Není nic těžšího, než vědět, jak žít; a žít je to poslední, nač má zaneprázdněný člověk čas.
Seneca

čtvrtek 23. února 2012

Tour de hory 1/3 - Jizerské hory

Poznámka úvodem: Jak správně poznamenala Neemo, nepsat na blog většinou znamená být vytížený a spoustu toho dělat. Je to tak. Moje blogová éra zřejmě pomalu končí.

V období od 10. do 21. února jsem cestoval. Podařilo se mi navštívit tři různá pohoří, v každém být v jiném prostředí a s jinými lidmi. Jakmile jsem opustil jedno místo, přejel jsem hned na jiné. I kvůli tomu byly všechny pobyty velice intenzivní a plné zážitků, přitom stále krásné a velice příjemné. Jedna kamarádka tohle moje cestování nazvala Tour de hory. Myslím, že je to vcelku výstižné. Tento článek je o první části mých krátkých cest, o pobytu v Jizerských horách.

Jsem instruktorem skautského letního zážitkového kurzu Fonticulus. Aby byl (jakýkoliv) kurz kvalitní, musí se pořádně připravit. Proto jsme se jako instruktorský tým již teď v únoru sešli, abychom začali s přípravami.
V pátek navečer jsme se sešli v Praze, abychom nejprve nakoupili zásobu potravin a následně se společně autem vydali na cestu do Dalešic v Jizerských horách. Kamarádka tam má malou krásnou roubenou chaloupku na kraji vesnice. Do té jsme zamířili a po nalezení správné odbočky ve vsi se k ní skrz hlubokou vrstvu sněhu prohrabali. Na místě už nás čekala Bambule, která mezitím chaloupku částečně vytopila. Z původní nuly jsme se poměrně rychle dostali na pokojovou teplotu, navečeřeli se, povídali, dobře se měli. Většina již přijela unavená z předchozích povinností a tak jsme šli poměrně brzy spát.
Druhý den jsme se rozdělili na běžkařskou a chodeckou část. Běžkařská, zahrnující Kyslíka, poté přejela do Bedřichova, našeho zřejmě největšího a nejvíce využívaného běžeckého areálu, kde si za naprosto úžasného počasí (sluníčko, jasné nebe, teploty kolem -10'C max, sníh lehounce namrzlý, aby dobře klouzal, ...) udělali příjemný okruh ve stylu Jizerské padesátky. Tedy s tím drobným rozdílem, že naše trasa byla o tři pětiny kratší, tempo unyle turistické, výbava všechno jen ne připravená a technika běhu se podobala spíše vystoupení v manéži Bolka Polívky. Ale jak říkám, jinak celá Jizerská padesátka. Přinejmenším místo sedělo a lidí bylo kolem taky habaděj. Abych byl ale spravedlivý, ty okolnosti o tempu, technice a vůbec se týkaly především mně. Na běžkách jsem stál opět po roce (dost možná, že naposledy to bylo na tomtéž místě na tomtéž setkání) a byla to dost výzva. Běžky jsem si z principu nenamazal, což se po prvních metrech ukázalo jako zásadní chyba. Do kopce to klouzalo, z kopce jsem se musel odrážet, abych vůbec jel - ukázkový případ :). S potěšením jsem shledal, že moje technika běhu je stejná jako u 90% ostatních běžců kolem, tedy žádná. Jediný důvod, proč jsem byl o trochu rychlejší než většina jsou svalové dispozice. I ty se ale začaly brzy ukazovat jako nedostatečné. A tak jsem to pojal jako takovou výzvu, otázku vůle a vytrvalosti. Především díky výborně upraveným stopám jsem nakonec dojel příjemně unavený zpátky do Bedřichova a následně i na chalupu.
Tam už na nás čekal zbytek týmu s naprosto, ale naprosto úžasnou polévkou a snad ještě lepší (vegetariánskou) boloňskou omáčkou a těstovinami. Po luxusním jídle a chvilce pro trávení jsme se pustili do samotného plánování kurzu, domlouvání, vymýšlení a vůbec. Namísto nudného popisu několik zajímavostí:
  • vodu jsme brali z místní studny. Získávali jsme ji tak, že jsme do ní spustili na provázku malý kyblík a tím pak naplnili velké kýble.
  • v chaloupce jsme vytápěli jen ústřední místnost. Když jsme vodu nechali přes noc v nevytápěných místnostech, zamrzla. Stejně tomu bylo s vodou v záchodě, kterou jsme pro jistotu pojistili solí. Přesto se v míse udělala přes noc krustička ledu.
  • Zde, později u Adama a nakonec i u Katariny jsem si všiml, že jsou-li kvalitní, stačí malá kamínka a celá místnost se rychle vytopí. Oheň navíc dodává příjemný pocit útulnosti, pohodlí a bezpečí. Zásadně to narušilo moji představu o pasivním či dokonce aktivním domě jako ideálu pro bydlení. Nemusí se sice vytápět, získávat dřevo, pracně rozdělávat a udržovat oheň, ale chybí ten příjemný pocit.
V neděli jsme se ještě krátce radili, pak už jen uklidili chalupu a vydali se na cestu. Neděle tak byla prvním dnem, který jsem strávil téměř celý na cestách. Přejezd mi trval přes sedm hodin. Rozhodně ale bylo kam se těšit, protože ty hlavní zážitky měli teprve přijít.

2 komentáře:

  1. Hih, Tvůj popis naší běžkařské výpravy mne opravdu pobavil :)

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den, na Vašich stránkách jsem nikde nenalezla Váš kontakt. Obsah blogu se mi velice líbí a chtěla jsem Vás kontaktovat ohledně nabídky spolupráce s druhým českým největším internetovým knihkupectvím. Pokud to bude jen trochu možné, napište mi, prosím, na pavlina@megaknihy.cz. Do předmětu uveďte název Vašeho blogu. Těším se na spolupráci, Pavlína Veselá

    OdpovědětVymazat