Není nic těžšího, než vědět, jak žít; a žít je to poslední, nač má zaneprázdněný člověk čas.
Seneca

pátek 30. července 2010

Táborové noci

O tom, jak bylo na letošním skautském táboře budu vyprávět už jen s odstupem. Také nebudu popisovat celý tábor, ale jen jednu jeho část, totiž noci. Všechno vyprávět nechci ze dvou důvodů. Za prvé by toho bylo hrozně moc a zadruhé jsou některé věci, které by neměly být veřejně vyslovovány, aby si tábor zachoval svůj nádech táborovosti.
Hned první noc byla neopakovatelná. Děti přijely z domova ještě plné energie a tak nespaly. To je běžné, děje se to každý rok, ale letos byly pekelné. Doslova křičely na celý tábor a když jedna skupina utichla, začala druhá. Člověk by pomalu věřil, že se tak večer domluvily. Takhle to šlo až do 0500, kdy jsem už byl natolik unavený, že jsem přecejen usnul. Ráno pak starší část tábora s povzdechem vzpomínala na zašlé časy, kdy i šeptání bylo po ránu bráno jako tvrdý přestupek. Letos jsme se museli smířit s tím, že osmiletí karbaníci koření v 0330 karty peprnými hláškami, které musí poslouchat dalších 50lidí v celém táboře.
Během prvního plnohodnotného dne se už děcka unavila a tak usnula relativně hned. To ovšem také nebylo úplně dobře. Hned na druhou noc jsme totiž připravili bobříka a tak jsme je po hodině spánku šli budit. Jedním z budících jsem byl i já a tak jsem měl tu jedinečnou příležitost poznat, co to je „hluboký spánek“. Tentokrát nebylo možné děti vzbudit ani když jste s nimi silně třásli a křičeli jim do ucha. A když už se konečně probudily, znovu vsedě a některé i vestoje usínaly. Jeden klučík dokonce na prvním stanovišti naboural do strašícího. Prostě usnul za chůze.
O den později jsme měli znovu bobříka, tentokrát pro starší. Ti už vstávali sami, celá akce se ale poněkud protáhla, takže jsme byli v kostýmech zhruba 2,5hod. A já měl zrovna kostým bezhlavého rytíře, tedy oblek, ve kterém jsem měl hlavu obloženou hadry a tudíž zkroucenou, špatně se mi dýchalo a viděl jsem jen úzkým proužkem před sebe. Navíc jsem v ruce držel hlávku zelí (rytířova hlava), které se po dvou hodinách skutečně pronesla. No byla to zkouška.
Následující noc se nám stal v noci na táboře úraz a tak jsme jeli po zběžném ošetření na pohotovost. Na pohotovost jsme přijeli v 0330, na doktora jsme ale čekali až do 0600. Naštěstí jsme přijeli jen s řeznou ránou na ruce. Nevím, co doktor v jiné části nemocnice dělal. Nechci mu křivdit, možná někomu zachraňoval život, možná tam hrál s jinými doktory karty. Každopádně i kdyby byl skutečně vytížený, je takový sestém špatně. Pacient by neměl na pohotovosti čekat 2,5hod. Ve výsledku doktor s 3hod starou ránou nic neudělal. Ani nemohl, byla již stará a šít už se to stejně nedalo. Nakonec jsme z nemocnice odjížděli s hůře ošetřeřenou ránou, než když jsme přijeli. Na táboře totiž máme profi sestřičku Zlatku, která uprostřed noci rozespalá ránu obvázala lépe než sloužící doktor, který ošetření doslova odflákl.

Zatímco na první týden přijelo na tábor 38dětí, na druhý zůstali jen starší, nejmladší družinky odjely. Zůstalo tedy kolem 30lidí. V takovém počtu a při poměrně dobrém počasí jsme se rozhodli spát první noc druhého týdne pod širákem na táborovém náměstíčku. Bylo to takové příjemné společné spaní.
Druhé noci jsem si i já vzal hlídku, kterou do té doby drželi jen mladí. Ztlumil jsem petrolejku u stožáru, vzal si knížku a šel se učit hvězdy. Učil jsem se je i loni a letos jsem tedy již rozšiřoval znalosti. Naučil jsem se nejen nová souhvězdí, ale i základní vlastnosti hvězd, charakteristiky hvězdné oblohy nebo řecké báje, které se k některým souhvězdím váží. K deseti souhvězdím, které znám z loňska jsem se tedy přiučil přibližně patnáct nových a navíc jména nejvýznamnějších hvězd. Poznávat hvězdy mě baví a hodlám v tom pokračovat.
A ještě jednu noc jsem měl hlídku. Tentokrát už ne úplně z vlastní vůle, ale to nevadilo. Hlídka pro mě představuje čas, kdy mám během tábora možnost být v klidu a nikým nerušen jen sám se sebou. Trochu jsem sebezpytoval a reflektoval, co se na táboře doposud stalo. na rozdíl od předchozích let už se nesnažím upozorňovat ostatní na chyby, když je dělají (nebo v to alespoň doufám). Ať už byly moje rady jakékoliv, ostatní je nechtěli slyšet a tudíž je ani nerespektovali. Ve výsledku tedy dělaly pouze zle a bylo to kontraproduktivní. Je pravděpodobně lepší, když ostatní sami přijdou na to, zda něco dělají špatně nebo ne a jak to změnit.
Také jsem si uvědomil, jak moc se děti a celá doba oproti časům, kdy jsem byl já mladý, změnily. I přes snahu být co nejsubjektivnější si myslím, že dnešní děti jsou méně vychované, hrubější a neschopné. Náš (skautský) vliv je malinký a člověka nejednou napadne, zda to má cenu, zda naše snažení skutečně něco na jejich výchově mění k lepšímu. Odpověď? Má to cenu! Snažit se je třeba kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Když už kvůli ničemu jinému, pak kvůli seberozvoji.
Poslední táborová noc je tradičně zasvěcena slibovému ohni. A jak jsem byl v předešlých nocích a řádcích skeptický, slibový oheň mi ukázal světlou stránku věci. Když dítě v Junáku vydrží, vyroste z něj samostatný a schopný jedinec z kterého pak má člověk radost kdykoliv se na něj podívá. Několik takových radostí nám letos odslibovalo.

A ještě o jedné noci bych chtěl napsat. Byla to první potáborová, kterou jsem strávil doma. Nedávno jeden starý skautský kamarád řekl, že pokud se člověk vrátí z tábora domů a nestráví min 24hod spánkem, pak táboru nedal vše. V minulých letech jsem právě toto dělal. Vrátil jsem se z tábora, umyl se a ještě ani pořádně nedojedl vystydlou večeři a už jsem spal. Tak jsem byl unavený. Letos tomu tak nebylo. Po letech jsem nevedl, na táboře byl jen jako servis a domů se vrátil relativně v pohodě. Když se teď na to celé koukám s odstupem, musím přiznat, že jsem táboru nedal celých 100% a taky musím dodat, že jsem za to rád. Když se člověk snaží vydat ze sebe 14dní nonstop jen to nejlepší a je přitom nevyspalý a pod fyzickou zátěží, úplně ho to odrovná a ve výsledku je i výkon nižší. Letos jsem se začal učit, že i méně může být někdy více.