Hlemýždí příběh

Byla by to švanda, kdyby to nebyla Švanda.

Opravdu mě to dostalo. Dokonce jsem kvůli tomu nemohl spát, usnul jsem až někdy v půl čtvrté.

Janička je mladá, hezká, nápaditá, svá a svérázná. A podle toho, jak se během té krátké doby, co jsme byli spolu, vyjadřovala je i chytrá a přemýšlí o věcech. Zkrátka prima holka. Jenže jakmile jsme si sedli, dala si ke kafi rum, pak ještě jeden a pálila k tomu jednu cigaretu za druhou.

Trvalo mi to dobrých pár let, než jsem si ujasnil a ustálil svoje názory o tom, jak by to mělo na světě chodit a jak bych se měl a neměl chovat. Cigarety a alkohol do mého světa nepatří. Problém není v tom, že v jejím světě jsou, ale v té sebejistotě jakou zářila, tím jak si byla věcmi, které dělá a říká neotřesitelně jistá. Rozrušilo mě to do té míry, že jsem zapochyboval o svých hodnotových žebříčcích a znovu se nad nimi zamyslel. Ostatně Descartovo „Pochybuji, tedy jsem.“ ani jinou možnost nedává.

Řešení jsem našel v Encyklopedii relativního a absolutního vědění od Edmonda Wellse (fiktivní postava z románu Den mravenců od Bernarda Werbera; jinak se jedná o starodávnou legendu odněkud z Číny):

Byli jednou dva mniši, a ti se procházeli v zahradě taoistického kláštera. Najednou si jeden z nich všiml, že jim přes cestu leze šnek. Jeho druh by ho byl z nepozornosti zašlápl, kdyby ho včas nezachytil. Sklonil se a zvíře zvedl. 'Podívej, málem bychom byli toho šneka zabili. Ale to zvíře představuje život a skrze něj osud, který musí pokračovat dál. Tenhle hlemýžď musí přežít a pokračovat v koloběhu reinkarnací, dalšího a dalšího rození a umírání.' A jemně šneka položil do trávy. 'Ignorante!' zvolal vztekle druhý mnich. 'Tím, že jsi zachránil pitomého hlemýždě, jsi vážně ohrozil saláty, co s takovou péčí pěstuje náš zahradník. Ve snaze zachránit bůhvíjaký život ničíš dílo našich bratří.'

Oba mniši se dali do hádky a ani si nevšimli, že je zvědavě poslouchá třetí mnich, který náhodou procházel kolem. Jelikož stále nebyli schopni se dohodnout, první mnich navrhl: 'Pojďme o té věci povědět našemu velkému knězi, jedině on bude dost moudrý na to, aby mohl posoudit, kdo z nás dvou má pravdu.' A tak se vypravili za velkým knězem, pořád sledováni třetím mnichem, který byl zvědavý, jak celá záležitost dopadne. První mnich vyprávěl, jak zachránil hlemýždě, a tak zachoval posvátný život, ukrývající v sobě tisíce dalších budoucích nebo minulých životů. Velký kněz ho vyslechl, potřásl hlavou a pravil: 'Udělal jsi to, co se patřilo udělat. Měl jsi pravdu.' Druhý mnich vyskočil. 'Jak to? Zachraňovat šneka, požírače salátů a ničitele zeleniny, to že je správné? Naopak bylo třeba hlemýždě zašlápnout, aby se ochránily zeleninové záhony, díky nimž máme denně k jídlu dobré věci!' Velký kněz ho vyslechl, potřásl hlavou a přitakal: 'To je pravda. To se patřilo udělat. Máš pravdu.' V tu chvíli přistoupil třetí mnich, který dosud mlčky všechno z povzdálí pozoroval a řekl: 'Ale vždyť oba mají úplně opačný názor! Jak mohli mít pravdu oba dva?' Velký kněz se na třetího mnicha dlouze zadíval. Zamyslel se, potřásl hlavou a pravil: 'To je pravda. I ty máš pravdu.'