Tak, jak jsem již mnoha lidem slíbil, zveřejňuji konečně svoje zápisky z posledních cest. Tradičně se jedná o doslovný přepis deníku se všemi jeho nedokonalostmi a jazykovou chudostí. Ač bych doma v klidu napsal mnoho míst poutavěji, zachovávám originál pro jeho autentičnost.
Fotky je možné prohlédnout si v samostatných albech - Indie, Kyrgyzstán a Kazachstán, Rusko. Vše jsou to výběry z výběrů, minimum z nafoceného. Autory fotografií jsou moji spolucestovatelé Adam a Filip.
Promítání - podle dohody zopakujeme někdy ještě jednou promítání ve Višňové. Až zesílí tlak, domluvíme termín ;).
A teď už přepis deníku:
Fotky je možné prohlédnout si v samostatných albech - Indie, Kyrgyzstán a Kazachstán, Rusko. Vše jsou to výběry z výběrů, minimum z nafoceného. Autory fotografií jsou moji spolucestovatelé Adam a Filip.
Promítání - podle dohody zopakujeme někdy ještě jednou promítání ve Višňové. Až zesílí tlak, domluvíme termín ;).
A teď už přepis deníku:
Indie 2012 a cesta zpět
kdy: 3. 9. - 23.
10. 2012
kdo: Eliška,
Terka, Adam, Majka, Filip, Kyslík (důsledně vybírat s kým a když
je volba špatná, zvážit, zda vůbec. Parťák se dá najít
přinejhorším i přes fórum Lonely Planet)
kudy: Indie
(New Delhi - Agra - Jaipur - New Delhi - Dehradun - Rishikesh - Údolí
květin - Hemkund - Bhadrinath - New Delhi), Kyrgyzstan
(Bishkek - Karakol - Tien-Chan - Bishkek), Kazachstan (Almaty
- Aralsk), Rusko (Samara - Kazaň - Vladimir - Moskva - St.
Peterburg - Moskva), Ukrajina (Kyjev)
Přípravy:
vyřízení víz do Indie, Ruska, Kazachstánu. Indické a
Ruské vízum lze bez problémů vyřídit v Praze. Poučení:
ambasády se často neobtěžují poskytováním některých
důležitých informací, protože je dobré dopředu si zavolat,
zeptat se, co je třeba a i tak počítat s několika návštěvami.
O kazašské vízum jsem kvůli nedostatku času žádal až v Indii,
což je časově i psychicky náročnější, mnohem méně jistá,
ale levnější varianta. Ačkoliv web MZV i různých cestovek tvrdí
opak, do Kyrgyzstánu vízum není třeba (říjen 2012). Stačí být
z EU.
Očkování:
Hepatitida B, břišní tyfus; Hepatitida A (již jsem měl),
vzteklina (zpětně považuji za zbytečné)
Cestovní
pojištění: Někdy
jsou cenově výhodnější pojištění na půl nebo celý rok, i
když jedete třeba jen na měsíc. Nabídky se mění, proto dále
nerozvádím.
S sebou
(na co se podle
mé zkušenosti zapomíná):
léky na srovnání zažívání (např. cyplox), sluneční brýle,
do hor vždy jelení lůj, dlouhé kalhoty (pro vstup na svatá
místa), dárky pro hodné lidi, kteří pomohou (dobré jsou
pohlednice či věci s českou tématikou, nevozit propisky, bonbony
a jim podobné). Ve východních státech nebývá toaletní papír.
Náklady: letenky
(7.500,- + 7.500,-), očkování (4.000,-), víza (3.000,-),
pojištění (1.800,-), celkové náklady na cestě 18.000,-) =
celkem 42.000,- Kč
Přepis
cestovatelského deníčku:
2.9.
Mírná nervozita,
strach, balení. Přespávám u Mudrce, k němu jedu od Jiskry s
Evičkou.
3.9.
0600 budíček, 0630
odjezd, 0715 na letišti, odbavení v poho, 0845 odlet, 1200 (=+1h)
přistání v Kievě. V 5hod (+1hod zpoždění) čekání na
navazující let se seznamuji s Péťou (strojař z Brna) a Janou
(SVK, malířka z FAVU). Bavíme se spolu. V letadle se seznamuji s
Ericou (CAN) a Paulem (RAK), co se potkali v Benátkách, milují se
a žijí spolu v Grazu. Technical stop v Baku (Azerb.), 0430 landing
na Indira Ghandi International Airport v New Delhi. Postupně se se
všemi loučím. Od 0630 čekám na holky.
4.9.
0950 přilétají Eliška
a Terka. Vyzvedáváme jejich bágly, měníme peníze, rezervujeme
si taxi (prepaid) a přejíždíme do ashramu. Ubytováváme se,
obědváme vynikající ashramové jídlo (květák, rýže, placky,
směs, polévka, ...). Chvíli odpocíváme, pak plánujeme návštěvu
města. Správkyně chrámu Samadhi nám radí, dává tipy, říká,
jak co funguje. Půjčuje nám peněženkové kartičky na metro.
Jdeme do města. Plán je
dojít pěšky na metro, které je kousek vedle. Odbočujeme ale
špatnou cestou a tak nakonec bloudíme asi 5km, než se k němu
dostaneme. Je sice příšerné horko a potíme se děsně, ale stojí
to za to. Poznáváme hned pravou Indii. Jen sotva lze zaznamenat
celý obraz, je to zkrátka jiný způsob žití, uvažování, jiné
hodnoty, jiný svět. Zkusím to tedy rozdělit tématicky, obraz by
se měl postupně poskládat sám.
Doprava letecká:
Letiště je zcela na západní úrovni. Stejné ceny i kvalita letů.
Jen zde jsou navíc zaměstnaní nosiči (přemisťují zavazadlové
vozíky), obsluha pásu (kdyby něco) a čističi (chodí sem a tam).
Doprava silniční:
Kvalita silnic je od prvotřídních asfaltek po blátivé. Počet
proudů je přibližně dvojnásobek toho, co je namalováno na zemi
a mění se podle potřeby. Pokud semafory fungují, jsou spíše
orientační. Na spoustě křižovatek se doprava samovolně prolíná
(i bez brzdění). Jezdí se vlevo, což je pozůstatek po Britech.
Klakson se používá stejně často jako plyn. Oznamuje se jím
např.: že vjíždím do křižovatky, zatáčím, jsem za zatáčkou,
jsem nervózní, někoho zdravím, ... Klaksony jsou vlastní svět v
již tak divném světě. Jinak se jezdí ještě na motorkách (v
Delhi všichni nosí helmy!), na kolech, na korbách. Jezdí se tak
natěsno, že se boční zrcátka nechávají často zavřená.
Turista může jezdit městskou, taxíkem nebo rikšou. Bus má vždy
řidiče a štiplístka. Zácpy jsou standard.
Doprava metrem:
rozvinutější, modernější, dvojjazyčné (en, hindi),
infotabule, navigační tabule, navigace na zemi, vagony propojené v
jeden prostor, první tři vagony jen pro ženy, v dalším už jsou
ženy ale pouze v doprovodu muže. Muži pouští automaticky ženy a
starší si sednout, při vstupu se platí elektronickou peněženkou
nebo žetonem, na rušných zastávkách řídí dopravu zřízenci a
cestující se staví do front. Vlaky jsou stále plné.
4.9.
Po 2h bloudění jsme
konečně našli metro, přejeli na hlavní uzel do centra, kde to
vypadá skoro jako v Evropě, takový obři shoping mall. Holky si
kupují košile (kurty) a Eliška brýle. Na nic jiného není čas
ani energie, proto se vracíme zpátky do ashramu. Opět skvělé
jídlo. Večer jdeme ještě na chvíli na střechu, kde je super
výhled. Voláme si s Adamem.
5.9.
Vstáváme později než
jsme chtěli (ale únava a jiné čas. pásmo). Terka se hned ráno
odpojuje a odlétá za Adamem. Jdeme vyřídit moje kazašské vízum,
což je nakonec boj, protože mi prý chybí nějaké dokumenty. Tak
hledáme internet kafé, abychom je mohli vytisknout a doplnit. Na
poslední chvíli je pak odevzdáváme na ambasádě. Jinak ambasáda
je luxusní dům v luxusní čtvrti, samý mramor, stráž u dveří.
Víza se ale vyřizují zezadu, kde je jen plechová stříška, mříž
a za ní skladiště kol, popelnic a jeden chlápek, co to vyřizuje.
Prozatím přijali dokumenty, bylo ale ještě třeba zaplatit
poplatek, pročež se musí do banky, kterých ve městě přímo od
této (Royal Bank of Scotland) moc není. Naštěstí se objevuje
Kumal, což je Ind, který neměl zrovna moc co dělat a tak seděl
4h na ambasádě, aby nás pak vzal do jeho luxusního auta, odvezl
přímo k bance a pak na metro. Prý je to velký obchodník s
alkoholem a za pár měsíců se stěhuje do Londýna.
Poté přejíždíme
metrem podívat se na Red Fort. U výstupu z metra žebrá paní,
která má 6prstů. Red Fort je prima velká stavba. Fotíme si ji,
Indové taky, ale koukají víc na nás, fotí si nás, zdraví nás,
pořád něco. Eliška je tím dost otrávená. Metrem pak do
ashramu, ale předtím na jeden malý zřícený klášter po cestě.
Jinak včera jsem vlezl do špatného kupé v metru (ženského) a
vystrkali mě ven dřív, než jsem se stačil nadechnout k omluvě
:).
A ashramu pak zasloužené
sprcha, modlitba a opět úžasná večeře. Se Samadhí si pak večer
a ráno druhý den povídáme. Je to Jugoslávka - Srbka, která se
přestěhovala do Rakouska a nyní žije již přes 10let v Indii.
Původně studovala medicínu, pak přešla na jazyky, konkrétně
anglický. K jazykům a národům měla několik velice trefných
poznámek. Jinak nám udělala buchtu, byla moc milá a vůbec s ní
byla sranda. Jo a přes den volal Swamiji a ptal se i na nás :). On
je toho času paradoxně v ČR.
6.9.
Ráno vstáváme opět
pozdě (nezvyk na časový posun 3,5h) a pak si ještě povídáme se
Samádhí, takže vyjíždíme až v 1130 z ashramu. Přes město
jedeme městskou (busem) přes hodinu skoro až na okraj. Tam si
kupujeme lístek na bus bez AC a dalších 5,5h přejíždíme do
Agry (200km). Přijíždíme až večer za tmy a za deště. Poměrně
snadno s rikšou nacházíme vyhlédnutý hotel. Má wi-fi, takže
Eli přes FB s Adamem ještě domlouvá další plány a setkání.
Opět se mi nedaří usnou a vstáváme pozdě. Měli bychom konečně
přepnout na indický režim.
7.9.
Pohodový den. Vstáváme
pozdě, snídaně v hotelu, sprcha. Jdeme se podívat na mausoleum
Akhbara, rezervujeme si lístky na vlak na další den, což je
dobrodružství, protože je třeba najít místo, vyplnit formulář
a pak si stejně lístek ještě vyhádat. Ale daří se. Je pátek,
takže Taj je uzavřený (muslimové mají obřady). Jedeme tedy na
výhled na zadní stranu, což je za řekou a pak na Baby Taj neboli
nějaké jiné mausoleum. U toho prvního jsme ještě potkali s
Ericu s Paulem. Kvůli dešti jdeme po dešti zpět na hotel, sprcha,
jídlo.
Večer si jdeme sednout
ven + večeře. Protože prší, jdeme si sednout do vedlejšího
hotelu, kde mají na střeše plátno nad hlavou. Postupně se tu
setkáváme s dalšími bílými - staršími Španěly, 4Francouzi,
2 GB holkami, 3kluky z GER a jedním Australanem. Povídáme, pijeme,
s Němci začíná pivo a alkohol. Zjišťujeme, že máme výrazně
nejdražší pokoj, ale i kvalita je vyšší, jen ne o tolik. Jinak
příjemný chat s bělochy. Bavíme se dost o celosvětových
zážitcích z cestování ("Když jsem byl posledně na
Bali...", "Středozemní moře je děsná nuda.",
"Ibiza už není, co bývala!"). Připadám si jako
opravdový zápaďák. Podnik zavírá. Němci se ještě chvíli
dohadují kvůli ceně piva (75Rs (25Kč) bylo malé, ne za velké).
Pak přicházíme k našemu hotelu, kde se s ostatními loučím.
Eliška s nimi jde dál.
(((censored)))
8.9.
Ráno jsme kupodivu
schopní vstát na úsvit nad Tajem (0600 => budík 0545). Ráno
prý není tak narváno, šílené fronty a vedro. vstup je 750Rs,
ale stojí to za to. Taj je výrazně větší než vše ostatní,
zachovalejší a pro bílý mramor i jedinečný. Děláme různé
fotky a ze mně postupně padá včerejší večerní nálada. Znovu
potkáváme španělský pár a kluky Němce. S nimi jsou ještě
dvě holky Němky, ale je to jiná skupina. Anja je PhD studentka v
Londýně, fyzika, vývoj tekutých krystalů. Moc dobře se s ní
povídá. Domlouváme se, že se spojíme (=2+2) a pojedeme taxíkem
na Fatehbar Sutri, což je bývalé hl. město Mughalů. Je tam palác
a nějaké památky. Místo je to sice pěkné, ale zároveň je
nejzařáděnější pseudoprůvodci, nabízeči a žebravými dětmi.
A jsou skutečně neúnavní, což je strašně unavující. No, i
toto je zkušenost. Po návratu do Agry ještě společný oběd.
Eliška pak jde do kavárny a já s Němkami do Agra Fort. Není tak
obrovský, jak se zdálo zvenku, ale velký je dost. Řada míst je
bohužel zavřená nebo pobořená. Přesto to stojí za to, třeba
se zde i jen na chvíli posadit. Jinak vstupy jsou pro Indy většinou
20x nižší než pro cizince.Protože místní mají vstup za
hubičku a je tam hezky, klid a zeleň, chodí sem často mladé páry
na rande.
Z Fortu jdu pěšky na
žel. stanici. Jen pár metrů od sebe je hrozný slum a luxusní
park s přesně zastřiženou zelení. Na nádraží nasedáme do
vlaku (na nádraží jsme se s E dobře potkali) a přejíždíme do
Jaipuru. Nádraží je navzdory historkám úplně v pohodě a
prakticky stejné, jako v Evropě, jen výrazně lidnatější. Kolem
vchodu jsou stánky s jídlem. Lidé čekající na hodně zpožděné
vlaky si klidně lehnou na zem a spí. Vlaky prý mají i hodinová
zpoždění, ale já viděl jen že všechno jelo na čas, náš vlak
přijel do Jaipuru dokonce o něco dříve. Vlaky jsou mnohonásobně
delší a plné lidí. Jsou rozděleny na mnoho tříd. My byli v 1.
v lůžkovém. Milí, slušní, nápomocní lidé, čisté povlečení,
tradičně málo místa, ale dá se. Inďáci ze mě měli srandu,
jak se (ne)vejdu na lůžko, ale bylo to myšleno v dobrém. Hezky
jsme se společně zasmáli. Po příjezdu do Jaipuru (0000) pohodová
rikša do ashramu a spát.
9.9.
Vstávám 0830. Ashram je
výrazně větší než v Delhi, celá budova. Eliška ještě spí,
tak píšu pohledy a deník. Bohužel spí až do 1130 a pak dlouhá
snídaně/oběd, takže vyrážíme až v 1330. E je nevrlá, často
ani neodpoví. Za parna se toho stejně moc zvládnout nedá. Jdeme
tedy do starého města, Tawa mahal (Palác větrů), pak Jantar
Mantar. Pak ještě přejezd na Ganta-Ji a cestou zpět Boopu Bazaar.
E si kupuje kurtu, já šátky a potkáváme holky Němky. Domlouváme
společnou večeři zítra, ale k té už nedojde. Návrat do ashramu
na konec modlitby, aspoň něco. Večeře, hovor s Filipem, spát.
Jo a v ashramu jsou
Gyaneshvar, což je trochu zvláštní vtipálek, původem meteorolog
a Chorvatka, velice příjemná paní. + ubytoval se jeden starší
povídavý Ind, co si zítra zapomene klíč od pokoje a bude se
muset urazit zámek. A Gyaneshvar mi z ničeho nic daroval tričko.
Je oranžové, takže bych ho spíš neměl nosit, ale nevím (nosil
jsem :). Každopádně je pěkné, kvalitní a on je moc hodný.
10.9.
Dopo se snažíme ještě
rezervovat lístek na dnešní vlak, ale už je pozdě. Pak doháníme
trochu památky ze včera - jedeme na Fort na kopci, kde je nejtěžší
dělo na světě, a cestou zpět se koukáme na Vodní palác - palác
postavený uprostřed jezera.
Pak už rychle do
ashramu, jídlo, balení, loučení, přejezd na bus. Začíná
pršet. Na poslední chvíli jej stíháme. Dlooouhá cesta do Delhi,
díry, klaksony, hluk, prach, horko. Zapovídáváme se s průvodčím,
což je prima chlápek s prachmizernou angličtinou. Nastavuji režim
supereasyenglish s nejhorším přízvukem a bavíme se o životě.
Tis, 30, majitel busu, 2. žena, 2děti (chce 8), 10ti členná
rodina. V Delhi nás dokonce vysazuje blíž ashramu než měl bus
trasu. Přejezd rikšou. Jsem kompletně vyřízený.
11.9.
Zpátky v Delhi. V
ashramu je již Adam, ráno dorazily ještě Majka a Terka, večer
Filip, který se ještě podíval na Jaipur. Konečně jsme
kompletní. Já jsem ale mimo, aklimatizační potíže - průjem,
bolesti hlavy, únava. Terka má totéž. Přes den odpadla i Majka.
Celý den se z toho proto snažím vyležet, pospávám, piji
sprchuji se. Večer je to lepší, ráno pak ještě lépe. Setkáním
s ostatními se i snížilo trochu napětí mezi mnou a Eli. Zatímco
jsme leželi, oltatní koupili lístky na vlak na zítra. Jinak Filip
je optimistický pohodový kluk, s kterým to vypadá na moc příjemné
cestování. Rada do příště: vyplatí se investovat dost času do
hledání co nejlepšího parťáka a společných příprav.
12.9.
Vstáváme o něco dříve.
S A, F a M, která je dost vyřízená, nejprve převážíme jejich
bágly k spolužákovi z Mumbaje, který bydlí o dvě zastávky
metra dál a chvíli si s ním povídáme. Je to architekt a pracuje
na právě pracuje na ekologickém bezsíťovém campusu. Byt byl
cool (STOP WARS napsáno ve stylu Star Wars). Od něj přejezd na KAZ
ambasádu. Já dostávám pas s vízem po chvíli a bez problémů,
ostatní si to musí dlouze vyhádávat a čekat. Čekám s nimi,
jdeme na chai, chvíli plánujeme další cestu. Pak už se vracím
do ashramu, abych stihl vlak do Dehradunu. Trochu neporozumění s
rikšákem, ale ok. Když člověk něco chce na indických nebo
kazašských úřadech, musí se trochu vztekat, aby to dostal.
A ashramu jídlo, sprcha,
balení, metro, vlak. Na nádraží nacházíme všechno bez prob.
Jedeme 2 třídou. Je prakticky stejná jako naše, jen s více
prodavači a otevřenými dveřmi vlaku za jízdy. U dveří je z
venku vylepený list se jmény všech cestujících. Cestující vč.
průvodčího z velké části nastupují až po rozjetí vlaku.
Cestou si povídáme s jedním starším indickým párem, vedle
nichž sedíme.
Po příjezdu do
Dehradunu se zkoušíme podle jejich rady ubytovat přímo na
nádraží, ale prý je obsazeno. Procházíme tedy několik blízkých
hotelů a v jednom z nich kotvíme. Super nízká cena, jinak bída.
Špinavé pokrývky, brouci, místo sprchy sotva tekoucí rezavá
voda z kohoutku. V TV nějaký Bolywood akčňák, radši co
nejrychleji usnout.
Vztah k bílým
Bílí
mají/představují dvě věci kvůli kterým jsou pro Indy velice
cenní.
Peníze
- jednak samozřejmě peníze. Indové
se je snaží získat žebráním, "omylem" špatně vrací,
snaží se prodat za mnoho set násobně dražší cenu. Občas se
jim to bohužel daří, protože bílí se prostě v cizí zemi
nevyznají, neorientují se v cenách a vzdálenostech. Obrat bělochy
se snaží nejen na ulici, ale i na úřadech a přepážkách. Na
druhou stranu jsem se nesetkal s tím, že by někdo vysloveně kradl
věci. To se vnímá jako špatné a zakázané.
Prestiž
- Pro Indy je známkou vysokého postavení světlá pleť, protože
takový člověk je z kasty, která nemusela tolik pracovat na
sluníčku = byla bohatá. Znát se s lidmi z vysoké kasty je vždy
dobré. Že se na Evropany tato dedukce nevztahuje, to Indové buď
neví nebo ignorují. Běloši také reprezentují vytoužený západ,
který znají Indové jen z TV. Opět falešná představa, ale
nevysvětlíš. Proto snad se na nás tolik koukají, následují
nás, fotí se s námi, ať již otevřeně nebo skrytě, zdraví
nás, oslovují a představují se. A když se s nimi dáte do řeči,
je to pro ně pocta.
Současná
móda (oblečení)
Muži
- košile nebo kurta, kalhoty. Moderní muži džíny a to za každého
počasí (i 40° C+) a triko. Státní úředníci nosí knír,
ostatní ne.
Ženy
- tradiční je sárí, moderní kurta a kalhoty. Ke všemu šál.
Moderní ženy nosí džíny a upnutá trička, ale zas tolik jich
není. Některé mají zahalený obličej, ale těch je minimum
(burka, šál).
Děti
- často až do večera nosí školní uniformy, které se výrazně
liší podle místa a školy.
Velká část pracujících ve státní sféře nosí taky
uniformy.
Společnost
Těžko vše popsat. Některé věci vysvětlují jistě lépe
knihy a encyklopedie.
Kastovní
systém
- je oficiálně zrušený, ale dál funguje. Ač je to pro bělocha
někdy těžké vidět, Indové dobře vědí, kdo je kdo.
Muži
a ženy
- mají stále dva odlišné světy, ale přibližují se. Slušně
vychovaná žena se na cizího muže ani nepodívá. Pokud jde
skupina, jsou to jen M nebo Ž. Ž sedí v metru jinde. I děti chodí
zvlášť mimo rodiče. Výjimkou, kde spolu M a Ž mluví, jsou
úřady, ale to je nutnost, ne volba.
Doteky
- je běžné, že kluci i muži kamarádi se drží za ruce, mají
dlouhodobě položenou ruku na rameni a občas dokonce i na stehně.
Dívky se běžně drží za ruce. Jinak je indická společnost i
přes vysokou a nezbytnou blízkost a menší prostor bezdotyková.
IT
a elektřina
- elektřina, mobily, TV a nejnovější IT hračky jsou volně
dostupné na každém rohu všem, kteří si je mohou dovolit.
Elektřina má třeba 5-10x za den výpadek, což je standard. Mobily
a cena volání jsou výrazně levnější a to i s přihlédnutím
k rozdílné cenové hladině. Internet a wi-fi jsou stejně běžné,
jako v ČR. Občas mají Indové dokonce lepší vybavení, např.
čipové karty na metro, sms rezervace vlaku).
13.9.
Vstáváme, jdeme na snídani do města, do Grand Hotelu. Super jídlo
- chai, plněné chapati, toasty s marmeládou. Sledujeme k tomu
nějakou Bolywood kovbojku. Končíme v 1100. T s E jdou nakupovat,
já do hotelu psát deník. 1200 check-out, jdeme na nádraží. 1230
přijíždí A, F, M (stále mrtvá). Na nádraží potkáváme
Meenakshi, A spolužačku, a jejího tatínka. Hned nás zvou k sobě.
Bydlí v dívčí střední škole, protože oba rodiče jsou
učitelé. Jsou velice přátelští, pohostinní, tatínek sečtělý
a povídavý. Až do 1600 si povídáme o socioekonomických
otázkách, životě, jídle a vůbec. Potom máme bohatý a chutný
oběd, kdy nám tatínek vysvětluje, co se jak a kdy jí a proč.
Indické
jídlo
přirozeně téměř vegetariánské, protože Indové uznávají
ahimsu, princip nenásilí. Je pikantní, protože to je desinfeční
(teplá a vlhká Indie). Hodně se užívá citron a cibule, protože
to jsou antihistaminika. Základem je rýže nebo chapati (moučná
placka). Rukama jí pouze nejchudší nebo doma v čistém prostředí.
Užívá se spousta zeleniny. Když už je něco sladké, tak
pořádně. Indové vědí, co co obsahuje, jaký to má účinek,
proč to jíst a kdy to jíst.
V 1700 vyjíždíme do
Clementtownu, kde je velká Buddha stupa (socha Buddhy na podstavci),
klášter a odnedávna také jedno ze sídel Dalajlámy. S tím jsme
se bohužel nesetkali, přesto tam bylo velice hezky, nejen kolem
stupy, ale v celé tibetské kolonii, která zde Dalajlámu
obklopuje. A bylo zde neskutečné množství energie. Přímo to do
mě bušilo, ruce se mi při přeměření vždy doslova rozlétly od
sebe. Neskutečné! Myslím, že to je nejen Dalajlámou, ale i všemi
osobnostmi kolem a spirituálně zaměřenými návštěvníky.
Sotva jsme dojeli přímo k stupě, začalo silně pršet. Schovali
jsme se pod stříšku a pak do restaurace, kterou vedou budhističtí
mniši. Jsou moc hodní. Po dešti jsme si konečně prohlédli
stupu. Socha je celá pozlacená, kolem vede plot s modlícími
mlýnky. Pěkné, klidné místo.
Zpátky jsme pak jeli pomocí rikš. Cestou začalo tak pršet, že
se silnice úplně zaplnily vodou, že místy ani nebyla vidět
cesta. To je zásadní, protože nejsou vidět díry. Ale dojeli jsme
dobře. Večer pak ještě další povídání s tatínkem a velice
pozdní večeře v 2215. Maruška stále mrtvá.
14.9.
Vstáváme dříve, k snídani pouze chai, přejezd s rikšami, které
jsme včera objednali, do Navdanyi, ekologické farmy založené
Vandannou Shivou. Snaží se o propagaci ekozem. a zachování
biodiverzity potravin. Na místě pracuje kromě Indů spousta
dobrovolníků z celého světa a další se sem jezdí podívat
(USA, MEX, JAP, ITA, ESP, Benin, ...). Je zde i Adamův spolužák z
TISS Nagesh, který nás bere k sobě do pokoje a provádí po
areálu. Je to tu fakt dobře vymyšlené, komunitní systém, i
Indové jsou usměvaví a fajn, rovnost. V potr. bance je 600druhů
rýže a další potraviny, mají ukázková a zkušební políčka
2x3m, půdu a potr. zároveň odborně zkoumají v laboratoři,
vytvářejí vlastní kompost a další. Učíme se užívat neemové
listy, jíme s ostatními. Večer jdeme na místní trh - lokální
ovoce a zel., koření, nářadí, cetky. Stánky jsou jen natažené
plachty u silnice. Zmatek, hluk, spokojenost. Úplně večer pak
ještě společný hudební večer, kdy každý zpívá písně ze
své země. Nejlepší je paní z Beninu. Já už unavený spím,
Majka stále mrtvá.
15.9.
Snídaně, společný úklid, do kterého se mi nedaří se zapojit a
cítím se blbě, procházka po areálu, odjezd se určuje podle
busu, cena za něj 14Rs/os., sem jsme přijeli rikšami za 2x500Rs.
Bus je plný, máme krosny, nasedám poslední. Jednou rukou se držím
madla, druhou krosnu, tělo je mimo bus. Na boulích a hrbolech
doufám, že nohy dopadnou zpět na stupínek a nevypadnu z busu.
Postupně se mi ale daří dostat se dovnitř. Dojíždíme zpět do
Dehradunu a busem přejíždíme do Rishikeshe, což je dlouhá a
únavná cesta po špatných silnicích. Jak začínají hory, množí
se opice a varování před divokými slony. V Rishikeshi se
setkáváme s E a F, kteří jeli včera napřed a našli skvělý
hotel (jméno zapomenuto). Večer jdeme ještě do města,
večeře. Už mi nechutná indická kuchyně, proto pizza. Moc dobrá!
Pocházka městem. Poprvé se mi líbí krámky, snad proto, že je
prázdno a prodavači jsou již unavení. Městem protéká Ganga a
už zde je dost silná a od bahna hnědá. Visutý most, chai v Relax
café, které je děsně západní. V hotelu teplá sprcha a chvíli
ještě sranda televize.
16.9.
Ráno dobrá poridge v restauraci s výhledem na řeku, most a město.
Pak se domlouváme, že mrtvá Majka zůstane 4dny sama na hotelu a
bude se léčit. Je to nej hotel za super cenu a s ohledem na
náročnost další cesty je to správná volba.
Ostatní se balíme, přejezd na nádraží. Bus do Govindghatu již
jel ráno, proto jedeme jen část cesty do Karnaprayagu. Cesta je
drsná. Namačkáni v přeplněném busu vjíždíme do skutečných
Himalájí, kde už hory stoupají strmě nahoru a malá cesta je ve
stráni tak tak zakouslá, že v zatáčkách se člověk může
koukat do propasti, kde sem tam zahlédne vrak nějakého méně
schopného řidiče. Do toho prší a cesta je občas zavalená
nějakým sesuvem. Prokousáváme se vpřed. Většinu cesty nad
propastí radši prospávám polospánkem s padavou hlavou, což je
jistě otrava pro vedle sedící, ale jistota pro mě. Večer konečně
dojíždíme vyklepaní do Karnaprayagu, kde spíme v Nanda Déví
(jméno nejvyšší hory Indie, 6800mnm), příjemném hotelu přímo
nad Gangou s příjemným vedoucím.
17.9.
Postupujeme ráno dál pomocí džípů, které jsou shared, za fixní
cenu a překvapivě levné, každopádně rychlejší a mnohem
pohodlnější. Pomocí 3 jeepů se konečně dostáváme do
Govindghatu. Dál už naším směrem nic nejede. Oběd. Mám trochu
žaludek na vodě z cest. Necháváme se ukecat a bereme mulu na
3z5batohů s tím, že o zbylé dva se budeme střídat.
(((censored))). Nahoru jsme trochu hnali, mezkař nás pořád
popoháněl. Nakonec se ale ukázalo, že to bylo dobře. Dorazili
jsme chvíli před tmou a pár minut před deštěm. Pokoj za
100Rs./os, příjemný, teplá voda se řeší tak, že jí přinesou
za 50Rs. plný kýbl a pak se polévá v koupelně. Říká se tomu
bucket system :). Cenou pokoje jsme příjemně překvapeni,
obzvlášť, když ceny za vše ostatní se stoupající nadmořskou
výškou rostly. V hotelu mají i dobré jídlo, ale dva dny ještě
nebudu mít apetit. Spát.
18.9.
Vstáváme v 0630. Snídaně v hotelu, jdeme na šrí Hemkund,
posvátné jezero Sikhů. Je to 6km, ale 1300m převýšení. Terka
je zmožená a zůstává v hotelu, F taky, ale ten jde. S A jdeme
vepředu rychleji, F a E vzadu svým tempem. Co chvíli dochází
dech, zadýcháváme se řídkým vzduchem, kolem stále plno Sikhů,
kteří se s námi chtějí fotit, bavit, kamarádit. Jsou ale
skutečně kamarádští a mnohem příjemnější než Indové,
zřejmě proto, že každá druhá věta není žádost o peníze.
Říká se, že není chudého Sikha. Celkem unaveni dosahujeme po 3h
vrcholu. Adam se koupe v jezeře (očistná koupel), pak si
prohlížíme chrám na vrcholu a zdarma dostáváme jídlo a chai.
Cesta dolů je mnohem rychlejší a pohodlnější, jen začalo
pršet, tak jdeme každý sám, zahloubáni do vlastních myšlenek.
F a E jsou hodinu cesty za námi se svým tempem. E se seznámila se
sikhskou rodinou. Téměř u konce potkáváme 4mladé Čechy a
vidíme černého medvěda (já tedy ne). Večeře, povídání,
spánek.
19.9.
Vstáváme v 0615, dnes je v plánu spousta věcí. Po snídani
Valley of flowers. Usmlouváváme vstup z 600 na 300Rs./os. Již
úvodní řeka a okolí koryta stojí za to. Krásně staré stromy
porostlé mechem a kapradím, krásná příroda, především ale
bez lidí. Je zde ticho, klid, příjemno, ani kobylince zde nejsou
:). Opět se přirozeně rozdělujeme, stoupáme do údolí a užíváme
si ho. Většina květin už je odkvetlá, spousta dalších se ale
dá nalézt. Celkově je údolí překrásné. Je to úžasná
relaxační procházka s neskutečnou scenérií. 3koda, že na ni
máme jen dopoledne. Postupně se všichni otáčíme a vracíme do
Gangarii. Oběd. Filip a bágly na mulách dolů, ostatní pěšky.
Poté ještě busem do Bhadrinathu. Sestupuji sám s vlastními
myšlenkami. Možná jsem potkal nejslavnějšího indického herce
Salmana Khana, ale nejsem si jistý :).
Autobusem tedy do Bhadrinathu. Nacházíme hotel za 800Rs za všechny,
večeře, A a E se jdou ještě projít, hotel, kam jsme mezitím
šli, se jim mezitím uzavřel, tak jim jdu v noci (2230) otevřít.
Indové vůbec nemají/neznají noční život. Líbí se mi to, ta
provázanost s denním rytmem.
20.9.
Vstáváme opět dřív, opět velké plány. V Bhadrinathu nějaký
čas meditoval Šiva, proto je to jedno z nejsvatějších míst
hinduismu. Je zde jeho hlavní chrám a horké prameny, v nichž se
indové posvátně koupou, ale také prostě jen myjí tělo nebo
prádlo. Všechno je velmi blízko sebe, typicky pro Indii. I my se
"posvátně" očišťujeme. Jeden starý vousatý pán mě
pak naviguje jak se správně očistit a vede pro požehnání štěstí
pro mě a mou rodinu. Opakuji nějakou mantru. Zpětně zjišťuji,
že zbylá část bazénu, cca 50mužů se zastavila a sledovala mě
:x. Indie. Koupou se i ostatní, potkáváme se znovu se Sikhi od E.
Jdeme na snídani, E a F se za nimi znovu vydávají, což je zdržení
cca 1h, zrovna v den, kdy tak chvátáme. Navíc my ostatní jsme
kvůli tomu museli koukat 40min do zdi.
Pak konečně balíme, opouštíme hotel a pomocí shared jeepů
sjíždíme na několikrát z hor a dokonce se nám daří dojet až
do Rishikeshe, jen nedokážeme zastavit jeep, když projíždí
kolem hotelu a tak se pak za draho vracíme s rikšou. Konečně se
potkáváme s Majkou. "Majka je štěstím bez sebe." radí
mi Majka při psaní deníku :). A je již i zdravá! Šťastně a
spokojeně usínáme.
21.9.
Z příjemného hotelu jdeme nejprve do oblíbené restaurace nad
mostem, kde si dávám m.j. dva luxusní croissanty. Ve zdejším
knihkupectví si kupuji Ruskina Bonda. Pak ještě internet, zpátky
na hotel a přejezd do Haridwaru rikšou (30km).
Město je v podstatě jeden velký bazar. Známé je jako 1 ze 4
svatých míst, kde se koupe v Ganze. Nacházíme si ubytování,
jdeme na nádraží, kde asi hodinu bojujeme za lístky. Místo nich
ale získáváme jen místa na waiting listu (269, 270, ...). Ještě
přes den se ale dostáváme o 200 míst výš a večer máme lístky.
Z nádraží jdeme do města. Stánky jsou prakticky jen 4 typy -
oblečení, jídlo, cetky - plasty a turistické. Lidé jsou obzvlášť
otravní. Vracíme se na hotel, kde já zůstávám s Ruskinem.
Ostatní jdou na internet. Večer se jdeme podívat k Ganze na
rituály a obřady. Opět spousta lidí, vše probíhá těsně vedle
sebe. Děcka loví pomocí speciálních košů na provaze co plave v
řece, chlapi na břehu to komentují. Spánek ve 3 na manželské
posteli nic moc, ale budiž.
22.9.
Vstáváme brzy na vlak, vše jede na čas, sleeperem do Delhi,
rikšou za podvodně draho (klasika) na metro, do ashramu. Spousta
skvělého jídla. Nejlepší jídlo v celé Indii jsou zapečené
brambory s rýží, zeleninou, kořením a sýrem. Odpočinek v
ashramu. A za PJ. F, M a A spí jinde. Po modlitbě dlouhá a silná
meditace - přání spokojenosti pro babičku, různé barvy (viděl
jsem červená - emoce, růžová - láska, blankytně modrá), obraz
brány a sloupů, nakloněná lávka; meditace v zajíci = intenzivní
dech plícemi - modrá. Potom skvělá večeře. Nastydám trochu z
AC v pokoji. V Indii již potřetí! :( :/.
23.9.
Balení, snídaně, přejezd na Green Park, loučení s E a T,
přejezd s dědou taxíkem na letiště IGIA. Loučení s Indií,
chvíli na letišti, přelet do Almaty. Dlouhé čekání (2h) na
vyřízení transferové dokumentace, ale paní byla hodná. Opět
jsem špatně oblečený a letištní AC mě vysiluje. Letiště je
malinké, menší než brněnské vlakové nádraží. Čekáme 1+3h
na další let. Pak konečně po 30-ti min letu přistáváme v
Bishkeku, hl. m. KGZ. Je to 200km a je to skutečně bleskovka. 2300
dosedáme. Na letišti zjišťujeme, že nemusíme mít víza, což
je příjemné a potěšující. Vyzvedáváme bágly, vše v poho,
měníme peníze. Pak se objevuje místní chlapík Bob a nabízí,
že nás odveze do města. Je to sice za draho, ale bereme. Ostatně
je to jediná možnost. Po dlouhém hádání se ubytováváme v
Bobově tipuv guesthousu za 600Som/os = cca 250Kč. Příjemně
čísté, celkem luxusní prostředí, tak budiž.
Kyrgyzstán
Postsovětská republika a je to znát. Ale lidé jsou moc milí,
upřímní, stát je relativně na úrovni, i ceny jsou vyšší.
Oproti Indii ticho, klid, prostor, odpočinek. Chladněji, jídlo
pouze s masem, šašlik, maršutky místo rikš, azbuka místo
hindštiny, ale dá se dorozumět. I já dokonce. F umí velice
dobře, A se dorozumí, M se tradičně kochá, takže jazyk
nepotřebuje :).
Jinak je dostupné skoro vše, široké silnice, silná auta,
vývoz hl. z GER, ale i Honda, Mitsubishi a staré Lady. V noci jsme
viděli závod ale 2F2F v Kyrgy realitě. Síla. Průměrná
nadmořská výška 1750 mnm, ekonomika stojí asi na těžbě zlata
Kanadou.
24.9.
Ráno si necháváme bágly u paní, kde jsme spali a jdeme do města.
To je natolik podobné našim dřívějším, že skoro ani nestojí
za řeč. Beton, beton, obrovské náměstí se sochou Lenina, beton.
Internet poskytují herny, kde kluci hrají CS a WoW stejně jako u
nás :). Jdeme i na jídlo, což je těžký pád do území masa. I
v jídlech, o kterých číšník říkal, že jsou bezmasá
nacházíme kousky. Kupujeme ještě mapu hor kolem Karakolu, bereme
batohy a maršutkou směr Karakol. Končíme ale v malém městečku
po cestě, která vede podél Issyk Kul, hlavního, obrovského a
nádherného jezera země. Délka 350km, šířka 30km, hloubka až
700m. Utábořujeme se na pláži. Místní paní z blízkého sadu
se na nás jde podívat, chvíli si s námi povídá. Je tu nádherně.
Hlídá nás pes Ferrina. Spát.
25.9.
Ráno s A na východ slunce. Nádhera, ač lehce za mraky. Koupání
v jezeře. Je chladné a lehce slané. Dlouhé balení, pak maršutkou
až do Karakolu. Jela hned, bez čekání, klasika. Karakol je malé
milé městečko na úpatí Tien-chan. Nacházíme si ubytování v
jurta campu, spíme v jurtě, což je paráda, kemp je i jinak super.
Doplňujeme výbavu do hor - spacáky a vařiče. Ve městě jdeme na
bazar a kupujeme zásoby jídla. Adam na net. Dnes jsem měl po
3/4roce zmrzlinu. V kempu nám pár z Lichtenštejnska a kluci z
Anglie dávají typy co a jak v horách. V kempu je i kotě a štěně,
co se spolu pořád perou a v noci s námi spí.
26.9.
V
0800 dobrá snídaně v kempu - volské oko, pečivo, čaj, káva.
Dlouhé balení, jdeme na 3denní trek do hor. Před odjezdem si
ještě kupuji krásnou čepici - vlněná, teplá, s ušima,
zdobená. Maršutkou na
kraj
města,
poplatek
za
vstup
do
hor,
krásná
cesta
údolím
do
hor.
Domy
pastevců,
pak
už jen
krásná
řeka,
hory,
údolí.
Jdeme,
povídáme
si,
je dobře. Akorát
když
se
dostáváme
k odbočce
na těžkou
část,
přichází
bouře.
Rychle stavíme
stan.
Jsou
to
kroupy,
pak déšť.
Vaříme
si ve stanu
nudle
s
podravkou.
Po
dešti jdeme
ještě na
krátkou
procházku
před
tmou.
Spát. (((censored)))
27.9.
2, den treku. Bohatá snídaně, vaříme i čaj. Hned ránem začíná
dlouhé stoupání k jezeru Allak-Kul, vrcholu treku. Stoupání je
dlouhé, ostré vysilující, ke konci sutě, pak sníh. Po 4-5h se
nakonec všichni dostáváme k jezeru a stojí to za to. Je obrovské,
modro-stříbřité, zrcadlí se v něm slunce, všude kolem hory,
jinak ticho, pusto. Obědváme. Rozhodujeme se pokračovat dál a
překročit ještě dnes pass = další náročné stoupání sutí,
hl. pro M, které již viditelně došly síly.
Jezero hovoří vlastním jazykem padající sutě, ozvěn a větru.
Nakonec se všichni dostáváme až na vrchol. Úžasný rozhled!!!
Tohle jsou chvíle, pro které žiji. Zasněženou severní stranou
scházíme do údolí na druhé straně. Pak za hovoru scházíme tak
hluboko do údolí, jak nám slunce dovolí. Stan, nudle s podravkou
a rajčetem.
Noc. Ticho, tma, hvězdy, měsíc, zima, krásno. Ve stanu i teplo.
28.9.
Ráno vylézám i se spacákem ze stanu a čekám na slunce, až
vyleze zpoza hor a vstoupí do údolí. Je dobře. Jdeme do údolí,
cesta místy solidně zarostlá. Konečně dole, brodíme řeku,
divocí koně. Horké prameny - jezdí sem V3S s FR a NL. Lázeň =
betonová vana plná horké vody a saunové střídání se studenou
řekou. Moc příjemné. Dlouhý, ale příjemný sestup podél vody
do údolí. Povídání s Filipem. Maršutkou do jurta campu, kde
jsou 2 Slovinky. V noci spím spolu s kotětem a štěnětem zaráz.
29.9.
Snídaně v oblíbeném fast-foodu, znovu na bazar, kupujeme čepice
a mandle. Tamní záchod. Cestou zpět hovor s Číňankou + sušenky
a halva, internet, mail od I, maršutka kolem jezera severní cestou.
Spíme v Cholpon Ata. Velké město, svatba, rybáci + jeden nabízí
spát u něj. Spíme ale v rekre areálu v jabloňovém sadu. V noci
prší. Neklidná noc. Není mi dobře.
30.9.
Ráno
opět prší, čekáme s A hodinu pod střechou než spáči vstanou,
ale nic. Tak je budíme. Balíme, s pláštěnkami na vagzal, 1
maršutka odjíždí (spáči jsou pozadu), 2 jedeme až do Bishkeku,
kde obědváme. Žádná z 6ti směnáren, které na nádraží jsou
mi nechce směnit dolary. Nakonec se daří. Pak dlouze (1,5h) čekáme
na nádraží. 1. setkání maršutek, ale možná jsme jen vlezli do
špatné. Jedem do Almaty. Zážitek na přejezdu KGZ -> KAZ.
Řidič nás vysadil, přecházíme pěšky s bágly. Lidi
se pekelně tlačí, občas až moc. Na přepážce nám chybí
nějaký papírek, který pracně sháníme. Nakonec procházíme.
Kvůli opravě okna ale dělníci zablokovali jediný východ. Po
znovuotevření se lidé tlačí, dav, který by ušlapal.
V maršutce nám řidič pouští NDR western z r. 1979 s Oiko
Mitičem :). Již v noci dojíždíme do Almaty. Spíme hned na
nádraží za dobré peníze 1250Tg/os. Před spaním hrajeme poker s
meruňkami a mandlemi.
1.10.
Den v Almaty. Je to již moderní město evropského typu (reklamy,
auta, oblečení, tramvaje, ...), ale i přes široké ulice je
doprava zcela ucpaná. Město je pro nás zatím nepřehledné. V
roce 1911 bylo zemětřesením kompletně zničeno, přežilo jen pár
domů. Prohlídka města nestojí za nic - není co vidět, město je
unavující, monotónní, šedé, roztahané. Vyřizujeme cizineckou
policii. Zjišťujeme, že jídlo zde je stejně jako v KGZ založeno
čistě na mase, ale zde ani to maso vařit neumí. Naštěstí
nacházíme jednu dobrou jídelnu. Jinak je v KAZ vše překvapivě
drahé, prosperita je založena na ropě a plynu (z 70%). Lidé jsou
bohatí, ale nemají morálku. Zároveň jsou v porovnání s KGZ
výrazně zachmuřenější, uzavřenější, nudní. Spíme opět na
autobusáku.
2.10.
Podle plánu vyjíždíme do hor pár km za městem. Tradičně
tragicky ucpanou dopravou to trvá 2,5h, abychom popojeli 15km. Ve
vsi pak potkáváme 85ti letého dědu původem z Kavkazu a repre box
tým. Stoupáme k Velkému almatinskému jezeru, s bagáží, pomalu.
Podvodný ujo nás bere kus cesty žigulem. Stoupáme dál podél
vodovodu a po asfaltce. Divočina v nedohlednu, úroveň nižší než
v KGZ, přesto jezero je parádní. Užíváme pohledu, svačina,
necháváme bagáž u místního Ramba. Pěšky k observatoři, mírně
se rozpadající, ale o to působivější. Cestou dolů se potkáváme
s panem Korejcem, který skvěle fotí s drahou technikou. Ukazuje
nám na fotce přírodní krásy KAZ, které nám dosud unikaly.
Sváží nás autem do údolí do Kokšoky. Spíme pod stanem v
altánku v zavřené (na zimu) přírodní kavárně. Luxusní spaní.
3.10.
Odpočinkový den. Ráno kupujeme u babušky brynzu, z které se
vyklubal luxusní ovčí sýr. Necháváme si u ní bagáž a jdeme
na 4km procházku do údolí k horkým sirným pramenům. Jdeme
vysloveně pomalu, užíváme si to, dáváme si čokoládu a mnoho
pauz. Prameny jsou ještě od asfaltky 1km po kamenech a stezce podél
řeky. Prameny jsou nakonec takové nic moc po tom, co jsme již
viděli, ale dobré. Jdeme na altánek nad prameny, odpočíváme.
Cestou zpátky už mě bolí dost břicho. Krmíme koně, povídáme
si s pánem, zkoušíme místní jablka, bavíme se s pánem opuštěné
kavárny, je v poho s tím, že tam spíme. Do spacáku, spát.
Ciplox = záchrana!
4.10.
Ráno je již lépe. Snídaně, na maršrutku, 2h cesta na ŽD
vagzal. Kupujeme ještě jídlo na cestu, jdeme na internet. A na
vlak do Aralsku, 32h ve vlaku. Ve vlaku je horká voda, stále někdo
chodí a něco nabízí. Máme kvůli neznalosti všichni nejhorší
postele - horní v uličce. Povídáme si s lidmi, někteří jsou
milí, jiní ne. Upovídaná kazašská studentka, nepříjemná
rodina. Nevejdu se do postele, ale nelze čouhat - desky. Po dlooouhé
cestě s několika přestávkami, skrz stepi a prázdné polopouště,
po koukání na velbloudy a koně v nich, po přepnutí na jiné
vnímání času přijíždíme v 0030 do Aralsku. Spíme v hotelu 4
v pokoji pro 2.
6.10.
Tak, jak nás všichni varovali, v Aralsku není vůbec nic, jezero
je hrozně daleko, nic, kromě taxi, k němu nejezdí a lidé jsou
divní. Nedá se ani pořádně najíst, ubytování selhalo a hlavně
zjišťujeme, že vlak pryč je hrozně drahý (přeshraniční
příplatek). Zůstaneme zde navždy? Naštěstí se objevuje
právnička Ulja, toho času pracující jako pekařka a snící o
vlastní kavárně, která se nám snaží domluvit ubytko i odvoz.
Nakonec se nám ale daří sehnat vlak a tak se v rychlosti loučíme
s Uljou, bereme batohy a opouštíme divný Aralsk a vlastně i celý
Kazachstán.
Cesta vlakem z KAZ je dlouhá, za okny konečně pravá pustá
polopoušť. Uvnitř jsou pouze kyrgyzští kluci usměvaví, ostatní
jsou podmračení. Jíme, spíme, hrajeme území s A a lodě s M.
7.10.
Brzy ráno ns budí průvodčí - jsme na hranicích. Je 0500+2h
posun časového pásma. Skok o 2h najednou. 1,5h důkladná
prohlídka vlaku na kyrgyzské straně, 1h přejezd, 1,5h prohlídka
na ruské straně. Jsme v Rusku. Hrajeme kostky. Až večer
přijíždíme do Samary. Je to již plně moderní evropské město.
Protože o nás coac surferka neví, nacházíme na její doporučení
jednu gastinicu, kde spíme. Putin slaví 60, spot v TV.
8.10.
Prohlídka Samary. Město se hodně rychle transformuje, hodně se
staví, původní dřevěné domky mizí. Městská doprava je
volnější, ceny stále docela vysoké (až na výjimky u všeho),
přitom platy mají Rusové malé. Rusové jsou veselí a
optimističtí.
Jedeme na říční port k Volze a parníkem po ní do vesnice na
druhý břeh a zpět. Volha je neskutečně obrovská. V městě pak
ještě na poštu, kde si kupuji Sudoku, chvíli po hlavní třídě
a pak na nádraží. Hledání internetu neúspěšné, znovu ten
drahý na nádraží. Poté přesun do gastinici pro bágly a za
surfařkou Olgou, která nás bere k sobě. Má malý, ale útulný
byt. Ještě krátce jíme (výborné varenie = domácí marmeláda)
a povídáme si. O půlnoci posloucháme zprávy. Olga je starostlivá
a veselá, my již mírně unavení. Spíme na zemi, ale pohodlně.
9.10.
Vstáváme časně, Olga nám ještě dělá snídani a pak vyrážíme.
Olga nás doprovází až na autobusák. Moc hodná byla. Před
objezdem platíme ještě obrovský příplatek 110R za bágl (lístek
za 736R).
Cesta busem je dlouhá 8h, ale je na co se koukat - samá rovina,
plno černozemě úžasné kvality, vesnice, kde absolutně nic není,
obrovská Volha, stavby. V 1700 přijíždíme do Kazaně. Adam má
kamaráda Juraje, se kterým byl v Gruzii. Juraj má kamaráda Renata
(mužské jméno). Renat je z Kazaně a po domluvě jsme se potkali
přímo na nádraží. Vzal nás hned k sobě domů. Je to upřímný,
starostlivý, hodný a rázný člověk, hasič z povolání. byt má
malý a i přes některé nedostatky útulný a rozhodně svérázný.
Bydlí se starým pánem Tomem Ivanovičem, exVŠučitelem dopravního
strojírenství. Celou dobu, co jsme byli u Renata, jsme hodně a
chutně jedli, hlavně polévku z brambor a zelí. Hodně povídáme,
vzpomínáme na Juraje, dobře je. Večer se jdeme společně ještě
krátce projít a nakoupit potraviny.
10.10.
Renat si vzal volno a dělá nám celý den společnost, což je
velice příjemné, protože se jednou nemusíme starat o to kudy
jít, jak tam jít a tak. V Kazani bude 2013 universiáda a tak se
sem hrne hrozně peněz z celého Ruska a rekonstruuje se ve velkém
+ se vystavují sportovní areály. Jdeme nejprve vyřídit
povinnosti - Adamovu paměťovku, lístky na vlak a hotel kvůli
rezervaci, potom se procházíme po městě. Jdeme se podívat na
kazaňský Kreml a budovy kolem. Sídlí zde prezident Tatarstánu a
vůbec to jsou velké památky. Renat se o nás úzkostlivě a
pečlivě stará. Prohlížíme si Kreml a centrum, FaM kupují
křesťanské (ale pravoslavné) křížky a obrázky. Uchození se
vracíme na byt. Opět spousta dobrého jídla, připravujeme je
manufakturou = každý dělá něco. Na noc jdou A, F a M spát do
luxusního hotelu, který si zaplatili kvůli vízu. Renat je
doprovází až na pokoj, což je od něj moc milé. Po jeho návratu
na byt si spolu ještě přes hodinu povídáme o životě.
11.10.
Vstávání, snídaně ve dvou. Jdeme vyřídit moji registraci v
Rusku. Nejprve přes 1h čekáme na bus, abychom se dostali na jeden
úřad, kde nám pověděli, že máme jít na jiný na opačném
konci města. Tam se Renat o vše postarává a u milé hezké slečny
úřednice vyplňuje jakýsi dokument, čímž mi šetří 50USD. Pa
se vracíme zpátky na byt, vaříme, doráží A, F, M a společně
obědváme.
Poté se jdeme podívat do sekáčů, abychom dokoupili oblečení na
severní Rusko. Až na Baumana (hl. třída) zacházíme omylem do
butiku (ne sekáče), kde si kupuji perfektní kabát a Maruška
taky. Pak už jen zpět na byt, naposledy si uvařit, rozloučit se s
Tomem Ivanovičem, který nás vyprovází až daleko na ulici, a s
Renatem, který nás doprovází až na vlak. Loučíme se s Kazaní,
výraznou etapou naší cesty.
12.10.
Nočním přejezdem se dostáváme do Vladimira, města mnoha
kostelů. Nejprve zjišťujeme a kupujeme vlaky, pak si necháváme
bágly na nádraží a jdeme si prohlédnout město. Klášter i
kostely jsou skutečně staré (cca 1000let), ale zachovalé. Kocháme
se. V 1500 sraz s Dmitrijem, u kterého bychom měli dnes spát. Sraz
máme u Zlatých vrat (velká historická brána). Díma je novinář,
je právě v práci a tak se domlouváme, že se sejdeme až v 1800
na nádraží. Doprohlížíme si město, jdeme na jídlo a na
internet. 1800 vychází sraz. Díma nás i batohy bere autem k sobě,
nakupujeme i jídlo na večeři. Má malý, ale pěkný a moderní
byt. V paneláku se do 9. patra jezdí zmáčknutím tlačítek 4+5.
Postupně přichází do bytu další a další kamarádi, začíná
párty v ruském stylu, kdy se hodně pije a veselí. Kamarádi jsou
ale milí a pohodoví. Dělají v různých zaměstnáních, např.
sniper u armády, vnitřní policie, výroba elektrotechniky. Kolem
2230 konečně večeříme, 2300 už jsem dost unavený, ale party
pokračuje, 2330 prostě usínám v ložnici. Na párty skoro nebyly
slečny a když ano, tak jen přítelkyně, které seděly v koutě a
mlčely. Obě.
13.10.
Ráno. Vstáváme pozdě, improvizovaně snídáme, Díma nás
doprovází na tram a pak jde prodat svoje auto. Električkou (vlak
na elektřinu) jedeme do Moskvy. Obrovská předměstí plná
paneláků, po vystoupení také metro - obrovské (asi 25linek) a
krásné, ale ne tak moc, jako na obrázcích. Mozaiky na stěnách.
Jedeme k Dmitrijovi 2 a Soně. Bydlí blízko centra, byt je
dlouhodobě rozestavěný a na nás zanedbaný, ale D i S jsou
volnomyšlenkáři a pohodáři, tak proč ne. Mají 5let starou
Lisu, která se nás staršně bojí a tak je schovaná v pokoji.
Sledujeme výsledky voleb v ČR pro kraj a senát, které dopadly
skvěle pro KSČM, Zelení opět bída. Večeře čut-čut, povídání.
Soňa je učitelka v MŠ, ale původně genetička, Díma je IT.
14.10.
První pořádný den v Moskvě. Je to obrovské město., ale centrum
je relativně malé. Jedeme metrem do čínské čtvrti, která se
tak jmenuje jen kvůli kusu zdi, která zůstala. Zde se připojujeme
k free-tour po Moskvě, kterou vede Saša, kterou jsme náhodně
potkali. Je to usměvavá pohledná blondýnka. Princip toho, proč
provází zdarma / co z toho má jsme neodhalili, ale povídá
poutavě, tak proč ne. Např v Moskvě bylo před 300lety 8000
kostelů, před 100lety už jen 1000 a dnes jich je 400. Komunismus.
Nebo o Ivanu IV. Hrozném. Postupně se dostáváme až na Rudé
náměstí, kde je chrám Vasila Blaženého, Kreml a GUM. Tam se od
exkurze odpojujeme. Chvíli bloumáme před vchodem do Kremlu, pak to
odkládáme a jdeme do Arbatu, kdysi umělecké čtvrti, dnes jsou
zde jen drahé krámy. Pak pěšky k starému klášteru, podél
Moskvy (řeky), kolem stadionu Dynama Moskva, skokanského můstku,
přes vodu k Lomonosově univerzitě. Je obrovská a je tu výhled na
celou Moskvu. Pak uchození domů. Soňa odjela. Promítání
Adamových fotek z jižní cesty, spánek.
15.10.
Jdeme znovu do Kremlu, tentokrát již dovnitř. Mně přijde jako
prázdný a již pouze pro turisty. Navíc se nikam pořádně
nemůže. Dlouhé čekání na FaM, do Arbatu, jídlo v parku,
Putinem postavený chrám ?Sv. Spasitele?. Je obrovský a pro mě
krásný, 3x větší než originál. Venku památník Petra I.
Velikého, původně Kolumba. Zpátky k Dímovi, rychlá večeře
naší oblíbené kombinace - bramboračka a těstoviny se zeleninou.
V 2300 nás Díma bere na noční projížďku Moskvou. Má subaru,
jezdí jako blázen, ale takto zde řídí všichni. Vidíme toho
moc, Díma komentuje, je to zajímavé. Jsme ale už děsně unavení
a tak co chvíli usínáme. Viděli jsme Novou Moskvu, televizní
vysílač, sochu z filmových úvodníků, bývalé sídlo KGB, Bílý
dům, ...
16.10.
Dospáváme noc, odpočíváme na bytě. Poctivě obědváme, jedeme
na vlak. Přejezd do St. Peterburgu, sedíme, ale je to pohodlné. Na
nádraží v Peteru přijíždíme v 2250, vyzvedává nás Filipova
kamarádka Alenka a její přítel Kolja. Přejíždíme k nim na
byt. Je po nedávno zemřelém dědečkovi, je pěkný, má svoje
kouzlo. Kolja ještě vaří, i když je již pozdě, takže v 0030
pozdně, ale chutně večeříme. Spánek v malém bytě.
17.10.
Po příjemné snídani a krátkém povídání vyrážíme do města.
Je moc hezké, stavěné v italském stylu a bez socialistických
zásahů. Spousta kanálů a Finský záliv. Moc hezké město. Jdeme
do zajímavého obchodu se vším, pak na jídlo a couráme po městě.
Pak za Alenkou na fakultu. Moc pěkné výukové sály (historický
styl). Dáváme si čaj. Pak do města. Potkáváme se s Pavlínou,
další F spolužačkou, učitelkou Nj. Jdeme všichni společně na
dva pišky (koblížky) pro každého do vyhlášené koblížkárny,
kde mají obřího tlustého kocoura. Ještě se procházíme po
městě. Zpátky k Alence na byt. Tentokrát děláme večeři my.
Koukáme na kousek Pelíšků.
18.10.
Tento den se scházíme nejprve s Pavlínou ve městě. Provádí nás
po městě a povídá nám. Líbila se mi hl. letní zahrada u
zálivu. Návrat k Pavlíně, odpočinek. V noci pak ještě Pavlína
s FaM jdou ven podívat se na otevírání mostu pro lodě. Fotky moc
pěkné.
19.10.
Dnes jedeme nejprv na Petrův dvorec cca 30km za město. Je to takové
ruské Versailles Petra Velikého. Hodně poničené za 2. sv. v.,
ale obnovené + krásné zahrady a navíc to vše leží přímo u
Finského zálivu. Příjemné procházení se + dělání fotek.
Nádech akro na molu. Návrat do města. Poté jídlo u Pavlíny.
Odchod na vlak, loučení s Pavlínou. Noční přejezd do Moskvy.
Spím na malé posteli u dveří = moc jsem se nevyspal.
20.10.
V 0515 přijíždíme do Moskvy. Přejezd metrem na nádraží
pozdějšího odjezdu, úschova zavazadel. Klidný přejezd za
Alenkou, která mezitím přejela do Moskvy. Snídaně u její
maminky, povídání si s ní o demokracii, svobodě a Rusku. Potom
procházka s Alenkou a Koljou po předměstském parku podél řeky
Moskvy ke kouzelnému kameni. Finální loučení s Alenkou a Koljou.
Jdeme ještě k nedalekému kostelu, kde se schoval Ivan Hrozný,
když mu to bylo třeba. V pauze pozoruji podvodného žebráka
alkoholika. 1. bezplatné kadibudky a dokonce i s papírem. Svačina
na dětském hřišti, nakupuji matrjošku.
Přejíždíme do jiné části města a hledáme místní
valsdorfskou školu, která má mít dnes den otevřených dveří.
Dlouho hledáme a já nacházím na zemi spoustu mincí. Pak konečně
nacházíme i tu školu. Předtím se ale loučíme s Filipem, který
místo jízdy vlakem kvůli konferenci domů letí. A pak už škola.
Velice pěkná, inspirativní a líbí se mi. A pak už vlak, nákup
jídla, loučení s městem, odjezd (v 1630). Jedeme do Kieva.
21.10.
V 0530 přijíždíme do Kieva. Město ještě spí, je v mlze.
Batohy necháváme na nádraží, kupujeme lístky, jdeme do města.
Krátká snídaně u pomníku 2. sv. v., pak už jdeme do Lávry,
klášterního areálu a hl. památky země. Rozdělujeme se a
procházíme si areál. Jdeme společně do jeskyní pod klášterem.
Jsou zde mrtví mniši. Obchází se jejich rakve a olíbávají se.
Lávra potěšila. Za mše úžasné chorály od sboru, uvnitř
narváno, žebračky na židlích v řadě u hlavního vchodu.
Po Lávře se na přání M dělíme. S A jdeme kolem výstavy
vojenských strojů k Rodnaja Mater - obří 40m soše ženy s mačem.
Jen je bohužel v mlze. Poté jdeme na hl. náměstí, kde je
Michalovský sobor (další klášter). SZ pořádá pochod městem a
začíná na náměstí před soborem (budou volby). Pak jsme si
prošli sobor, kde je zajímavý pořádně jen hlavní kostel, ten
ale stojí za to - spousta fresek, ikonomaleb, výstavy, ... super.
Na nádraží, dokoupit jídlo, potkat se konečně s Majkou, pro
bágly, na vlak.
22.10.
Celý včerejší večer a noc jsme jeli do Užgorodu. Ukrajina už
vypadala hodně východoevropsky, až domácky. V Užgorodu přestup
na bus do Košic, což je 50km a 4h cesta kvůli 2h důsledných
kontrol na hranicích. Všichni pašují levné cigarety i vodku,
policie toho dost našla. Košice. Kupujeme lístky, čas loučení.
A a M pojedou později, já jedu hned, abych stihl být dnes doma. Do
Žiliny v pohodě, přestup. Dál v kupé s Ivonou, slovenskou
studentkou geografie studující v Dundee, GB, toho času ale na
Albertově. Praha, setkání s Terkou, která mi předává u ní
uschované dárky. A pak už jen klasická cesta do Višňové.
Příspěvky
