ale co chci říct je, že pokoje jsou docela dobře uzavřeny. O to větší bylo moje překvapení, když jsem večer ve svém zavřeném pokoji vstával od počítače, že už jdu spát, a metr za mnou na zemi jsem uviděl sklípkana (neodborně tarantuli). Po počátečním šoku jsem se ho jal prozkoumávat, okukovat, strkal do něj botou. Odejít z pokoje nechtěl a tak jsem ho jen nafotil, nechal být a šel spát. A ráno byl pryč! Jak se dostal dovnitř a ven, to je mi záhadou (kdybych připustil, že obyčejně podlezl pod dveřmi, vysvětlilo by se to, ale už by to nebylo tak dobrodružné). Gekoni a švábi jsou v pohodě. Na sklípkany jsem si ještě nezvykl.

Příběh měl dohru druhý den, kdy jsem o sklípkanovi řekl místnímu otci. On na to, zda jsem jej zabil. Já že přece nezabiju někoho tak vzácného, jako je sklípkan. A otec že „jakýpak vzácnýho. Pod tou betonovou podezdívkou vašeho domu jich jsou schovaný desítky“.

Sklípkany jsem si pak ještě „nastudoval“ na internetu. Největší měří až 30cm. Tomu se ten můj ani zdaleka neblížil. Jsou sice jedovatí, ale člověka by zabít nedokázali. Když jsou v ohrožení, tak nejprve zaujmou obrannou pozici (to jsem si vyzkoušel), potom zaútočí a kousnou a až teprve poté, když nemají jinou možnost, zaútočí podruhé a kousnou s jedem. Evropské čtenáře mohu uklidnit. Na starém kontinentu se vyskytují pouze sklípkánci, kteří se velikostí ani jedovatostí nemohou americkým a africkým rovnat.

Sklípkan obecný

Pro porovnání velikosti.

Domácí zvířata na Haiti

Když bychom se bavili o domácích zvířatech v Čechách, třeba i někdo na domácí farmě, tak si představíte třeba prase v chlívku nebo králíka v králíkárně, slepici v kurníku. Víme, čím je potřeba krmit, jak se o ně starat a naopak jaký z nich máme užitek. Celý proces chování má určitý řád a smysl. Na to na Haiti zapomeňte.

Domácí zvířata na Haiti jsou stejná jako u nás. Nejčastěji to jsou kozy, výjimečně je mezi nimi sem tam ovce, a potom slepice. Chovají se zde prasata, krávy, muly a osli na přepravu, občas potkáte i koně. Bohatší lidé mají psy a kočky. Všechno zvířata vypadají prakticky stejně jako u nás. Jen kozy mají takové ty ďábelské oči a za psy tu je jen jedna rasa nevzhledného oříška.

Přemýšlím, jak vysvětlit, způsob chovu domácích zvířat na Haiti. On je totiž nikdo vlastně nechová. Zvíře se prostě volně prochází, kde se mu zlíbí, a dělá si, co chce. Každý zřejmě ví, komu jaké zvíře patří a víc už to není lidská starost. Je na zvířeti, aby si našlo potravu a aby se o sebe postaralo. Na druhou stranu taky nikoho nenapadne zvířata nějak využívat (s výjimkou koní, mul a oslů) nebo si od nich něco brát. Haiťané sice jedí vejce, ale kupují si pouze dovážená. Slepic mají sice dost, ale ty běhají bůhvíkde, a kdo by ta vejce hledal J. Mléko se na Haiti nepije. Když už, tak ohřívané salko. Homogenizované zápaďácké mléko pijí jen homogenizovaní zápaďáci. Ono taky stojí spoustu peněz. Když už Haiťan použije mléko, tak to je lžička extrudovaného prášku do kafe. Jinak zvířecí mléko patří zvířatům – jak kozí, tak kravské. Od toho se také odvíjí mléčné produkty. Na Haiti mohou lidé poznat jen drahé dovážené, které si nikdo černý nekupuje. Prakticky jediný moment, kdy Haiťan projeví o domácí zvíře zájem, nastává tehdy, když přijde jeho čas a jde ho zabít a sníst.

Netuším, jak na takové hospodaření pohlíží čtenář, já se teď spíš sám sebe ptám, co na to říká samotné zvíře. Má volnost, má svobodu, nanejvýš je koza přivázaná někde na pastvě na provaze. Musí si samo najít jídlo, což není vždy úplně jednoduché, ale snaží se a nezakrní. Množí se přirozeně a stejně tak se starají o svoje potomky. Nejsou degenerovány člověkem, aby bylo více masa nebo mléka. Nejsou dokonce ani v ohrožení života, protože na Haiti nejsou predátoři, není zde zima a přírodní vlivy jsou s výjimkou zemětřesení a pravidelných orkánů naopak život podporující. Nevím ani o tom, že by se zvířata kradla. Dokud tedy nepřijde člověk a nezabije, mají podle mě domácí zvířata vcelku příjemný život.

Zajímavosti:

Že umí být kozy mrchy, vědí na Haiti stejně dobře jako v Čechách. Proto kozy dostávají na krk takovou speciální dřevěnou konstrukci. Vypadá jako obrácené Y, které se nasadí koze shora na krk a vespod se oba konce spojí druhým dřevem, které na každou stranu ještě o značný kus přečnívá. S takovýmto „jhem“ se koze asi moc příjemně nechodí, ale zase už nikomu neproleze skrz plot na zahradu, aby mu tam ožrala úrodu.

Odpadky se na Haiti hází na hromadu, která se časem spálí. Pro zvířata to je jedno z jistých míst, kde se dá najít potrava. Občas i igelitová taška voní jídlem a tak zvířata žerou, na co přijdou.

Ani to, že jsou psi a kočky chovány doma pro potěšení, jim ještě nezaručuje plné břicho. Naopak jsou často v ohrazeném areálu, kde je příležitostí sehnat jídlo minimum. Takže pokud pán nedá zbytky, klidně psi hladoví. Setkal jsem se i s tím, že jeden haitský otec říkal, jak mu je těch psů líto a že mají bídný život, že nemají co jíst. Že by jim ale dal nažrat, taková možnost ho nenapadne.

Jinak psi a kočky se, co jsem viděl, snáší úplně v pohodě. Ono je to možná i tím horkem, že jim nestojí za to se honit. Jen když jde o jídlo, tak se po sobě dokáží dohnat. Tam je hierarchie jasná – nejdřív psi, potom kočky a když ještě něco zbyde, tak slepice. Nejdřív samci, potom samice. Nejdřív dospělí, potom děti.

Koza s dřevěným "obojkem" na krku.