Přemýšlel jsem o fyzické síle, kterou by měl člověk mít. Doposud jsem se držel čistě parkourové myšlenky „etre fort pour etre utile“ (člověk musí být silný, aby byl užitečný). Výklad je samozřejmě širší, ale pokud se zúží na fyzickou sílu, předpokládá se přímá úměrnost čím silnější, tím lepší, protože tím prospěšnější. Takový způsob uvažování je v pořádku ale jen do chvíle, než se vezme do důsledku. Nejlepší by totiž teoreticky bylo, kdybych skoro pořád posiloval, byl opravdu svalnatý a měl nadupanou atletickou postavu.
Problém je v tom, že docílit takové postavy vyžaduje spoustu úsilí a času. Především toho druhého se mi moc nedostává. Navíc i když člověk na svém těle nějakou dobu opravdu pracuje a dosáhne určitého přijatelného stavu, přijde vždy dříve nebo později nějaké vyrušení. Pro mě to je nejčastěji nemoc, cestování nebo nějaká akce s nestálým harmonogramem. A jakmile není možné delší dobu udržovat tělo v nadupaném stavu, svalová hmota začne klesat, tělo slábne. Pokud přijmeme předpoklad, že čas od času je každý nemocný, cestuje někam dál nebo se účastní jiných v tomto směru narušujících aktivit, lze pak dokonce posilování a zocelování těla na vyšší úroveň chápat jako něco nepřirozeného, rovnováhu vychylujícího a tudíž špatného.
Jak tedy skloubit silné tělo a přitom nenarušit jeho přirozený stav? Řešení postupně nalézám v aktivním životním stylu plném fyzické aktivity. Jinými slovy místo rozdělování denní činnosti na první, fyzicky méně aktivní, a druhou, kdy si dávám do těla, je správné oboje spojit do jednoho celku. Například místo toho, abych použil veřejnou dopravou a později šel běhat, půjdu pěšky. Stěžejní je tedy uvědomělé vybírání takových aktivit, které mě průběžně fyzicky zatěžují a udržují určité standardy bez toho, abych si na údržbu těla musel vyčlenit speciální čas.
Je pravdou, že nejsem tak silný, jako v období, kdy jsem posiloval. Přesto si myslím, že fyzických sil mám dost a jejich dlouhodobá vyrovnanost je větším přínosem.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat