Není nic těžšího, než vědět, jak žít; a žít je to poslední, nač má zaneprázdněný člověk čas.
Seneca

čtvrtek 27. prosince 2012

Indie 2012 a severní cesta zpět

Tak, jak jsem již mnoha lidem slíbil, zveřejňuji konečně svoje zápisky z posledních cest. Tradičně se jedná o doslovný přepis deníku se všemi jeho nedokonalostmi a jazykovou chudostí. Ač bych doma v klidu napsal mnoho míst poutavěji, zachovávám originál pro jeho autentičnost.

Fotky je možné prohlédnout si v samostatných albech - Indie, Kyrgyzstán a Kazachstán, Rusko. Vše jsou to výběry z výběrů, minimum z nafoceného. Autory fotografií jsou moji spolucestovatelé Adam a Filip.

Promítání - podle dohody zopakujeme někdy ještě jednou promítání ve Višňové. Až zesílí tlak, domluvíme termín ;).

A teď už přepis deníku:


Indie 2012 a cesta zpět

kdy: 3. 9. - 23. 10. 2012
kdo: Eliška, Terka, Adam, Majka, Filip, Kyslík (důsledně vybírat s kým a když je volba špatná, zvážit, zda vůbec. Parťák se dá najít přinejhorším i přes fórum Lonely Planet)
kudy: Indie (New Delhi - Agra - Jaipur - New Delhi - Dehradun - Rishikesh - Údolí květin - Hemkund - Bhadrinath - New Delhi), Kyrgyzstan (Bishkek - Karakol - Tien-Chan - Bishkek), Kazachstan (Almaty - Aralsk), Rusko (Samara - Kazaň - Vladimir - Moskva - St. Peterburg - Moskva), Ukrajina (Kyjev)
Přípravy: vyřízení víz do Indie, Ruska, Kazachstánu. Indické a Ruské vízum lze bez problémů vyřídit v Praze. Poučení: ambasády se často neobtěžují poskytováním některých důležitých informací, protože je dobré dopředu si zavolat, zeptat se, co je třeba a i tak počítat s několika návštěvami. O kazašské vízum jsem kvůli nedostatku času žádal až v Indii, což je časově i psychicky náročnější, mnohem méně jistá, ale levnější varianta. Ačkoliv web MZV i různých cestovek tvrdí opak, do Kyrgyzstánu vízum není třeba (říjen 2012). Stačí být z EU.
Očkování: Hepatitida B, břišní tyfus; Hepatitida A (již jsem měl), vzteklina (zpětně považuji za zbytečné)
Cestovní pojištění: Někdy jsou cenově výhodnější pojištění na půl nebo celý rok, i když jedete třeba jen na měsíc. Nabídky se mění, proto dále nerozvádím.
S sebou (na co se podle mé zkušenosti zapomíná): léky na srovnání zažívání (např. cyplox), sluneční brýle, do hor vždy jelení lůj, dlouhé kalhoty (pro vstup na svatá místa), dárky pro hodné lidi, kteří pomohou (dobré jsou pohlednice či věci s českou tématikou, nevozit propisky, bonbony a jim podobné). Ve východních státech nebývá toaletní papír.
Náklady: letenky (7.500,- + 7.500,-), očkování (4.000,-), víza (3.000,-), pojištění (1.800,-), celkové náklady na cestě 18.000,-) = celkem 42.000,- Kč


Přepis cestovatelského deníčku:

2.9.
Mírná nervozita, strach, balení. Přespávám u Mudrce, k němu jedu od Jiskry s Evičkou.

3.9.
0600 budíček, 0630 odjezd, 0715 na letišti, odbavení v poho, 0845 odlet, 1200 (=+1h) přistání v Kievě. V 5hod (+1hod zpoždění) čekání na navazující let se seznamuji s Péťou (strojař z Brna) a Janou (SVK, malířka z FAVU). Bavíme se spolu. V letadle se seznamuji s Ericou (CAN) a Paulem (RAK), co se potkali v Benátkách, milují se a žijí spolu v Grazu. Technical stop v Baku (Azerb.), 0430 landing na Indira Ghandi International Airport v New Delhi. Postupně se se všemi loučím. Od 0630 čekám na holky.

4.9.
0950 přilétají Eliška a Terka. Vyzvedáváme jejich bágly, měníme peníze, rezervujeme si taxi (prepaid) a přejíždíme do ashramu. Ubytováváme se, obědváme vynikající ashramové jídlo (květák, rýže, placky, směs, polévka, ...). Chvíli odpocíváme, pak plánujeme návštěvu města. Správkyně chrámu Samadhi nám radí, dává tipy, říká, jak co funguje. Půjčuje nám peněženkové kartičky na metro.
Jdeme do města. Plán je dojít pěšky na metro, které je kousek vedle. Odbočujeme ale špatnou cestou a tak nakonec bloudíme asi 5km, než se k němu dostaneme. Je sice příšerné horko a potíme se děsně, ale stojí to za to. Poznáváme hned pravou Indii. Jen sotva lze zaznamenat celý obraz, je to zkrátka jiný způsob žití, uvažování, jiné hodnoty, jiný svět. Zkusím to tedy rozdělit tématicky, obraz by se měl postupně poskládat sám.
Doprava letecká: Letiště je zcela na západní úrovni. Stejné ceny i kvalita letů. Jen zde jsou navíc zaměstnaní nosiči (přemisťují zavazadlové vozíky), obsluha pásu (kdyby něco) a čističi (chodí sem a tam).
Doprava silniční: Kvalita silnic je od prvotřídních asfaltek po blátivé. Počet proudů je přibližně dvojnásobek toho, co je namalováno na zemi a mění se podle potřeby. Pokud semafory fungují, jsou spíše orientační. Na spoustě křižovatek se doprava samovolně prolíná (i bez brzdění). Jezdí se vlevo, což je pozůstatek po Britech. Klakson se používá stejně často jako plyn. Oznamuje se jím např.: že vjíždím do křižovatky, zatáčím, jsem za zatáčkou, jsem nervózní, někoho zdravím, ... Klaksony jsou vlastní svět v již tak divném světě. Jinak se jezdí ještě na motorkách (v Delhi všichni nosí helmy!), na kolech, na korbách. Jezdí se tak natěsno, že se boční zrcátka nechávají často zavřená. Turista může jezdit městskou, taxíkem nebo rikšou. Bus má vždy řidiče a štiplístka. Zácpy jsou standard.
Doprava metrem: rozvinutější, modernější, dvojjazyčné (en, hindi), infotabule, navigační tabule, navigace na zemi, vagony propojené v jeden prostor, první tři vagony jen pro ženy, v dalším už jsou ženy ale pouze v doprovodu muže. Muži pouští automaticky ženy a starší si sednout, při vstupu se platí elektronickou peněženkou nebo žetonem, na rušných zastávkách řídí dopravu zřízenci a cestující se staví do front. Vlaky jsou stále plné.

4.9.
Po 2h bloudění jsme konečně našli metro, přejeli na hlavní uzel do centra, kde to vypadá skoro jako v Evropě, takový obři shoping mall. Holky si kupují košile (kurty) a Eliška brýle. Na nic jiného není čas ani energie, proto se vracíme zpátky do ashramu. Opět skvělé jídlo. Večer jdeme ještě na chvíli na střechu, kde je super výhled. Voláme si s Adamem.

5.9.
Vstáváme později než jsme chtěli (ale únava a jiné čas. pásmo). Terka se hned ráno odpojuje a odlétá za Adamem. Jdeme vyřídit moje kazašské vízum, což je nakonec boj, protože mi prý chybí nějaké dokumenty. Tak hledáme internet kafé, abychom je mohli vytisknout a doplnit. Na poslední chvíli je pak odevzdáváme na ambasádě. Jinak ambasáda je luxusní dům v luxusní čtvrti, samý mramor, stráž u dveří. Víza se ale vyřizují zezadu, kde je jen plechová stříška, mříž a za ní skladiště kol, popelnic a jeden chlápek, co to vyřizuje. Prozatím přijali dokumenty, bylo ale ještě třeba zaplatit poplatek, pročež se musí do banky, kterých ve městě přímo od této (Royal Bank of Scotland) moc není. Naštěstí se objevuje Kumal, což je Ind, který neměl zrovna moc co dělat a tak seděl 4h na ambasádě, aby nás pak vzal do jeho luxusního auta, odvezl přímo k bance a pak na metro. Prý je to velký obchodník s alkoholem a za pár měsíců se stěhuje do Londýna.
Poté přejíždíme metrem podívat se na Red Fort. U výstupu z metra žebrá paní, která má 6prstů. Red Fort je prima velká stavba. Fotíme si ji, Indové taky, ale koukají víc na nás, fotí si nás, zdraví nás, pořád něco. Eliška je tím dost otrávená. Metrem pak do ashramu, ale předtím na jeden malý zřícený klášter po cestě. Jinak včera jsem vlezl do špatného kupé v metru (ženského) a vystrkali mě ven dřív, než jsem se stačil nadechnout k omluvě :).
A ashramu pak zasloužené sprcha, modlitba a opět úžasná večeře. Se Samadhí si pak večer a ráno druhý den povídáme. Je to Jugoslávka - Srbka, která se přestěhovala do Rakouska a nyní žije již přes 10let v Indii. Původně studovala medicínu, pak přešla na jazyky, konkrétně anglický. K jazykům a národům měla několik velice trefných poznámek. Jinak nám udělala buchtu, byla moc milá a vůbec s ní byla sranda. Jo a přes den volal Swamiji a ptal se i na nás :). On je toho času paradoxně v ČR.

6.9.
Ráno vstáváme opět pozdě (nezvyk na časový posun 3,5h) a pak si ještě povídáme se Samádhí, takže vyjíždíme až v 1130 z ashramu. Přes město jedeme městskou (busem) přes hodinu skoro až na okraj. Tam si kupujeme lístek na bus bez AC a dalších 5,5h přejíždíme do Agry (200km). Přijíždíme až večer za tmy a za deště. Poměrně snadno s rikšou nacházíme vyhlédnutý hotel. Má wi-fi, takže Eli přes FB s Adamem ještě domlouvá další plány a setkání. Opět se mi nedaří usnou a vstáváme pozdě. Měli bychom konečně přepnout na indický režim.

7.9.
Pohodový den. Vstáváme pozdě, snídaně v hotelu, sprcha. Jdeme se podívat na mausoleum Akhbara, rezervujeme si lístky na vlak na další den, což je dobrodružství, protože je třeba najít místo, vyplnit formulář a pak si stejně lístek ještě vyhádat. Ale daří se. Je pátek, takže Taj je uzavřený (muslimové mají obřady). Jedeme tedy na výhled na zadní stranu, což je za řekou a pak na Baby Taj neboli nějaké jiné mausoleum. U toho prvního jsme ještě potkali s Ericu s Paulem. Kvůli dešti jdeme po dešti zpět na hotel, sprcha, jídlo.
Večer si jdeme sednout ven + večeře. Protože prší, jdeme si sednout do vedlejšího hotelu, kde mají na střeše plátno nad hlavou. Postupně se tu setkáváme s dalšími bílými - staršími Španěly, 4Francouzi, 2 GB holkami, 3kluky z GER a jedním Australanem. Povídáme, pijeme, s Němci začíná pivo a alkohol. Zjišťujeme, že máme výrazně nejdražší pokoj, ale i kvalita je vyšší, jen ne o tolik. Jinak příjemný chat s bělochy. Bavíme se dost o celosvětových zážitcích z cestování ("Když jsem byl posledně na Bali...", "Středozemní moře je děsná nuda.", "Ibiza už není, co bývala!"). Připadám si jako opravdový zápaďák. Podnik zavírá. Němci se ještě chvíli dohadují kvůli ceně piva (75Rs (25Kč) bylo malé, ne za velké). Pak přicházíme k našemu hotelu, kde se s ostatními loučím. Eliška s nimi jde dál.
(((censored)))

8.9.
Ráno jsme kupodivu schopní vstát na úsvit nad Tajem (0600 => budík 0545). Ráno prý není tak narváno, šílené fronty a vedro. vstup je 750Rs, ale stojí to za to. Taj je výrazně větší než vše ostatní, zachovalejší a pro bílý mramor i jedinečný. Děláme různé fotky a ze mně postupně padá včerejší večerní nálada. Znovu potkáváme španělský pár a kluky Němce. S nimi jsou ještě dvě holky Němky, ale je to jiná skupina. Anja je PhD studentka v Londýně, fyzika, vývoj tekutých krystalů. Moc dobře se s ní povídá. Domlouváme se, že se spojíme (=2+2) a pojedeme taxíkem na Fatehbar Sutri, což je bývalé hl. město Mughalů. Je tam palác a nějaké památky. Místo je to sice pěkné, ale zároveň je nejzařáděnější pseudoprůvodci, nabízeči a žebravými dětmi. A jsou skutečně neúnavní, což je strašně unavující. No, i toto je zkušenost. Po návratu do Agry ještě společný oběd. Eliška pak jde do kavárny a já s Němkami do Agra Fort. Není tak obrovský, jak se zdálo zvenku, ale velký je dost. Řada míst je bohužel zavřená nebo pobořená. Přesto to stojí za to, třeba se zde i jen na chvíli posadit. Jinak vstupy jsou pro Indy většinou 20x nižší než pro cizince.Protože místní mají vstup za hubičku a je tam hezky, klid a zeleň, chodí sem často mladé páry na rande.
Z Fortu jdu pěšky na žel. stanici. Jen pár metrů od sebe je hrozný slum a luxusní park s přesně zastřiženou zelení. Na nádraží nasedáme do vlaku (na nádraží jsme se s E dobře potkali) a přejíždíme do Jaipuru. Nádraží je navzdory historkám úplně v pohodě a prakticky stejné, jako v Evropě, jen výrazně lidnatější. Kolem vchodu jsou stánky s jídlem. Lidé čekající na hodně zpožděné vlaky si klidně lehnou na zem a spí. Vlaky prý mají i hodinová zpoždění, ale já viděl jen že všechno jelo na čas, náš vlak přijel do Jaipuru dokonce o něco dříve. Vlaky jsou mnohonásobně delší a plné lidí. Jsou rozděleny na mnoho tříd. My byli v 1. v lůžkovém. Milí, slušní, nápomocní lidé, čisté povlečení, tradičně málo místa, ale dá se. Inďáci ze mě měli srandu, jak se (ne)vejdu na lůžko, ale bylo to myšleno v dobrém. Hezky jsme se společně zasmáli. Po příjezdu do Jaipuru (0000) pohodová rikša do ashramu a spát.

9.9.
Vstávám 0830. Ashram je výrazně větší než v Delhi, celá budova. Eliška ještě spí, tak píšu pohledy a deník. Bohužel spí až do 1130 a pak dlouhá snídaně/oběd, takže vyrážíme až v 1330. E je nevrlá, často ani neodpoví. Za parna se toho stejně moc zvládnout nedá. Jdeme tedy do starého města, Tawa mahal (Palác větrů), pak Jantar Mantar. Pak ještě přejezd na Ganta-Ji a cestou zpět Boopu Bazaar. E si kupuje kurtu, já šátky a potkáváme holky Němky. Domlouváme společnou večeři zítra, ale k té už nedojde. Návrat do ashramu na konec modlitby, aspoň něco. Večeře, hovor s Filipem, spát.
Jo a v ashramu jsou Gyaneshvar, což je trochu zvláštní vtipálek, původem meteorolog a Chorvatka, velice příjemná paní. + ubytoval se jeden starší povídavý Ind, co si zítra zapomene klíč od pokoje a bude se muset urazit zámek. A Gyaneshvar mi z ničeho nic daroval tričko. Je oranžové, takže bych ho spíš neměl nosit, ale nevím (nosil jsem :). Každopádně je pěkné, kvalitní a on je moc hodný.

10.9.
Dopo se snažíme ještě rezervovat lístek na dnešní vlak, ale už je pozdě. Pak doháníme trochu památky ze včera - jedeme na Fort na kopci, kde je nejtěžší dělo na světě, a cestou zpět se koukáme na Vodní palác - palác postavený uprostřed jezera.
Pak už rychle do ashramu, jídlo, balení, loučení, přejezd na bus. Začíná pršet. Na poslední chvíli jej stíháme. Dlooouhá cesta do Delhi, díry, klaksony, hluk, prach, horko. Zapovídáváme se s průvodčím, což je prima chlápek s prachmizernou angličtinou. Nastavuji režim supereasyenglish s nejhorším přízvukem a bavíme se o životě. Tis, 30, majitel busu, 2. žena, 2děti (chce 8), 10ti členná rodina. V Delhi nás dokonce vysazuje blíž ashramu než měl bus trasu. Přejezd rikšou. Jsem kompletně vyřízený.

11.9.
Zpátky v Delhi. V ashramu je již Adam, ráno dorazily ještě Majka a Terka, večer Filip, který se ještě podíval na Jaipur. Konečně jsme kompletní. Já jsem ale mimo, aklimatizační potíže - průjem, bolesti hlavy, únava. Terka má totéž. Přes den odpadla i Majka. Celý den se z toho proto snažím vyležet, pospávám, piji sprchuji se. Večer je to lepší, ráno pak ještě lépe. Setkáním s ostatními se i snížilo trochu napětí mezi mnou a Eli. Zatímco jsme leželi, oltatní koupili lístky na vlak na zítra. Jinak Filip je optimistický pohodový kluk, s kterým to vypadá na moc příjemné cestování. Rada do příště: vyplatí se investovat dost času do hledání co nejlepšího parťáka a společných příprav.

12.9.
Vstáváme o něco dříve. S A, F a M, která je dost vyřízená, nejprve převážíme jejich bágly k spolužákovi z Mumbaje, který bydlí o dvě zastávky metra dál a chvíli si s ním povídáme. Je to architekt a pracuje na právě pracuje na ekologickém bezsíťovém campusu. Byt byl cool (STOP WARS napsáno ve stylu Star Wars). Od něj přejezd na KAZ ambasádu. Já dostávám pas s vízem po chvíli a bez problémů, ostatní si to musí dlouze vyhádávat a čekat. Čekám s nimi, jdeme na chai, chvíli plánujeme další cestu. Pak už se vracím do ashramu, abych stihl vlak do Dehradunu. Trochu neporozumění s rikšákem, ale ok. Když člověk něco chce na indických nebo kazašských úřadech, musí se trochu vztekat, aby to dostal.
A ashramu jídlo, sprcha, balení, metro, vlak. Na nádraží nacházíme všechno bez prob. Jedeme 2 třídou. Je prakticky stejná jako naše, jen s více prodavači a otevřenými dveřmi vlaku za jízdy. U dveří je z venku vylepený list se jmény všech cestujících. Cestující vč. průvodčího z velké části nastupují až po rozjetí vlaku. Cestou si povídáme s jedním starším indickým párem, vedle nichž sedíme.
Po příjezdu do Dehradunu se zkoušíme podle jejich rady ubytovat přímo na nádraží, ale prý je obsazeno. Procházíme tedy několik blízkých hotelů a v jednom z nich kotvíme. Super nízká cena, jinak bída. Špinavé pokrývky, brouci, místo sprchy sotva tekoucí rezavá voda z kohoutku. V TV nějaký Bolywood akčňák, radši co nejrychleji usnout.

Vztah k bílým
Bílí mají/představují dvě věci kvůli kterým jsou pro Indy velice cenní.
Peníze - jednak samozřejmě peníze. Indové se je snaží získat žebráním, "omylem" špatně vrací, snaží se prodat za mnoho set násobně dražší cenu. Občas se jim to bohužel daří, protože bílí se prostě v cizí zemi nevyznají, neorientují se v cenách a vzdálenostech. Obrat bělochy se snaží nejen na ulici, ale i na úřadech a přepážkách. Na druhou stranu jsem se nesetkal s tím, že by někdo vysloveně kradl věci. To se vnímá jako špatné a zakázané.
Prestiž - Pro Indy je známkou vysokého postavení světlá pleť, protože takový člověk je z kasty, která nemusela tolik pracovat na sluníčku = byla bohatá. Znát se s lidmi z vysoké kasty je vždy dobré. Že se na Evropany tato dedukce nevztahuje, to Indové buď neví nebo ignorují. Běloši také reprezentují vytoužený západ, který znají Indové jen z TV. Opět falešná představa, ale nevysvětlíš. Proto snad se na nás tolik koukají, následují nás, fotí se s námi, ať již otevřeně nebo skrytě, zdraví nás, oslovují a představují se. A když se s nimi dáte do řeči, je to pro ně pocta.

Současná móda (oblečení)
Muži - košile nebo kurta, kalhoty. Moderní muži džíny a to za každého počasí (i 40° C+) a triko. Státní úředníci nosí knír, ostatní ne.
Ženy - tradiční je sárí, moderní kurta a kalhoty. Ke všemu šál. Moderní ženy nosí džíny a upnutá trička, ale zas tolik jich není. Některé mají zahalený obličej, ale těch je minimum (burka, šál).
Děti - často až do večera nosí školní uniformy, které se výrazně liší podle místa a školy.
Velká část pracujících ve státní sféře nosí taky uniformy.

Společnost
Těžko vše popsat. Některé věci vysvětlují jistě lépe knihy a encyklopedie.
Kastovní systém - je oficiálně zrušený, ale dál funguje. Ač je to pro bělocha někdy těžké vidět, Indové dobře vědí, kdo je kdo.
Muži a ženy - mají stále dva odlišné světy, ale přibližují se. Slušně vychovaná žena se na cizího muže ani nepodívá. Pokud jde skupina, jsou to jen M nebo Ž. Ž sedí v metru jinde. I děti chodí zvlášť mimo rodiče. Výjimkou, kde spolu M a Ž mluví, jsou úřady, ale to je nutnost, ne volba.
Doteky - je běžné, že kluci i muži kamarádi se drží za ruce, mají dlouhodobě položenou ruku na rameni a občas dokonce i na stehně. Dívky se běžně drží za ruce. Jinak je indická společnost i přes vysokou a nezbytnou blízkost a menší prostor bezdotyková.
IT a elektřina - elektřina, mobily, TV a nejnovější IT hračky jsou volně dostupné na každém rohu všem, kteří si je mohou dovolit. Elektřina má třeba 5-10x za den výpadek, což je standard. Mobily a cena volání jsou výrazně levnější a to i s přihlédnutím k rozdílné cenové hladině. Internet a wi-fi jsou stejně běžné, jako v ČR. Občas mají Indové dokonce lepší vybavení, např. čipové karty na metro, sms rezervace vlaku).

13.9.
Vstáváme, jdeme na snídani do města, do Grand Hotelu. Super jídlo - chai, plněné chapati, toasty s marmeládou. Sledujeme k tomu nějakou Bolywood kovbojku. Končíme v 1100. T s E jdou nakupovat, já do hotelu psát deník. 1200 check-out, jdeme na nádraží. 1230 přijíždí A, F, M (stále mrtvá). Na nádraží potkáváme Meenakshi, A spolužačku, a jejího tatínka. Hned nás zvou k sobě. Bydlí v dívčí střední škole, protože oba rodiče jsou učitelé. Jsou velice přátelští, pohostinní, tatínek sečtělý a povídavý. Až do 1600 si povídáme o socioekonomických otázkách, životě, jídle a vůbec. Potom máme bohatý a chutný oběd, kdy nám tatínek vysvětluje, co se jak a kdy jí a proč.

Indické jídlo
přirozeně téměř vegetariánské, protože Indové uznávají ahimsu, princip nenásilí. Je pikantní, protože to je desinfeční (teplá a vlhká Indie). Hodně se užívá citron a cibule, protože to jsou antihistaminika. Základem je rýže nebo chapati (moučná placka). Rukama jí pouze nejchudší nebo doma v čistém prostředí. Užívá se spousta zeleniny. Když už je něco sladké, tak pořádně. Indové vědí, co co obsahuje, jaký to má účinek, proč to jíst a kdy to jíst.

V 1700 vyjíždíme do Clementtownu, kde je velká Buddha stupa (socha Buddhy na podstavci), klášter a odnedávna také jedno ze sídel Dalajlámy. S tím jsme se bohužel nesetkali, přesto tam bylo velice hezky, nejen kolem stupy, ale v celé tibetské kolonii, která zde Dalajlámu obklopuje. A bylo zde neskutečné množství energie. Přímo to do mě bušilo, ruce se mi při přeměření vždy doslova rozlétly od sebe. Neskutečné! Myslím, že to je nejen Dalajlámou, ale i všemi osobnostmi kolem a spirituálně zaměřenými návštěvníky.
Sotva jsme dojeli přímo k stupě, začalo silně pršet. Schovali jsme se pod stříšku a pak do restaurace, kterou vedou budhističtí mniši. Jsou moc hodní. Po dešti jsme si konečně prohlédli stupu. Socha je celá pozlacená, kolem vede plot s modlícími mlýnky. Pěkné, klidné místo.
Zpátky jsme pak jeli pomocí rikš. Cestou začalo tak pršet, že se silnice úplně zaplnily vodou, že místy ani nebyla vidět cesta. To je zásadní, protože nejsou vidět díry. Ale dojeli jsme dobře. Večer pak ještě další povídání s tatínkem a velice pozdní večeře v 2215. Maruška stále mrtvá.

14.9.
Vstáváme dříve, k snídani pouze chai, přejezd s rikšami, které jsme včera objednali, do Navdanyi, ekologické farmy založené Vandannou Shivou. Snaží se o propagaci ekozem. a zachování biodiverzity potravin. Na místě pracuje kromě Indů spousta dobrovolníků z celého světa a další se sem jezdí podívat (USA, MEX, JAP, ITA, ESP, Benin, ...). Je zde i Adamův spolužák z TISS Nagesh, který nás bere k sobě do pokoje a provádí po areálu. Je to tu fakt dobře vymyšlené, komunitní systém, i Indové jsou usměvaví a fajn, rovnost. V potr. bance je 600druhů rýže a další potraviny, mají ukázková a zkušební políčka 2x3m, půdu a potr. zároveň odborně zkoumají v laboratoři, vytvářejí vlastní kompost a další. Učíme se užívat neemové listy, jíme s ostatními. Večer jdeme na místní trh - lokální ovoce a zel., koření, nářadí, cetky. Stánky jsou jen natažené plachty u silnice. Zmatek, hluk, spokojenost. Úplně večer pak ještě společný hudební večer, kdy každý zpívá písně ze své země. Nejlepší je paní z Beninu. Já už unavený spím, Majka stále mrtvá.

15.9.
Snídaně, společný úklid, do kterého se mi nedaří se zapojit a cítím se blbě, procházka po areálu, odjezd se určuje podle busu, cena za něj 14Rs/os., sem jsme přijeli rikšami za 2x500Rs. Bus je plný, máme krosny, nasedám poslední. Jednou rukou se držím madla, druhou krosnu, tělo je mimo bus. Na boulích a hrbolech doufám, že nohy dopadnou zpět na stupínek a nevypadnu z busu. Postupně se mi ale daří dostat se dovnitř. Dojíždíme zpět do Dehradunu a busem přejíždíme do Rishikeshe, což je dlouhá a únavná cesta po špatných silnicích. Jak začínají hory, množí se opice a varování před divokými slony. V Rishikeshi se setkáváme s E a F, kteří jeli včera napřed a našli skvělý hotel (jméno zapomenuto). Večer jdeme ještě do města, večeře. Už mi nechutná indická kuchyně, proto pizza. Moc dobrá!
Pocházka městem. Poprvé se mi líbí krámky, snad proto, že je prázdno a prodavači jsou již unavení. Městem protéká Ganga a už zde je dost silná a od bahna hnědá. Visutý most, chai v Relax café, které je děsně západní. V hotelu teplá sprcha a chvíli ještě sranda televize.

16.9.
Ráno dobrá poridge v restauraci s výhledem na řeku, most a město. Pak se domlouváme, že mrtvá Majka zůstane 4dny sama na hotelu a bude se léčit. Je to nej hotel za super cenu a s ohledem na náročnost další cesty je to správná volba.
Ostatní se balíme, přejezd na nádraží. Bus do Govindghatu již jel ráno, proto jedeme jen část cesty do Karnaprayagu. Cesta je drsná. Namačkáni v přeplněném busu vjíždíme do skutečných Himalájí, kde už hory stoupají strmě nahoru a malá cesta je ve stráni tak tak zakouslá, že v zatáčkách se člověk může koukat do propasti, kde sem tam zahlédne vrak nějakého méně schopného řidiče. Do toho prší a cesta je občas zavalená nějakým sesuvem. Prokousáváme se vpřed. Většinu cesty nad propastí radši prospávám polospánkem s padavou hlavou, což je jistě otrava pro vedle sedící, ale jistota pro mě. Večer konečně dojíždíme vyklepaní do Karnaprayagu, kde spíme v Nanda Déví (jméno nejvyšší hory Indie, 6800mnm), příjemném hotelu přímo nad Gangou s příjemným vedoucím.

17.9.
Postupujeme ráno dál pomocí džípů, které jsou shared, za fixní cenu a překvapivě levné, každopádně rychlejší a mnohem pohodlnější. Pomocí 3 jeepů se konečně dostáváme do Govindghatu. Dál už naším směrem nic nejede. Oběd. Mám trochu žaludek na vodě z cest. Necháváme se ukecat a bereme mulu na 3z5batohů s tím, že o zbylé dva se budeme střídat. (((censored))). Nahoru jsme trochu hnali, mezkař nás pořád popoháněl. Nakonec se ale ukázalo, že to bylo dobře. Dorazili jsme chvíli před tmou a pár minut před deštěm. Pokoj za 100Rs./os, příjemný, teplá voda se řeší tak, že jí přinesou za 50Rs. plný kýbl a pak se polévá v koupelně. Říká se tomu bucket system :). Cenou pokoje jsme příjemně překvapeni, obzvlášť, když ceny za vše ostatní se stoupající nadmořskou výškou rostly. V hotelu mají i dobré jídlo, ale dva dny ještě nebudu mít apetit. Spát.

18.9.
Vstáváme v 0630. Snídaně v hotelu, jdeme na šrí Hemkund, posvátné jezero Sikhů. Je to 6km, ale 1300m převýšení. Terka je zmožená a zůstává v hotelu, F taky, ale ten jde. S A jdeme vepředu rychleji, F a E vzadu svým tempem. Co chvíli dochází dech, zadýcháváme se řídkým vzduchem, kolem stále plno Sikhů, kteří se s námi chtějí fotit, bavit, kamarádit. Jsou ale skutečně kamarádští a mnohem příjemnější než Indové, zřejmě proto, že každá druhá věta není žádost o peníze. Říká se, že není chudého Sikha. Celkem unaveni dosahujeme po 3h vrcholu. Adam se koupe v jezeře (očistná koupel), pak si prohlížíme chrám na vrcholu a zdarma dostáváme jídlo a chai. Cesta dolů je mnohem rychlejší a pohodlnější, jen začalo pršet, tak jdeme každý sám, zahloubáni do vlastních myšlenek. F a E jsou hodinu cesty za námi se svým tempem. E se seznámila se sikhskou rodinou. Téměř u konce potkáváme 4mladé Čechy a vidíme černého medvěda (já tedy ne). Večeře, povídání, spánek.

19.9.
Vstáváme v 0615, dnes je v plánu spousta věcí. Po snídani Valley of flowers. Usmlouváváme vstup z 600 na 300Rs./os. Již úvodní řeka a okolí koryta stojí za to. Krásně staré stromy porostlé mechem a kapradím, krásná příroda, především ale bez lidí. Je zde ticho, klid, příjemno, ani kobylince zde nejsou :). Opět se přirozeně rozdělujeme, stoupáme do údolí a užíváme si ho. Většina květin už je odkvetlá, spousta dalších se ale dá nalézt. Celkově je údolí překrásné. Je to úžasná relaxační procházka s neskutečnou scenérií. 3koda, že na ni máme jen dopoledne. Postupně se všichni otáčíme a vracíme do Gangarii. Oběd. Filip a bágly na mulách dolů, ostatní pěšky. Poté ještě busem do Bhadrinathu. Sestupuji sám s vlastními myšlenkami. Možná jsem potkal nejslavnějšího indického herce Salmana Khana, ale nejsem si jistý :).
Autobusem tedy do Bhadrinathu. Nacházíme hotel za 800Rs za všechny, večeře, A a E se jdou ještě projít, hotel, kam jsme mezitím šli, se jim mezitím uzavřel, tak jim jdu v noci (2230) otevřít. Indové vůbec nemají/neznají noční život. Líbí se mi to, ta provázanost s denním rytmem.

20.9.
Vstáváme opět dřív, opět velké plány. V Bhadrinathu nějaký čas meditoval Šiva, proto je to jedno z nejsvatějších míst hinduismu. Je zde jeho hlavní chrám a horké prameny, v nichž se indové posvátně koupou, ale také prostě jen myjí tělo nebo prádlo. Všechno je velmi blízko sebe, typicky pro Indii. I my se "posvátně" očišťujeme. Jeden starý vousatý pán mě pak naviguje jak se správně očistit a vede pro požehnání štěstí pro mě a mou rodinu. Opakuji nějakou mantru. Zpětně zjišťuji, že zbylá část bazénu, cca 50mužů se zastavila a sledovala mě :x. Indie. Koupou se i ostatní, potkáváme se znovu se Sikhi od E. Jdeme na snídani, E a F se za nimi znovu vydávají, což je zdržení cca 1h, zrovna v den, kdy tak chvátáme. Navíc my ostatní jsme kvůli tomu museli koukat 40min do zdi.
Pak konečně balíme, opouštíme hotel a pomocí shared jeepů sjíždíme na několikrát z hor a dokonce se nám daří dojet až do Rishikeshe, jen nedokážeme zastavit jeep, když projíždí kolem hotelu a tak se pak za draho vracíme s rikšou. Konečně se potkáváme s Majkou. "Majka je štěstím bez sebe." radí mi Majka při psaní deníku :). A je již i zdravá! Šťastně a spokojeně usínáme.

21.9.
Z příjemného hotelu jdeme nejprve do oblíbené restaurace nad mostem, kde si dávám m.j. dva luxusní croissanty. Ve zdejším knihkupectví si kupuji Ruskina Bonda. Pak ještě internet, zpátky na hotel a přejezd do Haridwaru rikšou (30km).
Město je v podstatě jeden velký bazar. Známé je jako 1 ze 4 svatých míst, kde se koupe v Ganze. Nacházíme si ubytování, jdeme na nádraží, kde asi hodinu bojujeme za lístky. Místo nich ale získáváme jen místa na waiting listu (269, 270, ...). Ještě přes den se ale dostáváme o 200 míst výš a večer máme lístky.
Z nádraží jdeme do města. Stánky jsou prakticky jen 4 typy - oblečení, jídlo, cetky - plasty a turistické. Lidé jsou obzvlášť otravní. Vracíme se na hotel, kde já zůstávám s Ruskinem. Ostatní jdou na internet. Večer se jdeme podívat k Ganze na rituály a obřady. Opět spousta lidí, vše probíhá těsně vedle sebe. Děcka loví pomocí speciálních košů na provaze co plave v řece, chlapi na břehu to komentují. Spánek ve 3 na manželské posteli nic moc, ale budiž.

22.9.
Vstáváme brzy na vlak, vše jede na čas, sleeperem do Delhi, rikšou za podvodně draho (klasika) na metro, do ashramu. Spousta skvělého jídla. Nejlepší jídlo v celé Indii jsou zapečené brambory s rýží, zeleninou, kořením a sýrem. Odpočinek v ashramu. A za PJ. F, M a A spí jinde. Po modlitbě dlouhá a silná meditace - přání spokojenosti pro babičku, různé barvy (viděl jsem červená - emoce, růžová - láska, blankytně modrá), obraz brány a sloupů, nakloněná lávka; meditace v zajíci = intenzivní dech plícemi - modrá. Potom skvělá večeře. Nastydám trochu z AC v pokoji. V Indii již potřetí! :( :/.

23.9.
Balení, snídaně, přejezd na Green Park, loučení s E a T, přejezd s dědou taxíkem na letiště IGIA. Loučení s Indií, chvíli na letišti, přelet do Almaty. Dlouhé čekání (2h) na vyřízení transferové dokumentace, ale paní byla hodná. Opět jsem špatně oblečený a letištní AC mě vysiluje. Letiště je malinké, menší než brněnské vlakové nádraží. Čekáme 1+3h na další let. Pak konečně po 30-ti min letu přistáváme v Bishkeku, hl. m. KGZ. Je to 200km a je to skutečně bleskovka. 2300 dosedáme. Na letišti zjišťujeme, že nemusíme mít víza, což je příjemné a potěšující. Vyzvedáváme bágly, vše v poho, měníme peníze. Pak se objevuje místní chlapík Bob a nabízí, že nás odveze do města. Je to sice za draho, ale bereme. Ostatně je to jediná možnost. Po dlouhém hádání se ubytováváme v Bobově tipuv guesthousu za 600Som/os = cca 250Kč. Příjemně čísté, celkem luxusní prostředí, tak budiž.

Kyrgyzstán
Postsovětská republika a je to znát. Ale lidé jsou moc milí, upřímní, stát je relativně na úrovni, i ceny jsou vyšší. Oproti Indii ticho, klid, prostor, odpočinek. Chladněji, jídlo pouze s masem, šašlik, maršutky místo rikš, azbuka místo hindštiny, ale dá se dorozumět. I já dokonce. F umí velice dobře, A se dorozumí, M se tradičně kochá, takže jazyk nepotřebuje :).
Jinak je dostupné skoro vše, široké silnice, silná auta, vývoz hl. z GER, ale i Honda, Mitsubishi a staré Lady. V noci jsme viděli závod ale 2F2F v Kyrgy realitě. Síla. Průměrná nadmořská výška 1750 mnm, ekonomika stojí asi na těžbě zlata Kanadou.

24.9.
Ráno si necháváme bágly u paní, kde jsme spali a jdeme do města. To je natolik podobné našim dřívějším, že skoro ani nestojí za řeč. Beton, beton, obrovské náměstí se sochou Lenina, beton. Internet poskytují herny, kde kluci hrají CS a WoW stejně jako u nás :). Jdeme i na jídlo, což je těžký pád do území masa. I v jídlech, o kterých číšník říkal, že jsou bezmasá nacházíme kousky. Kupujeme ještě mapu hor kolem Karakolu, bereme batohy a maršutkou směr Karakol. Končíme ale v malém městečku po cestě, která vede podél Issyk Kul, hlavního, obrovského a nádherného jezera země. Délka 350km, šířka 30km, hloubka až 700m. Utábořujeme se na pláži. Místní paní z blízkého sadu se na nás jde podívat, chvíli si s námi povídá. Je tu nádherně. Hlídá nás pes Ferrina. Spát.

25.9.
Ráno s A na východ slunce. Nádhera, ač lehce za mraky. Koupání v jezeře. Je chladné a lehce slané. Dlouhé balení, pak maršutkou až do Karakolu. Jela hned, bez čekání, klasika. Karakol je malé milé městečko na úpatí Tien-chan. Nacházíme si ubytování v jurta campu, spíme v jurtě, což je paráda, kemp je i jinak super. Doplňujeme výbavu do hor - spacáky a vařiče. Ve městě jdeme na bazar a kupujeme zásoby jídla. Adam na net. Dnes jsem měl po 3/4roce zmrzlinu. V kempu nám pár z Lichtenštejnska a kluci z Anglie dávají typy co a jak v horách. V kempu je i kotě a štěně, co se spolu pořád perou a v noci s námi spí.

26.9.
V 0800 dobrá snídaně v kempu - volské oko, pečivo, čaj, káva. Dlouhé balení, jdeme na 3denní trek do hor. Před odjezdem si ještě kupuji krásnou čepici - vlněná, teplá, s ušima, zdobená. Maršutkou na kraj města, poplatek za vstup do hor, krásná cesta údolím do hor. Domy pastevců, pak už jen krásná řeka, hory, údolí. Jdeme, povídáme si, je dobře. Akorát když se dostáváme k odbočce na těžkou část, přichází bouře. Rychle stavíme stan. Jsou to kroupy, pak déšť. Vaříme si ve stanu nudle s podravkou. Po dešti jdeme ještě na krátkou procházku před tmou. Spát. (((censored)))

27.9.
2, den treku. Bohatá snídaně, vaříme i čaj. Hned ránem začíná dlouhé stoupání k jezeru Allak-Kul, vrcholu treku. Stoupání je dlouhé, ostré vysilující, ke konci sutě, pak sníh. Po 4-5h se nakonec všichni dostáváme k jezeru a stojí to za to. Je obrovské, modro-stříbřité, zrcadlí se v něm slunce, všude kolem hory, jinak ticho, pusto. Obědváme. Rozhodujeme se pokračovat dál a překročit ještě dnes pass = další náročné stoupání sutí, hl. pro M, které již viditelně došly síly.
Jezero hovoří vlastním jazykem padající sutě, ozvěn a větru. Nakonec se všichni dostáváme až na vrchol. Úžasný rozhled!!! Tohle jsou chvíle, pro které žiji. Zasněženou severní stranou scházíme do údolí na druhé straně. Pak za hovoru scházíme tak hluboko do údolí, jak nám slunce dovolí. Stan, nudle s podravkou a rajčetem.
Noc. Ticho, tma, hvězdy, měsíc, zima, krásno. Ve stanu i teplo.

28.9.
Ráno vylézám i se spacákem ze stanu a čekám na slunce, až vyleze zpoza hor a vstoupí do údolí. Je dobře. Jdeme do údolí, cesta místy solidně zarostlá. Konečně dole, brodíme řeku, divocí koně. Horké prameny - jezdí sem V3S s FR a NL. Lázeň = betonová vana plná horké vody a saunové střídání se studenou řekou. Moc příjemné. Dlouhý, ale příjemný sestup podél vody do údolí. Povídání s Filipem. Maršutkou do jurta campu, kde jsou 2 Slovinky. V noci spím spolu s kotětem a štěnětem zaráz.

29.9.
Snídaně v oblíbeném fast-foodu, znovu na bazar, kupujeme čepice a mandle. Tamní záchod. Cestou zpět hovor s Číňankou + sušenky a halva, internet, mail od I, maršutka kolem jezera severní cestou. Spíme v Cholpon Ata. Velké město, svatba, rybáci + jeden nabízí spát u něj. Spíme ale v rekre areálu v jabloňovém sadu. V noci prší. Neklidná noc. Není mi dobře.

30.9.
Ráno opět prší, čekáme s A hodinu pod střechou než spáči vstanou, ale nic. Tak je budíme. Balíme, s pláštěnkami na vagzal, 1 maršutka odjíždí (spáči jsou pozadu), 2 jedeme až do Bishkeku, kde obědváme. Žádná z 6ti směnáren, které na nádraží jsou mi nechce směnit dolary. Nakonec se daří. Pak dlouze (1,5h) čekáme na nádraží. 1. setkání maršutek, ale možná jsme jen vlezli do špatné. Jedem do Almaty. Zážitek na přejezdu KGZ -> KAZ. Řidič nás vysadil, přecházíme pěšky s bágly. Lidi se pekelně tlačí, občas až moc. Na přepážce nám chybí nějaký papírek, který pracně sháníme. Nakonec procházíme. Kvůli opravě okna ale dělníci zablokovali jediný východ. Po znovuotevření se lidé tlačí, dav, který by ušlapal.
V maršutce nám řidič pouští NDR western z r. 1979 s Oiko Mitičem :). Již v noci dojíždíme do Almaty. Spíme hned na nádraží za dobré peníze 1250Tg/os. Před spaním hrajeme poker s meruňkami a mandlemi.

1.10.
Den v Almaty. Je to již moderní město evropského typu (reklamy, auta, oblečení, tramvaje, ...), ale i přes široké ulice je doprava zcela ucpaná. Město je pro nás zatím nepřehledné. V roce 1911 bylo zemětřesením kompletně zničeno, přežilo jen pár domů. Prohlídka města nestojí za nic - není co vidět, město je unavující, monotónní, šedé, roztahané. Vyřizujeme cizineckou policii. Zjišťujeme, že jídlo zde je stejně jako v KGZ založeno čistě na mase, ale zde ani to maso vařit neumí. Naštěstí nacházíme jednu dobrou jídelnu. Jinak je v KAZ vše překvapivě drahé, prosperita je založena na ropě a plynu (z 70%). Lidé jsou bohatí, ale nemají morálku. Zároveň jsou v porovnání s KGZ výrazně zachmuřenější, uzavřenější, nudní. Spíme opět na autobusáku.

2.10.
Podle plánu vyjíždíme do hor pár km za městem. Tradičně tragicky ucpanou dopravou to trvá 2,5h, abychom popojeli 15km. Ve vsi pak potkáváme 85ti letého dědu původem z Kavkazu a repre box tým. Stoupáme k Velkému almatinskému jezeru, s bagáží, pomalu. Podvodný ujo nás bere kus cesty žigulem. Stoupáme dál podél vodovodu a po asfaltce. Divočina v nedohlednu, úroveň nižší než v KGZ, přesto jezero je parádní. Užíváme pohledu, svačina, necháváme bagáž u místního Ramba. Pěšky k observatoři, mírně se rozpadající, ale o to působivější. Cestou dolů se potkáváme s panem Korejcem, který skvěle fotí s drahou technikou. Ukazuje nám na fotce přírodní krásy KAZ, které nám dosud unikaly. Sváží nás autem do údolí do Kokšoky. Spíme pod stanem v altánku v zavřené (na zimu) přírodní kavárně. Luxusní spaní.

3.10.
Odpočinkový den. Ráno kupujeme u babušky brynzu, z které se vyklubal luxusní ovčí sýr. Necháváme si u ní bagáž a jdeme na 4km procházku do údolí k horkým sirným pramenům. Jdeme vysloveně pomalu, užíváme si to, dáváme si čokoládu a mnoho pauz. Prameny jsou ještě od asfaltky 1km po kamenech a stezce podél řeky. Prameny jsou nakonec takové nic moc po tom, co jsme již viděli, ale dobré. Jdeme na altánek nad prameny, odpočíváme. Cestou zpátky už mě bolí dost břicho. Krmíme koně, povídáme si s pánem, zkoušíme místní jablka, bavíme se s pánem opuštěné kavárny, je v poho s tím, že tam spíme. Do spacáku, spát. Ciplox = záchrana!

4.10.
Ráno je již lépe. Snídaně, na maršrutku, 2h cesta na ŽD vagzal. Kupujeme ještě jídlo na cestu, jdeme na internet. A na vlak do Aralsku, 32h ve vlaku. Ve vlaku je horká voda, stále někdo chodí a něco nabízí. Máme kvůli neznalosti všichni nejhorší postele - horní v uličce. Povídáme si s lidmi, někteří jsou milí, jiní ne. Upovídaná kazašská studentka, nepříjemná rodina. Nevejdu se do postele, ale nelze čouhat - desky. Po dlooouhé cestě s několika přestávkami, skrz stepi a prázdné polopouště, po koukání na velbloudy a koně v nich, po přepnutí na jiné vnímání času přijíždíme v 0030 do Aralsku. Spíme v hotelu 4 v pokoji pro 2.

6.10.
Tak, jak nás všichni varovali, v Aralsku není vůbec nic, jezero je hrozně daleko, nic, kromě taxi, k němu nejezdí a lidé jsou divní. Nedá se ani pořádně najíst, ubytování selhalo a hlavně zjišťujeme, že vlak pryč je hrozně drahý (přeshraniční příplatek). Zůstaneme zde navždy? Naštěstí se objevuje právnička Ulja, toho času pracující jako pekařka a snící o vlastní kavárně, která se nám snaží domluvit ubytko i odvoz. Nakonec se nám ale daří sehnat vlak a tak se v rychlosti loučíme s Uljou, bereme batohy a opouštíme divný Aralsk a vlastně i celý Kazachstán.
Cesta vlakem z KAZ je dlouhá, za okny konečně pravá pustá polopoušť. Uvnitř jsou pouze kyrgyzští kluci usměvaví, ostatní jsou podmračení. Jíme, spíme, hrajeme území s A a lodě s M.

7.10.
Brzy ráno ns budí průvodčí - jsme na hranicích. Je 0500+2h posun časového pásma. Skok o 2h najednou. 1,5h důkladná prohlídka vlaku na kyrgyzské straně, 1h přejezd, 1,5h prohlídka na ruské straně. Jsme v Rusku. Hrajeme kostky. Až večer přijíždíme do Samary. Je to již plně moderní evropské město. Protože o nás coac surferka neví, nacházíme na její doporučení jednu gastinicu, kde spíme. Putin slaví 60, spot v TV.

8.10.
Prohlídka Samary. Město se hodně rychle transformuje, hodně se staví, původní dřevěné domky mizí. Městská doprava je volnější, ceny stále docela vysoké (až na výjimky u všeho), přitom platy mají Rusové malé. Rusové jsou veselí a optimističtí.
Jedeme na říční port k Volze a parníkem po ní do vesnice na druhý břeh a zpět. Volha je neskutečně obrovská. V městě pak ještě na poštu, kde si kupuji Sudoku, chvíli po hlavní třídě a pak na nádraží. Hledání internetu neúspěšné, znovu ten drahý na nádraží. Poté přesun do gastinici pro bágly a za surfařkou Olgou, která nás bere k sobě. Má malý, ale útulný byt. Ještě krátce jíme (výborné varenie = domácí marmeláda) a povídáme si. O půlnoci posloucháme zprávy. Olga je starostlivá a veselá, my již mírně unavení. Spíme na zemi, ale pohodlně.

9.10.
Vstáváme časně, Olga nám ještě dělá snídani a pak vyrážíme. Olga nás doprovází až na autobusák. Moc hodná byla. Před objezdem platíme ještě obrovský příplatek 110R za bágl (lístek za 736R).
Cesta busem je dlouhá 8h, ale je na co se koukat - samá rovina, plno černozemě úžasné kvality, vesnice, kde absolutně nic není, obrovská Volha, stavby. V 1700 přijíždíme do Kazaně. Adam má kamaráda Juraje, se kterým byl v Gruzii. Juraj má kamaráda Renata (mužské jméno). Renat je z Kazaně a po domluvě jsme se potkali přímo na nádraží. Vzal nás hned k sobě domů. Je to upřímný, starostlivý, hodný a rázný člověk, hasič z povolání. byt má malý a i přes některé nedostatky útulný a rozhodně svérázný. Bydlí se starým pánem Tomem Ivanovičem, exVŠučitelem dopravního strojírenství. Celou dobu, co jsme byli u Renata, jsme hodně a chutně jedli, hlavně polévku z brambor a zelí. Hodně povídáme, vzpomínáme na Juraje, dobře je. Večer se jdeme společně ještě krátce projít a nakoupit potraviny.

10.10.
Renat si vzal volno a dělá nám celý den společnost, což je velice příjemné, protože se jednou nemusíme starat o to kudy jít, jak tam jít a tak. V Kazani bude 2013 universiáda a tak se sem hrne hrozně peněz z celého Ruska a rekonstruuje se ve velkém + se vystavují sportovní areály. Jdeme nejprve vyřídit povinnosti - Adamovu paměťovku, lístky na vlak a hotel kvůli rezervaci, potom se procházíme po městě. Jdeme se podívat na kazaňský Kreml a budovy kolem. Sídlí zde prezident Tatarstánu a vůbec to jsou velké památky. Renat se o nás úzkostlivě a pečlivě stará. Prohlížíme si Kreml a centrum, FaM kupují křesťanské (ale pravoslavné) křížky a obrázky. Uchození se vracíme na byt. Opět spousta dobrého jídla, připravujeme je manufakturou = každý dělá něco. Na noc jdou A, F a M spát do luxusního hotelu, který si zaplatili kvůli vízu. Renat je doprovází až na pokoj, což je od něj moc milé. Po jeho návratu na byt si spolu ještě přes hodinu povídáme o životě.

11.10.
Vstávání, snídaně ve dvou. Jdeme vyřídit moji registraci v Rusku. Nejprve přes 1h čekáme na bus, abychom se dostali na jeden úřad, kde nám pověděli, že máme jít na jiný na opačném konci města. Tam se Renat o vše postarává a u milé hezké slečny úřednice vyplňuje jakýsi dokument, čímž mi šetří 50USD. Pa se vracíme zpátky na byt, vaříme, doráží A, F, M a společně obědváme.
Poté se jdeme podívat do sekáčů, abychom dokoupili oblečení na severní Rusko. Až na Baumana (hl. třída) zacházíme omylem do butiku (ne sekáče), kde si kupuji perfektní kabát a Maruška taky. Pak už jen zpět na byt, naposledy si uvařit, rozloučit se s Tomem Ivanovičem, který nás vyprovází až daleko na ulici, a s Renatem, který nás doprovází až na vlak. Loučíme se s Kazaní, výraznou etapou naší cesty.

12.10.
Nočním přejezdem se dostáváme do Vladimira, města mnoha kostelů. Nejprve zjišťujeme a kupujeme vlaky, pak si necháváme bágly na nádraží a jdeme si prohlédnout město. Klášter i kostely jsou skutečně staré (cca 1000let), ale zachovalé. Kocháme se. V 1500 sraz s Dmitrijem, u kterého bychom měli dnes spát. Sraz máme u Zlatých vrat (velká historická brána). Díma je novinář, je právě v práci a tak se domlouváme, že se sejdeme až v 1800 na nádraží. Doprohlížíme si město, jdeme na jídlo a na internet. 1800 vychází sraz. Díma nás i batohy bere autem k sobě, nakupujeme i jídlo na večeři. Má malý, ale pěkný a moderní byt. V paneláku se do 9. patra jezdí zmáčknutím tlačítek 4+5.
Postupně přichází do bytu další a další kamarádi, začíná párty v ruském stylu, kdy se hodně pije a veselí. Kamarádi jsou ale milí a pohodoví. Dělají v různých zaměstnáních, např. sniper u armády, vnitřní policie, výroba elektrotechniky. Kolem 2230 konečně večeříme, 2300 už jsem dost unavený, ale party pokračuje, 2330 prostě usínám v ložnici. Na párty skoro nebyly slečny a když ano, tak jen přítelkyně, které seděly v koutě a mlčely. Obě.

13.10.
Ráno. Vstáváme pozdě, improvizovaně snídáme, Díma nás doprovází na tram a pak jde prodat svoje auto. Električkou (vlak na elektřinu) jedeme do Moskvy. Obrovská předměstí plná paneláků, po vystoupení také metro - obrovské (asi 25linek) a krásné, ale ne tak moc, jako na obrázcích. Mozaiky na stěnách.
Jedeme k Dmitrijovi 2 a Soně. Bydlí blízko centra, byt je dlouhodobě rozestavěný a na nás zanedbaný, ale D i S jsou volnomyšlenkáři a pohodáři, tak proč ne. Mají 5let starou Lisu, která se nás staršně bojí a tak je schovaná v pokoji. Sledujeme výsledky voleb v ČR pro kraj a senát, které dopadly skvěle pro KSČM, Zelení opět bída. Večeře čut-čut, povídání. Soňa je učitelka v MŠ, ale původně genetička, Díma je IT.

14.10.
První pořádný den v Moskvě. Je to obrovské město., ale centrum je relativně malé. Jedeme metrem do čínské čtvrti, která se tak jmenuje jen kvůli kusu zdi, která zůstala. Zde se připojujeme k free-tour po Moskvě, kterou vede Saša, kterou jsme náhodně potkali. Je to usměvavá pohledná blondýnka. Princip toho, proč provází zdarma / co z toho má jsme neodhalili, ale povídá poutavě, tak proč ne. Např v Moskvě bylo před 300lety 8000 kostelů, před 100lety už jen 1000 a dnes jich je 400. Komunismus. Nebo o Ivanu IV. Hrozném. Postupně se dostáváme až na Rudé náměstí, kde je chrám Vasila Blaženého, Kreml a GUM. Tam se od exkurze odpojujeme. Chvíli bloumáme před vchodem do Kremlu, pak to odkládáme a jdeme do Arbatu, kdysi umělecké čtvrti, dnes jsou zde jen drahé krámy. Pak pěšky k starému klášteru, podél Moskvy (řeky), kolem stadionu Dynama Moskva, skokanského můstku, přes vodu k Lomonosově univerzitě. Je obrovská a je tu výhled na celou Moskvu. Pak uchození domů. Soňa odjela. Promítání Adamových fotek z jižní cesty, spánek.

15.10.
Jdeme znovu do Kremlu, tentokrát již dovnitř. Mně přijde jako prázdný a již pouze pro turisty. Navíc se nikam pořádně nemůže. Dlouhé čekání na FaM, do Arbatu, jídlo v parku, Putinem postavený chrám ?Sv. Spasitele?. Je obrovský a pro mě krásný, 3x větší než originál. Venku památník Petra I. Velikého, původně Kolumba. Zpátky k Dímovi, rychlá večeře naší oblíbené kombinace - bramboračka a těstoviny se zeleninou. V 2300 nás Díma bere na noční projížďku Moskvou. Má subaru, jezdí jako blázen, ale takto zde řídí všichni. Vidíme toho moc, Díma komentuje, je to zajímavé. Jsme ale už děsně unavení a tak co chvíli usínáme. Viděli jsme Novou Moskvu, televizní vysílač, sochu z filmových úvodníků, bývalé sídlo KGB, Bílý dům, ...

16.10.
Dospáváme noc, odpočíváme na bytě. Poctivě obědváme, jedeme na vlak. Přejezd do St. Peterburgu, sedíme, ale je to pohodlné. Na nádraží v Peteru přijíždíme v 2250, vyzvedává nás Filipova kamarádka Alenka a její přítel Kolja. Přejíždíme k nim na byt. Je po nedávno zemřelém dědečkovi, je pěkný, má svoje kouzlo. Kolja ještě vaří, i když je již pozdě, takže v 0030 pozdně, ale chutně večeříme. Spánek v malém bytě.

17.10.
Po příjemné snídani a krátkém povídání vyrážíme do města. Je moc hezké, stavěné v italském stylu a bez socialistických zásahů. Spousta kanálů a Finský záliv. Moc hezké město. Jdeme do zajímavého obchodu se vším, pak na jídlo a couráme po městě. Pak za Alenkou na fakultu. Moc pěkné výukové sály (historický styl). Dáváme si čaj. Pak do města. Potkáváme se s Pavlínou, další F spolužačkou, učitelkou Nj. Jdeme všichni společně na dva pišky (koblížky) pro každého do vyhlášené koblížkárny, kde mají obřího tlustého kocoura. Ještě se procházíme po městě. Zpátky k Alence na byt. Tentokrát děláme večeři my. Koukáme na kousek Pelíšků.

18.10.
Tento den se scházíme nejprve s Pavlínou ve městě. Provádí nás po městě a povídá nám. Líbila se mi hl. letní zahrada u zálivu. Návrat k Pavlíně, odpočinek. V noci pak ještě Pavlína s FaM jdou ven podívat se na otevírání mostu pro lodě. Fotky moc pěkné.

19.10.
Dnes jedeme nejprv na Petrův dvorec cca 30km za město. Je to takové ruské Versailles Petra Velikého. Hodně poničené za 2. sv. v., ale obnovené + krásné zahrady a navíc to vše leží přímo u Finského zálivu. Příjemné procházení se + dělání fotek. Nádech akro na molu. Návrat do města. Poté jídlo u Pavlíny. Odchod na vlak, loučení s Pavlínou. Noční přejezd do Moskvy. Spím na malé posteli u dveří = moc jsem se nevyspal.

20.10.
V 0515 přijíždíme do Moskvy. Přejezd metrem na nádraží pozdějšího odjezdu, úschova zavazadel. Klidný přejezd za Alenkou, která mezitím přejela do Moskvy. Snídaně u její maminky, povídání si s ní o demokracii, svobodě a Rusku. Potom procházka s Alenkou a Koljou po předměstském parku podél řeky Moskvy ke kouzelnému kameni. Finální loučení s Alenkou a Koljou. Jdeme ještě k nedalekému kostelu, kde se schoval Ivan Hrozný, když mu to bylo třeba. V pauze pozoruji podvodného žebráka alkoholika. 1. bezplatné kadibudky a dokonce i s papírem. Svačina na dětském hřišti, nakupuji matrjošku.
Přejíždíme do jiné části města a hledáme místní valsdorfskou školu, která má mít dnes den otevřených dveří. Dlouho hledáme a já nacházím na zemi spoustu mincí. Pak konečně nacházíme i tu školu. Předtím se ale loučíme s Filipem, který místo jízdy vlakem kvůli konferenci domů letí. A pak už škola. Velice pěkná, inspirativní a líbí se mi. A pak už vlak, nákup jídla, loučení s městem, odjezd (v 1630). Jedeme do Kieva.

21.10.
V 0530 přijíždíme do Kieva. Město ještě spí, je v mlze. Batohy necháváme na nádraží, kupujeme lístky, jdeme do města. Krátká snídaně u pomníku 2. sv. v., pak už jdeme do Lávry, klášterního areálu a hl. památky země. Rozdělujeme se a procházíme si areál. Jdeme společně do jeskyní pod klášterem. Jsou zde mrtví mniši. Obchází se jejich rakve a olíbávají se. Lávra potěšila. Za mše úžasné chorály od sboru, uvnitř narváno, žebračky na židlích v řadě u hlavního vchodu.
Po Lávře se na přání M dělíme. S A jdeme kolem výstavy vojenských strojů k Rodnaja Mater - obří 40m soše ženy s mačem. Jen je bohužel v mlze. Poté jdeme na hl. náměstí, kde je Michalovský sobor (další klášter). SZ pořádá pochod městem a začíná na náměstí před soborem (budou volby). Pak jsme si prošli sobor, kde je zajímavý pořádně jen hlavní kostel, ten ale stojí za to - spousta fresek, ikonomaleb, výstavy, ... super. Na nádraží, dokoupit jídlo, potkat se konečně s Majkou, pro bágly, na vlak.

22.10.
Celý včerejší večer a noc jsme jeli do Užgorodu. Ukrajina už vypadala hodně východoevropsky, až domácky. V Užgorodu přestup na bus do Košic, což je 50km a 4h cesta kvůli 2h důsledných kontrol na hranicích. Všichni pašují levné cigarety i vodku, policie toho dost našla. Košice. Kupujeme lístky, čas loučení. A a M pojedou později, já jedu hned, abych stihl být dnes doma. Do Žiliny v pohodě, přestup. Dál v kupé s Ivonou, slovenskou studentkou geografie studující v Dundee, GB, toho času ale na Albertově. Praha, setkání s Terkou, která mi předává u ní uschované dárky. A pak už jen klasická cesta do Višňové.

středa 28. listopadu 2012

Odvaha milovat

A přece je na světě krásně,
ač mnozí se stále ještě lásky bojí.
Vlasy si koupu v mracích
a proti zášti zbrojím
A až rozplyne se opar globálního srdcebolu
budeme všichni jeden, zamilováni spolu.

Věnováno 17. listopadu


Něco si přejte, děti, padá hvězda!

Do Ameriky a dál


podzimní oddílová výprava do NPR Karlštejn a okolí

(na fotografie z výpravy je možné podívat se na webových stránkách našeho oddílu, konkrétně zde)

Bylo krásně slunečno a tepleji než v předchozích dnech, když se u klubovny začali scházet první účastníci výpravy. Jednalo se sice o akci celooddílovou, sešli se ale jen ti nejodvážnější. Bábovky zůstaly doma, aby pak hořce litovaly, o co všechno přišly. Opouštějíc rodiče teskně mávající bílými kapesníčky, vydali se dobrodruzi na cestu. Nejprve autobusem do Příbrami, potom vlakem do Srbska, nevelké to vesnice na břehu řeky Berounky. Zde našli svůj prozatímní nový domov v tamní skautské základně. Po chvíli vybalování a zvelebování místa byla na řadě práce. Nejprve přišla na řadu likvidace tíživých zásob potravin v podobě naddimenzovaných svačin, kterými maminky tradičně vybavily své potomky, domnívajíc se zřejmě, že potravin se na Berounsku místním nedostává. Děti se zhostily úkolu s vervou a brzy se již bříška nadívala. Svačinám se však podařilo přežít, alespoň tedy prozatím. Po chvíli oddechu po namáhavé práci však vznikly mezi cestovateli rozpory a skupina se rozdělila na dva zápolící rody Třešňovců a Kotlíků s kravatou. Ty se utkaly v několika disciplínách. Protože však výsledky boje byly prozatím nerozhodné, odložilo se další porovnávání sil na později. Vysíleni kláním, uvelebili se všichni postupně ve svých pelíšcích. Pravidelné oddechování spících narušovalo pouze několik švitořivých dívčích hlasů. Bylo to jistě předešlém klání, které nedopřálo jejich neklidným mladým srdcím zpomalit tep a ostatním kolem užívat nerušeně spánku.
Ranní mlhy zastihly naši skupinu odpočatou a připravenou prozkoumat okolí. Po posílení se snídaní a několikerém zkontrolování výbavy místní samoobsluhy, mohli cestovatelé konečně vyrazit. Plni objevitelských ideálů, snad ani nemohli dát si cíl nižší, nežli objevit Ameriku. Prošli nejprve několik tajemných údolí, kde již listy zahalily v tiché pokoře půdu, jako by snad tušily, že právě pod ní skrývají se jeskyně nebývalých rozměrů a s obsahem dosud nepoznaným. Těm pozornějším z poutníků povedlo se dokonce jednu takovou objevit a nejodvážnější z nich dokonce nahlédli v její nitro. Na bližší prozkoumání ovšem nebyl čas, vpředu prostíraly se cíle významnější. Na rozcestí u Kubrychovy boudy vzdali se dobrodruzi dokonce i možnosti popatřit na nedaleké Bubovické vodopády, jen aby přiblížili se svému cíli o to dříve. Zasloužená odměna na sebe nedala dlouho čekat. Vystoupiv stezkou dalších pár set metrů, naši cestovatelé skutečně objevili Ameriku! Kochajíc se krásou tohoto lomu, někteří padli dokonce do kolen. Ve snaze ujistit se, že se jedná skutečně o stav čisté radosti namísto vysílení, byl rozdán všem přítomným proviant. Ten byl ovšem tak vydatný a dodal sil tolik, že si někteří dovolili tvrdit, že tato Amerika je malá, že chtějí najít větší. Několik hlasů spojilo se v odboj, který vbrzku přerostl ve všeobecné veřejné mínění. Pod takovým tlakem nebylo možno jinak než pokračovat v pouti. A ta že byla náročná. Když však i takové útrapy, jako vodní běsnění v tlumoku jedné z žen, zažehnány byly a někteří naopak posilnili se z místní čarovné Královské studánky, podařilo se skupině dosáhnout dalšího úspěchu - objevili Mexiko! Velikostí bezesporu rozsáhlejší, dokonce i s obstojným výhledem, přesto nebyli odvážní cestovatelé spokojeni. Odhodlaným krokem vydali se dál, aby se jim již po krátké době dostalo odměny nejvyšší. Nalezli Velkou Ameriku! Při pohledu na ni nešlo vyslovit jiná slova než velkolepá, snová či skvostná, dobral-li se již některý z poutníků slov. Po vzájemných gratulacích pustili se objevitelé do náročné práce fotografického záznamu nalezeného objektu. Byly pořízeny snímky z mnoha pozic i úhlů dokumentující jeho rozměry i stav, stejně tak jako přítomnost těch, kteří se o jeho objevení zasloužili především.
Nastal čas oslavit dosažení vytyčeného cíle. A je snad k oslavě takového významu vhodnější místo nežli památník králů, Hrad mezi hrady, Karlštejn? S šumivým vínem v mysli, vydali se poutníci tímto směrem. Sláva o jejich úspěších nesla se bystře krajem. Muži z výpravy byli opakovaně zastavováni mladými dívkami, které s nimi chtěly alespoň pár slov prohodit, jinde zas vesničanky obdarovávaly výpravu jablky, symbolem mladosti a čistoty. Byl-li by na hradě král, snad i on by smekl před těmito cestovateli korunu. Takto mohli současníci po vystoupání na hrad alespoň pohledět na krásu dřívějších časů, nadechnout se vznešenosti, která se v průběhu století rozvolnila v prostý lid.
Na vrcholu slávy vzpomněli si naši cestovatelé na domov, tedy alespoň na ten přechodný. Nyní nastala úmorná, avšak nezbytná cesta zpět. Sestoupiv k řece, začala se výprava ve stylu prapředků osadníků prokousávat podél řeky k výchozímu bodu dnešní cesty. Hustý zarostlý les nahradila dnešní doba překážkou ještě záludnější - asfaltovou cestou. Právě ona svádí svojí pohodlnou prostorností k nerozvážnému povolení pozornosti. Naše výprava se ale touto poslední nástrahou na cestě nenechala zlákat a vědoma si nebezpečí železných ořů, v úzkém šiku bez problému dorazila až do bezpečí základny. Chlácholeni teplem kamen, dopřáli poutníci nohám konečně pokoje, žaludky naplnili moderní italskou kuchyní - těstovinami s omáčkou z Bologně a rozptýleni v malé skupinky, užili si společně zbytku večera v doprovodu drobných karetních i jiných hříček.
V závěrečný den výpravy si vytyčila skupina hrdinů ještě jeden cíl. Vrchol Koda na prostějším břehu řeky již předchozího dne lačně vybízel ke svému zdolání, nyní přišla ta chvíle. Pro poutníky našeho formátu nebyl žádný problém zdolat během chvíle řeku a vzápětí se s vervou pustit do stoupání. Po předešlých cestách kopec náhle působil jako rovina a tak nebylo žádným překvapením, že se celá skupina během krátkého času ocitla pod jeho vrcholem. Zde ještě došlo k porovnání sil v "běhu otočném", kde mohli Gepardi předvést svoji hbitost a mrštnost. Více pozornosti si ovšem získala Kodská jeskyně, která výpravu zaujala jak svojí hloubkou, tak obyvatelstvem. Méně odvážná část skupiny s jekem vzala do zaječích, jakmile zjistila, že v jeskyni sídlí netopýr velký. Většině z nich stačilo pouze slyšet jeho jméno, aby hlučně ustoupila. Bohu díky nepřišel nikdo k úhoně, tedy především netopýr, který byl jako jediný v ohrožení.
Po návratu na základnu zbývalo již vykonat pouze nezbytný úklid. Ačkoliv byla pro některé tato činnost náročnější než celosvětově významné objevy, které předchozí den učinili, jiným se je podařilo zastat a společnými silami se ve výsledku základna blýskala takovou čistotou, že z mnohých úst bezděčně vycházela slova jako "tak čisto tady ještě neměli". Posilněni čočkovou a gulášovou polévku, vydali se objevitelé na cestu domů. Na vlakovém nádraží se střetly s jinými výpravami, které také jistě nelenily. Té naší ale v hlavě navždy zůstanou jedinečné vzpomínky na hřejivé počasí podzimního Českého krasu, Malou a Velkou Ameriku, Karlštejn, ale především na tři nádherně strávené dny s partou přátel.

sobota 24. listopadu 2012

Přelils, Jiříku!

Se vztahy je to jako s péčí o květiny. Je třeba se o ně důkladně starat a pravidelně je zalévat. Pokud ale lijete vody příliš, květina se v přemíře vláhy utopí.

Jak si Kyslík ušil vlastní kalhoty (fotoreportáž)

Již delší dobu jsem toužil ušít si vlastní kalhoty. Dokonce jsem si koupil i úžasnou látku ze 100% lnu, ale pak jsem ji založil a zůstala dlouho schovaná v šuplíku. Když jsem (znovu)poznal Blanku a její dovednosti, věděl jsem, že čas tvorby kalhot brzy přijde. A taky že ano.

Jako pracovní zázemí nám posloužila výtvarná dílna Masarykova onkologického ústavu. Jenom krátká odbočka - na všech pacientech, kteří do dílny zašli, bylo jasně vidět, jak jsou rádi, že mohou na chvíli vypadnout ze svých pokojů a z nemocničního prostředí, jak jsou tam šťastní a spokojení. Pokud by něčeho v nemocnicích mělo být víc, pak právě takových dílen.

Po dlouhém hledání po Burdách jsem nakonec našel jakýsi dámský střih na kalhoty, který konečně po několika úpravách začal vypadat jaksi přijatelně mužsky. Pomocí průsvitného papíru jsem přenesl střih na látku.

Šití je pro mě terra incognita, krajina nepoznaná. O to větší zkušenost a zábava to byla a o to více také musím děkovat Blaničce za její svatou trpělivost, kterou se mnou měla. Kalhoty se střihnou nahrubo podle čerchované čáry, šije se podle plné. Pokud se Vám nedaří dopočítat správně nohavice, vězte, že mám na sobě dvě vrstvy látky.

A zde již samotný akt střihání. Naštěstí jsem byl chytrý a přinesl si s sebou svoje levácké nůžky.

Kromě Blaničky se v dílně pohybovaly i další ženy. Jednou z nich byla Natálka, zkušený strážný anděl, která mě vždy s úsměvem pochválila za nepřesnou práci a pak ji během chvilky zvládla napravit do profesionální podoby. Vtipné bylo, že kromě ní se v dílně pohybovaly i další paní a všechny měly přirozenou potřebu mi radit a předávat tipy, jak udělat kalhoty ještě hezčí a dokonalejší.

Natálka právě opravuje část střihu v rozkroku, aby se nám dobře podařilo spojit jednotlivé díly kalhot k sobě.

A již šijeme. Tato část mi šla zřejmě ze všeho nejlépe a také pěkně od ruky. Dokonce i navlékání nitě jsem se naučil s přehledem.

 I přes všechnu snahu a měření se nám stalo, že jsem se po dokončení kalhot nebyl  schopný do nich obléknout. Zapomněli jsme totiž vytvořit dostatečnou rezervu pro navlečení přes zadek. Původní střih s tím nepočítal, zřejmě v sobě měl zakomponovaný poklopec. My jsme namísto toho zvolili metodu stahování na tkaloun, která mi je mnohem milejší.

S ještě třesoucí se rukou z párání zaznamenávám, jak jsme ke kalhotám doplnili rozšiřující boční pás. Nakonec se ukázalo, že kalhoty díky němu vypadají mnohem pohledněji a i to, že jim přibylo na vzdušnosti, je ve výsledku plusem.

Když viděla, jak jsem již z několikahodinového zápolení s látkou a nitěmi vyčerpaný, nabídla se Blanička, že mi rozšiřující pruhy přišije sama. Je to zlatá dušička.

(Při všem tom vyčerpání jsem zapomněl na třešničku na dortu a v kalhotách se vyfotit. Fotku tedy doplním dodatečně hned, jak budu mít kalhoty po ruce.)




Babiččin staročeský mazanec podle Haničky (fotoreportáž)

Na Velikonoce jsme spolu s Haničkou pekli mazanec...

Nejprve je třeba si podle kuchařky připravit všechny ingredience. Všimněte si bio špaldové mouky. Díky ní získal mazanec jedinečnou vynikající chuť.


Všechno umístíme bez Lady a skladu do jedné mísy...


... a důkladně promícháme. Podle chlebové taktiky by mělo těsto pěkně pufat.


Správě uhnětené těsto by mělo vypadat takto krásně lákavě.


Těsto schováme pod utěrku s kačenkami a necháme někde v teple cca 45min kynout. Na utěrce mohou být i slepičky a kuřátka nebo pejsek s kočičkou.


V mezičase můžeme připravit například francouzské brambory s tofu a zeleninkou. Na závěr posypeme slunečnicovými semínky. Obecně jakákoliv semena a ořechy výrazně zvyšují přidanou hodnotu jídla, jak chuťově, tak nutričně.


A ještě jeden pohled na připravenou dobrůtku.


Již vykynuté těsto si upravíme na hady...


... z nichž pak splétáme vánočku. Ano, stále se ještě nacházíme v receptu na mazanec, ale tohle byla větší sranda, tak proč trochu nezměnit postup :)


Forma, jakou bude mít mazanec na pekáči, je již na Vás.


Před vražením do trouby ještě nutno potřít vejcem. Vegani mohou jak do těsta, tak na potření využít vajahit. Průzkumy říkají, že takový mazanec chutná ještě lépe ;).


A pak už pečeme a kocháme se :).


Hotový mazanec spolu s jeho autorkou.
Zkuste jej taky upéct, Vánoce už se blíží :).




pátek 13. dubna 2012

Hlas Vaška Martince

S velkým zpožděním se dostávám k zaznamenání dílny, kterou jsem absolvoval před již téměř měsícem, která mi mnohé přinesla a v jednom směru výrazně otevřela oči. Protože se ale jedná o téma nadčasové, není snad toto zpoždění na škodu.


V půlce března jsem absolvoval víkendovou dílnu s Vaškem Martincem. Vašek je herec tělem i duší, hraním strávil prakticky celý život a teď radí ostatním, jak se v hraní mohou zlepšit. Vůbec jsem nevěděl, co od víkendu očekávat. Předpokládal jsem taneční či prostorově pohybovou průpravu. Nic z toho nepřišlo. Celý víkend jsme se totiž zaměřili na jazykovou průpravu. Pokud tancujete, tak chápete, že to není zrovna standardní věc. Při tanci se totiž nemluví :).

Samotné téma víkendu není ale úplně mimo mísu. Na jednu stranu je pravda, že při tanci je pohybu tolik, že máte často problém to vůbec udýchat, natož do toho ještě něco říkat. Na druhou stranu je ale pravda, že současný tanec je v tomto směru do značné míry nepřirozený. Je to vlastně takové mimství v pohybu. Jde tedy o to najít správnou hranici, kdy to nemusí být přímo mluvené slovo, ale zvukový projev zcela nezmizí. Myslím, že tohle je velký úkol pro současný tanec dneška.

Z víkendu pro mě kromě samotných výstupů v oblasti mluvy vzešlo ještě několik ponaučení a otevřených otázek. Vybírám tři hlavní.

  1. V dechu je obrovská a neuvěřitelně opomíjená moc. Podle toho, jakou prožíváme emoci, se i odvíjí náš dech. Jsme-li klidní, dýcháme pomalu a zhluboka. Naopak při rozčílení dýcháme jen mělce a v šoku dokonce jen minimálně. Každému duševnímu stavu odpovídá určitý způsob dýchání. Uvědomujeme si ale, že to funguje i obráceně? Uvědomělým dýcháním můžeme vyvolat určitou emoci. Známý je hluboký nádech pro zklidnění. Já si před představením například nabíjím adrenalin krátkými intenzivními vdechy.

    Na ovládání dechu je ale založeno nespočet dalších umění. První přijde jistě na mysl zpěv. V bojových uměních je zase klíčové umět skrýt nádech, kdy dochází ke krátkodobému uvolnění svalů a tudíž poklesu obranyschopnosti. S výdechem naopak přichází akce. Výkřiky při úderu známé z kung-fu filmů nejsou dělané pro záběr, je to pouze vedlejší produkt intenzity výdechu, který časem získal vlastní přidanou hodnotu. Světově proslulým se stal prof. Stanislav Grof, který experimentoval s jinými stavy vědomí. Nejprve používal k navození jiného stavu drogy, konkrétně LSD. Na rozdíl od jiných k užívání ale přistupoval s mysticko-vědeckou zodpovědností a psychoanalytickými ambicemi. Po čase spolu s manželkou Christinou vyvinuli metodu holotropního dýchání, s pomocí které je možné dosáhnout stavu jiného vědomí i bez drog pouze na základě specifického režimu dýchání. On to upřímně nebyl žádný nový objev, ve východním učení se dechu odedávna věnuje celý systém zvaný pránajáma a práce s dechem je základem jógy a meditačních cvičení vůbec. Grof ale našel efektivní způsob, jak se rychle a účinně dostat do jiných stavů vědomí bez rozsáhlých doprovodných a přípravných aktivit, jak tomu je ve východním učení. Zda je to tak dobře, je otázkou k diskusi.

    Dechem lze tedy ovládat svoje emoce, sílu, stav mysli a dokonce se i dostat mimo běžné vědomí. Přestaňme dech opomíjet a objevme jeho pravou sílu a skryté možnosti. Jediné, co je třeba, je chtít.

  2. V předchozím bodu jsem zpěv jako projev dechu nerozvedl záměrně. Během víkendu jsme s Vaškem začali objevovat, že je-li člověk správně veden, vlohy k zpěvu má skutečně každý. Během krátké chvíle – dobrá, trvalo nám to několik hodin – jsme všichni krásně zněli, souzněli a hlasy to byly skutečně plné, vydatné a nesly se do dálky. Stačí jen umět správně dýchat a tento dech ovládnout. A pocit to je skutečně náramný. Kdybyste mi před víkendem řekli, že zvládnu jen polovinu z toho, co jsem předvedl, nevěřil bych. Když jsem ale zněl, připadal jsem si jako král. Díky, Vašku :). Zpěv namísto reprodukované hudby, to je oč tu běží.

  3. Třetím výstupem je mluvený projev jako takový, hlavní náplň víkendu. Člověk si ani neuvědomuje, kolika chyb a nepřesností se během řeči dopouští, dokud se na ně nezaměří. Problém spočívá v tom, že standardy kvalitní řeči upadají a tak si toho ani pořádně nevšímáme.

    Pro jistotu doplním zřejmou věc. To, jak mluvíme, není jedno. Mluvený projev je způsob našeho sebevyjádření. A nejde jen o to, aby ostatní rozuměli slovům, která jsme vyslovili, ale i tomu, jak jsme je vyslovili. Umět předat myšlenku slovem, o tom je řeč. V této souvislosti ještě přidávám odkaz. Je to velice zajímavý, pro mě snad i nejlepší střípek z filmu Margareth. Pokud si nechcete potrénovat angličtinu a užít si skvělý herecký výkon Meryl Streep, zde je můj rychlý překlad:

    „Hlídej svoje myšlenky neboť se stanou slovy. Hlídej svoje slova neboť se stanou činy. Hlídej svoje činy neboť se stanou zvyky. Hlídej svoje zvyky neboť se stanou charakterem. Hlídej svůj charakter neboť se stane osudem. Jsme tím, na co myslíme.“

    Je tedy více než vhodné mít svůj mluvený projev na co nejlepší úrovni. Dosáhnout toho samozřejmě vyžaduje dlouhodobou a důslednou průpravu. Jednou z nejtěžších věcí u velkých a abstraktních úkolů je vůbec s nimi začít. Proto přikládám

    Sedmero srozumitelné a kultivované mluvy

    (je od Vaška a věřím, že i když jej zveřejňuji bez jeho vědomí, jistě by s tím souhlasil)

    1. Mluvím na hustém výdechovém proudu, který v toku řeči vydechuji bez přerušování.

    2. Rozlišuji krátké a dlouhé vokály (samohlásky).

    3. Otevírám pusu – proměňuji velikost čelistního úhlu při výslovnosti Í, É, Á, Ó, Ú.

    4. Vyslovuji pečlivě konsonanty (souhlásky) na začátku a na konci slov.

    5. A nevynechávám žádnou ze souhlásek, když se nacházejí ve shluku (např. skrz).

    6. Přízvuk klademe na předložku, kterou vyslovujeme s následujícím slovem jako celek.

    7. Bohatá barevnost hlasu a jeho vědomé ovládání jsou prostředkem výrazu.


Toto je samozřejmě pouze nejstručnější shrnutí, každý bod je možné a vhodné dále rozvést.


Doplňuji několik rad, jak se pravidelně cvičit ve správné mluvě:
  • pravidelně trénovat a rozšiřovat dechovou kapacitu

  • číst nahlas

  • poslouchat sebe i jiné, vč. „odborníků“ v televizi a rozhlase. Hledat co (např. podle sedmera) se jim daří a kde by se měli zlepšit

  • vědomě se vždy alespoň pár minut denně snažit mluvit co nejlépe