Foto

K vybraným předchozím článkům doplněny fotografie včetně diskutovaného kaktusového plotu. Check it out!

Volně žijící zvířata na Haiti

Pokud jde o zvířata divoká, tak si moc netroufám pouštět se do podrobnějšího popisování, protože se v nich prostě nevyznám. Navíc bez fotek to opravdu není ono. Proto podávám výběr sice chabý, zato ale na vlastní oči viděný a když možno, tak i fotkou doložený.

Jedné věci jsem si ale všiml. Chybí zde velká zvířata. A nemyslím, že by to bylo tím, že jsem je neviděl, ale prostě tu na Haiti nejsou. Největší dravec, kterého jsem zatím spatřil, byl pták o velikosti káněte. Možná je to tím, že tu nejsou lesy. Bez vhodného biotopu predátoři buď odešli nebo vymřeli. Ale to je jen moje teorie.

Nejběžnější a nejrozmnoženější je na Haiti hmyz. Zcela subjektivně to popíšu podle toho, co mě nejvíc otravovalo. Na prvním místě jsou jednoznačně moskyti. Kromě toho, že mají zadní dvě nohy tak divně zvednuté nahoru, vypadají a chovají se úplně stejně jako naši komáři (odborníci opravte mě). V noci bzučí a sají krev, přes den taky. Stačí jim trochu tepla a vlhkosti a rozmnoží se, že jich jsou mraky. Vzhledem k tomu, že tu krátce prší každý večer, mají teď pré. Jinak se drží hlavně kolem záchodů a sprch. Představte si, že jdete na záchod, chcete se posadit, ale na prkýnku už sedí kolem padesáti komárů. Když nevykonáte potřebu dostatečně rychle, odcházíte na tuty s poštípaným zadkem J. Moskyti nejsou jenom otravní, ale přenáší i nemoci. Malárie zde není zas takovým problémem. Zato je zde rozšířena „chicken kunia“, něco jako silná chřipka, která oslabí celé tělo a když přežijete, bolí vás kosti ještě nejméně půl roku. Kolegové si tím zřejmě prošli, mě to minulo. Hlavní epidemie už je naštěstí pryč.

Kromě moskytů tu jsou trpasličí mravenci, švábi – takoví ti poctiví velcí s pořádnými tykadly, prostě radost se podívat, a gekoni. Odborníci by mi zase jistě nalískali, ale pro mě je gekon totéž, co ještěrka. Je jich tu několik druhů, které se liší v podstatě jenom barvou. Jinak mají úplně stejné, trhaně rychlé pohyby, dokážou lézt po všem možném a jsou stejně plaší, jako naše ještěrky. A pak jsou tu ještě zajímavé vosy samotářky, které si vyhrabávají svoje komůrky do země jedna vedle druhé. Občas jich létá nad zemí několik desítek. Když jsem mezi nimi procházel, vždy jsem čekal, že už už na nějakou šlápnu, ale ony se umí bezpečně vyhnout. Myslím, že jsme pro ně jen pomalí a tupí obři, které záměrně přehlížejí J.

Společné bydlení vos samotářek.

Jeden z mnoha gekonů, který se nestyděl zapózovat.

Ve vzduchu létá spousta motýlů. Někteří jsou krásní, velcí, okatí, jiní docela obyčejní. Jednou jsem jel mezi dvěma vesnicemi a zřejmě přišel den líhnutí těchto motýlů. Podél cesty byly celých 10km stovky žluťásků. Něco takového jsem nikdy neviděl. Bylo to jako v pohádce – motýli úplně všude, jako by někdo otevřel bezedný pytel a zaplnil jimi celé nebe. Nádhera!

Pak tu jsou takoví malí vrabčáčci a pár velkých ptáků ala káně. Viděl jsem i divného datlovitého ptáka, který je ale mnohem strakatější než naši strakapoudi. Kdyby to slovo existovalo, byli by určitě i mnohem poudovitější.

Melanerpes striatus. Díky zprávě od jedné znalé čtenářky již vím, že české jméno je Datel haitský :)

Již třikrát jsem tu viděl kolibříka. Je to opravdu prcek a jeden musí mít štěstí, aby ho zahlédl. Chvilku stojí na místě u květu a najednou frnk a je pryč. Zkoušel jsem ho vyfotit, když se jednou delší dobu ochomýtal kolem keře, ale neúspěšně.

Na pobřeží jsou krabi. Jednak jsem poprvé viděl takové ty poustevníčky, jak si nosí ulity na zádech. Ulita leží, najednou popoběhne a zase leží. Když jsem to viděl poprvé, musel jsem si promnout oči, než jsem si uvědomil, že to je tenhle krab. A pak tu jsou krabi „obyčejní“. Vyhrabávají si v plážovém písku díry, do kterých se přes noc schovávají. Ráno je možné vidět na pláži uhlazené přílivem jednu hromádku písku vedle druhé. Chodí bokem a je zajímavé je pozorovat, protože jsou takoví bojácní a když je něco překvapí, tak jsou v mžiku zpátky ve své díře. Když se dva potkají, začnou kolem sebe kroužit tak, aby chodili pořád bokem, drželi si odstup a zároveň sledovali svoji plánovanou cestu.

Pláž za svítání. Bedlivému oku neuniknou hromádky písku vedle děr, které si vyhrabali krabi.

Krab vylézající ze své díry

Poustevníček ve své ulitě.

Ryby jsem na vlastní oči moc neviděl, protože nejsem až zas takový vodní tvor a ani šnorchlovací výbavu jsem s sebou neměl. Ale vím, že ostatní pozorovali spoustu malých pestrých rybiček v takových těch hejnech a jednou dokonce narazili i na murénu. Podle jídelního lístku vím, že tu jsou i žraloci a chobotnice, ale myslím, že jich je spíš pár přežívajících kusů někde v čistších vodách v opuštěné laguně stranou lidí.

Netradiční zážitky: Setkání se sklípkanem

V scheutistickém semináři, kde v současnosti bydlím, má každý vlastní místnost na bydlení. Kvůli moskytům se snaží, aby byla každá skulina vedoucí do pokoje ucpána. Moskyti o tom neví, a tak do pokojů normálně létají. Ale co chci říct je, že pokoje jsou docela dobře uzavřeny. O to větší bylo moje překvapení, když jsem večer ve svém zavřeném pokoji vstával od počítače, že už jdu spát, a metr za mnou na zemi jsem uviděl sklípkana (neodborně tarantuli). Po počátečním šoku jsem se ho jal prozkoumávat, okukovat, strkal do něj botou. Odejít z pokoje nechtěl a tak jsem ho jen nafotil, nechal být a šel spát. A ráno byl pryč! Jak se dostal dovnitř a ven, to je mi záhadou (kdybych připustil, že obyčejně podlezl pod dveřmi, vysvětlilo by se to, ale už by to nebylo tak dobrodružné). Gekoni a švábi jsou v pohodě. Na sklípkany jsem si ještě nezvykl.

Příběh měl dohru druhý den, kdy jsem o sklípkanovi řekl místnímu otci. On na to, zda jsem jej zabil. Já že přece nezabiju někoho tak vzácného, jako je sklípkan. A otec že „jakýpak vzácnýho. Pod tou betonovou podezdívkou vašeho domu jich jsou schovaný desítky“.

Sklípkany jsem si pak ještě „nastudoval“ na internetu. Největší měří až 30cm. Tomu se ten můj ani zdaleka neblížil. Jsou sice jedovatí, ale člověka by zabít nedokázali. Když jsou v ohrožení, tak nejprve zaujmou obrannou pozici (to jsem si vyzkoušel), potom zaútočí a kousnou a až teprve poté, když nemají jinou možnost, zaútočí podruhé a kousnou s jedem. Evropské čtenáře mohu uklidnit. Na starém kontinentu se vyskytují pouze sklípkánci, kteří se velikostí ani jedovatostí nemohou americkým a africkým rovnat.

Sklípkan obecný

Pro porovnání velikosti.

Domácí zvířata na Haiti

Když bychom se bavili o domácích zvířatech v Čechách, třeba i někdo na domácí farmě, tak si představíte třeba prase v chlívku nebo králíka v králíkárně, slepici v kurníku. Víme, čím je potřeba krmit, jak se o ně starat a naopak jaký z nich máme užitek. Celý proces chování má určitý řád a smysl. Na to na Haiti zapomeňte.

Domácí zvířata na Haiti jsou stejná jako u nás. Nejčastěji to jsou kozy, výjimečně je mezi nimi sem tam ovce, a potom slepice. Chovají se zde prasata, krávy, muly a osli na přepravu, občas potkáte i koně. Bohatší lidé mají psy a kočky. Všechno zvířata vypadají prakticky stejně jako u nás. Jen kozy mají takové ty ďábelské oči a za psy tu je jen jedna rasa nevzhledného oříška.

Přemýšlím, jak vysvětlit, způsob chovu domácích zvířat na Haiti. On je totiž nikdo vlastně nechová. Zvíře se prostě volně prochází, kde se mu zlíbí, a dělá si, co chce. Každý zřejmě ví, komu jaké zvíře patří a víc už to není lidská starost. Je na zvířeti, aby si našlo potravu a aby se o sebe postaralo. Na druhou stranu taky nikoho nenapadne zvířata nějak využívat (s výjimkou koní, mul a oslů) nebo si od nich něco brát. Haiťané sice jedí vejce, ale kupují si pouze dovážená. Slepic mají sice dost, ale ty běhají bůhvíkde, a kdo by ta vejce hledal J. Mléko se na Haiti nepije. Když už, tak ohřívané salko. Homogenizované zápaďácké mléko pijí jen homogenizovaní zápaďáci. Ono taky stojí spoustu peněz. Když už Haiťan použije mléko, tak to je lžička extrudovaného prášku do kafe. Jinak zvířecí mléko patří zvířatům – jak kozí, tak kravské. Od toho se také odvíjí mléčné produkty. Na Haiti mohou lidé poznat jen drahé dovážené, které si nikdo černý nekupuje. Prakticky jediný moment, kdy Haiťan projeví o domácí zvíře zájem, nastává tehdy, když přijde jeho čas a jde ho zabít a sníst.

Netuším, jak na takové hospodaření pohlíží čtenář, já se teď spíš sám sebe ptám, co na to říká samotné zvíře. Má volnost, má svobodu, nanejvýš je koza přivázaná někde na pastvě na provaze. Musí si samo najít jídlo, což není vždy úplně jednoduché, ale snaží se a nezakrní. Množí se přirozeně a stejně tak se starají o svoje potomky. Nejsou degenerovány člověkem, aby bylo více masa nebo mléka. Nejsou dokonce ani v ohrožení života, protože na Haiti nejsou predátoři, není zde zima a přírodní vlivy jsou s výjimkou zemětřesení a pravidelných orkánů naopak život podporující. Nevím ani o tom, že by se zvířata kradla. Dokud tedy nepřijde člověk a nezabije, mají podle mě domácí zvířata vcelku příjemný život.

Zajímavosti:

Že umí být kozy mrchy, vědí na Haiti stejně dobře jako v Čechách. Proto kozy dostávají na krk takovou speciální dřevěnou konstrukci. Vypadá jako obrácené Y, které se nasadí koze shora na krk a vespod se oba konce spojí druhým dřevem, které na každou stranu ještě o značný kus přečnívá. S takovýmto „jhem“ se koze asi moc příjemně nechodí, ale zase už nikomu neproleze skrz plot na zahradu, aby mu tam ožrala úrodu.

Odpadky se na Haiti hází na hromadu, která se časem spálí. Pro zvířata to je jedno z jistých míst, kde se dá najít potrava. Občas i igelitová taška voní jídlem a tak zvířata žerou, na co přijdou.

Ani to, že jsou psi a kočky chovány doma pro potěšení, jim ještě nezaručuje plné břicho. Naopak jsou často v ohrazeném areálu, kde je příležitostí sehnat jídlo minimum. Takže pokud pán nedá zbytky, klidně psi hladoví. Setkal jsem se i s tím, že jeden haitský otec říkal, jak mu je těch psů líto a že mají bídný život, že nemají co jíst. Že by jim ale dal nažrat, taková možnost ho nenapadne.

Jinak psi a kočky se, co jsem viděl, snáší úplně v pohodě. Ono je to možná i tím horkem, že jim nestojí za to se honit. Jen když jde o jídlo, tak se po sobě dokáží dohnat. Tam je hierarchie jasná – nejdřív psi, potom kočky a když ještě něco zbyde, tak slepice. Nejdřív samci, potom samice. Nejdřív dospělí, potom děti.

Koza s dřevěným "obojkem" na krku.

Strava

To, co lidé na Haiti jedí, vychází ze tří hlavních kritérií - Haiti je tropický ostrov, zemědělská produkce nezvládá uživit všechny obyvatele, takže se jídlo dováží, a poměrně blízko jsou USA, které se snaží Haiťané tak trošku napodobovat.

Jí se stejně jako u nás třikrát denně, přičemž hlavní jídlo je oběd. Ten se podává mezi 1200-1400 a skládá se pouze z jednoho chodu. Někdy to je hlavní chod jako v Česku, výjimečně je pouze polévka. Snídaně bývá často teplá a vydatná, večeře naopak téměř vždy studená a skromná.

Základem stravy na Haiti je rýže s fazolemi. Buď jsou promíchané v jednu směs nebo dostanete rýži a k tomu fazolovou omáčku. Jinou možností přílohy jsou ještě zeleninové banány. Ty jsou na rozdíl od těch, které známe u nás, za syrova nepoživatelné a bez chuti. Po uvaření chutnají trochu jako brambory. K příloze dostanete omáčku a zeleninovou směs. V omáčce jsou většinou nasekané kusy masa, občas je maso v podobě většího kusu na samostatném talířku vedle. Když říkám maso, tak myslím z 90% kozu. Zbylých 10% jsou ryby. Bohatí mohou sehnat i jiné druhy masa jako kuřecí nebo hovězí. Dají se koupit v supermarketech, o čemž později. Objednat si ale jiné maso v restauraci je dost riskantní, protože jim většinou dlouho leží ve špatně chlazené ledničce a jeho zdravotní nezávadnost je přinejmenším sporná. Takže rýže s fazolemi na stokrát jinak, k tomu koza nebo koza. Občas je polévka ala bramboračka, kam se kromě brambor a masa dávají i noky z těsta neznámého původu.

K snídani jsou velice oblíbeným jídlem špagety se sardinkami. Když nejsou sardinky, tak alespoň něco jiného slaného. Pokud jsme si snídani dělali sami, byla stejná jako Haitská tradiční večeře, tedy pečivo s banánem, avokádem nebo taveňákem. K večeři výjimečně bývá i sladká kaše, zřejmě kukuřičná, a pečivo. Pečivo je stejné jako u nás, bílé a pečou si ho místní sami. Byli jsme se podívat do jedné pekárny a to byla paráda. Obrovská hliněná pec se nejprve pořádně vytopí a pak se do ní dávají plechy s houskami nebo chleby jeden za druhým. V místnosti se během roztápění dělá těsto, připravuje se na plech a povídá se. Je to takové příjemné místo pro scházení se – u ohně, u jídla, spolu a navíc se dělá něco smysluplného a výnosného.

 Jinak si toho místní sami moc vypěstovat neumí. V několika úrodných nížinách se pěstuje rýže. Výš jsou sem tam banánová nebo kukuřičná políčka, ale tím to končí. Místní umí posbírat volně rostoucí plody – mango, avokádo, kokosy. Jinak jsou prakticky odkázáni na dovoz potravin ze zahraničí, především v podobě humanitární pomoci.

To ovšem neznamená, že se na Haiti nedají sehnat věci stejné jako u nás. Potraviny se prodávají nejčastěji na ulici. Prostě někdo vyskládá věci na zem a sedne si vedle nich. Když může, položí je alespoň na nějakou látku nebo kus kartonu. Většina pouličních prodavačů má ale stůl, na který položí mísu a v ní má potraviny schované. Samozřejmě chybí jakékoliv cenovky, protože každý ví, kolik co stojí. Navíc pro lepší počítání je cena všech základních potravin stejná, totiž 1haitský dolar za kus.

Když už se někdo opravdu vypracuje, tak prodává potraviny v obchodě, což je většinou jakákoliv bouda či boudička, ve městech ale někdy i normální dům. Pro bohaté jsou k dispozici klimatizované supermarkety evropského stylu. Je to opravdu úplně stejné jako u nás. Tedy až na chlápka s brokovnicí u dveří, který vám nedovolí vstoupit dovnitř s batohem. Jinak si vezmete normálně košík, vybíráte věci v regálech, máte u nich cenovky a na obalu informace o produktu. Na konci je paní za kasou s pojízdným pásem a čtečkou na čárové kódy. Je možné platit kartou. Popisuju to tak obšírně, protože takový obchod se na Haiti hodí asi jako Kim Čong Un do Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu. Hlavně je ale třeba vědět, že na Haiti se jídlo dováží a kromě taveňáků a chemických sušenek seženete všechny speciality právě v supermarketech. Ovšem tomu taky odpovídají ceny. Jídlo se vyrábí v západní Evropě, takže zaplatíte západoevropskou nákupní cenu, připočtete dovoz a ještě peníze pro supermarket a simsala bim, nejvyšší cenu za evropské potraviny platíte v Karibiku v státě zápasícím o titul „nejchudší zemi světa“. Je libo francouzský sýr, britské chipsy nebo nuttelu z Německa?

Zpátky do reality. Naprostá většina Haiťanů na toto samozřejmě nemá a tak žije z ruky do úst. Výhodu to jednu má. Všechno jídlo je místní, bio a vždy čerstvé. No nestojí už jenom proto se na Haiti přestěhovat? J

Nevšední zážitek s kohoutem:

V hlavním městě trávím teď nějaký čas v Scheutistickém semináři, kde po dvoře volně běhají slepice, kohouti, kočky a psi. Několikrát po sobě mě vzbudil ráno kohout a jeho kokrhání. Přál jsem si, aby ten syčák přestal kokrhat a nechal mě jednou v klidu dospat. O tři hodiny později vidím místního pána na výpomoc, jak spokojeně prochází kolem po chodníku. V ruce mu visí bezvládné kohoutovo tělo. Když v poledne zvoní k obědu, podává se rýže s fazolemi… a kohoutem. Dej si pozor, co si přeješ, …

Fotky z Haiti

Nejen v komentářích na předchozí článek dostávám odpovědi, že s fotkami by byly články zajímavější. Mohu jenom souhlasit. V tuto chvíli ale nestíhám zveřejňovat ani text v rozumných intervalech. Vyhledání a příprava fotek by mi zabrali další čas, který teď bohužel nemám. Nicméně mohu slíbit, že když se najde okno, pokusím se něco dohledat a zveřejnit. Jinak doporučuji galerie na webu praga-haiti.cz. A samozřejmě až se vrátím a všechny fotografie urovnám, počítám s komentovaným promítáním ;). Díky za pochopení.

Doprava

Silnice na Haiti se výrazně liší od těch našich. Je to dáno tím, že na tvorbu silnice je třeba technika, lidi, kteří tomu aspoň trochu rozumí, a především peníze na platy a materiál. Zřejmě z toho důvodu je i v hlavním městě přes polovinu cest prašných, tedy vlastně všechny kromě hlavních tepen. Ale ani to, že je silnice zpevněná, neznamená, že je vyhráno. Jsou v ní totiž díry a hrboly, postupně se rozpadá a nikdo ji neopravuje. Zpevněné silnice mezi městy jsou asfaltové, ale těch je jen pár. V malých městech se ještě snaží vytvořit silnice svépomocí betonovými kvádry. Na zem dají šalování pro mnoho kvádrů, pak jej šachovnicovitě vyplní, počkají, až to zatvrdne, dají pryč šalování a dodělají druhou půlku. Betonové cesty vydrží ještě kratší dobu než asfaltové. Specifickou strategií na pár místech je, že se namísto celé silnice udělají jen dvě koleje a je pak na řidiči, aby se v nich udržel. Většina cest je ale prašná, tedy vyježděná cesta až na kameny.

Auto na takové cestě drnčí, řidič se snaží najít co nejlepší dráhu mezi dírami. Je úplně jedno, jestli jedete vpravo nebo vlevo, hlavní je, aby se neponičilo auto a cestující byli co nejméně vyklepaní. Pokud jedete v protisměru, můžete si svoji pozici klidně uhájit troubením nebo prostě velikostí dopravního prostředku. Většinou je cesta nejlepší u krajnice a tak se na ni všichni lepí. Tím se ale rozjezdí a tak je potřeba mačkat se ke krajnici nové a silnice se rozšiřuje.

Vzhledem k úrovni cest je zcela přirozené, že se hledají zkratky či jiné možnosti kudy jet. V oblasti kolem Ainse Rouge se jezdí po „pláži“. Abyste pochopili, je to rozlehlejší oblast, kde se těží sůl a která se jednom za čas zaplaví mořskou vodou, pak se čeká, až se voda odpaří. Jezdí se tedy po cestě, která tam ještě před týdnem nebyla a za druhý den již opět být nemusí. Místy se dá projet hladce, jinde hrozí zapadnutí. V několika místech na Haiti je vádí, tedy řeka, která část roku teče a část je vyschlá. Řidiči, včetně nás, to prostě berou asi 500m korytem. Zase je třeba určit míru v tom, kdy je řeka ještě sjízdná a kdy už ne. Mosty na Haiti jsou, ale jen přes velké řeky. Je běžné, že se řeky brodí. Občas je to tak, že je postavený most, ale je pouze pro chodce a auta musí vedle brodit vodou. Tak mám alespoň zážitky, z chvil, kdy jsme se brodili, voda už nám tekla dovnitř, dál jsme se nořili hlouběji, já nevěděl, jak bude cesta pokračovat, a místní na zadních sedačkách na mě pořád jen „jeď, jeď!“.

Rychlost na silnicích je pro Evropana ubíjející. Na asfaltce se dá dosáhnout průměrné rychlosti  50km/h. Mimo asfalt je to ale 20km/h. Na mnoha místech je třeba kvůli překážkám téměř či zcela zastavit a jet krokem. Do toho místní s oblibou staví přes cesty prahy, které jsou jen těžko vidět, takže auto čas od času nechtěně nadskočí a až tím zjišťujeme, že „tady byl taky jeden“. Když cestujete na Haiti, tak už k tomu musíte mít opravdu důvod. Na dlouhou a nepohodlnou cestu se nikdo nevydá jen tak.

Zajímavostí je, že řidičský průkaz se na Haiti získá jednoduše zakoupením na příslušném úřadě. Žádná autoškola, žádné testy, však on vás život naučí. Nicméně řidičák platí jen v daném okrese. Pokud chcete jezdit i po okresech jiných, musíte v každém z nich zajít na úřad a zaplatit poplatek. Naše mezinárodní řidičáky nám naštěstí dovolují jezdit po celém Haiti. Asi hlavně díky tomu, že když už ho policista dostane do ruky, neumí jej přečíst, a tak si jen prohlédne fotku a razítko a řekne bien.

Zajímavost dva, kterou ale už znám z Indie je troubení. I na Haiti se troubí mnohem častěji než u nás. Zatroubení může podle situace znamenat – jsem za Tebou, jsem vedle Tebe, jsem před Tebou, jsem za rohem, pusť mě, pusť mě!, už mě vážně pusť!!!, díky, že jsi mě konečně pustil a další.

Nejpohodlnější způsob, jak cestovat po Haiti, je osobním autem. S výjimkou hlavního města se v oblastech, kde se pohybuji, jezdí pouze silnými 4x4 offroaďáky. Auto mají pouze bohatí nebo zaměstnanci neziskovek, případně policie. Zajímavostí je, že Haiťané svoje auta velice rádi a často umývají, takže jsou i v prašném prostředí čistá (až na to naše). O údržbu už se ale nestarají a opravit auto neumí, takže je celkem časté, že v krajnicích stojí zaparkované osobáky či dodávky, které mají zadřený motor či jinou poruchu, která nastala z obyčejného zanedbání nebo pro banální defekt. Namísto opravy auto prostě opustí a nechají být.

Nejčastějším dopravním prostředkem jsou na Haiti motorky, konkrétně značka Haojin (99% všech motorek). Motorka má řadu výhod – je rychlá, dokáže se proplést mezi dírami či mezi auty, má malou spotřebu, je snáz opravitelná. A kupodivu i na motorku se toho vejde spoustu. Třeba 4lidi nebo řidič a 6pytlů rýže nebo 2lidi a 7koz (svázaných do kozelce, přivázaných k motorce a mečivě trpících). Variant je nespočet.

Na krátkou vzdálenost se dá ještě jet na koni, oslu či mule, případně jet jedním směrem na něm a zpátky jít vedle něj, protože nese náklad. Jezdí se tu i na kole, ale to jen kluci po městech a vesnicích a ani bych to neoznačil za dopravní prostředek jako spíš za zábavu. A pak se samozřejmě chodí pěšky.

Pokud nemáte vlastní dopravní prostředek, není ještě nic ztraceno. Možností je stále celá řada. Dá se jet třeba autobusem. Ty místní jsou v offroad provedení, se zahrádkou na střeše a jsou vesele pomalované. Ze vzdálených horských oblastní vyjíždí vždy o půlnoci, aby do hlavního města dojeli odpoledne či navečer. Z bližších lokací vyráží ve chvíli, kdy se autobus naplní. Tady pozor, v zájmu řidiče a vlastně i cestujících je, aby se přepravilo co nejvíc lidí. Proto jsou sedačky opravdu těsně za sebou, místa na nohy je méně než málo. V jedné řadě sedí cestující po dvou na každé straně a pátý uprostřed na sedátku v uličce. Do autobusu se nastupuje u řidiče či dveřmi v zadní stěně autobusu (znáte ze žlutých amerických school bus, minimálně ze Simpsonových :). Věci se skladují buď do přihrádek nad hlavou či na střechu, kam si za jízdy naskočí i pár odvážlivců. Atypické věci jako třeba kohouta nebo hlavu zvracející manželky si podržíte v rukách. Za jízdy se toho moc neděje. Autobus prostě nabere rychlost a pak už jen troubí a děj se vůle boží, protože naplněný a se špatnými brzdami jen tak zastaví.

Zajímavé jsou dvě věci. Kdykoliv autobus zastaví, hned jsou kolem něj prodavači jídla a pití. Z toho, co v Čechách neznáme, nabízí pražené banánové plátky (chipsy, ale pálivé a banán je rozříznutý podélně), hlavní jídlo v podobě obalovaných kousků masa a zeleninového banánu a „tabla“, což je něco jako arašídy v čokoládě ve formě placiček a chutná to skvěle. Prodejci klidně nastoupí do autobusu, propletou se mezi cestujícími na výhodná místa, 10km s busem jedou a prodávají a pak zase vystoupí, aby počkali na bus jiný. Druhou zajímavostí je člověk, který se najednou za jízdy postaví a začne vyprávět, jaké měl zdravotní problémy a kolik je na světě nebezpečných chorob, ale že našel zázračný lék, který mu děsně pomohl. A že máme štěstí, protože ho má zrovna náhodou tady s sebou a může nám ho prodat za směšných xy gourdů. Světe div se, ale po ubíjejícím půlhodinovém monologu mu skutečně cestující začínají posílat bankovky a on nazpátek rozesílá podezřele vypadající lahvičky. Když prodejce vystoupí, objevuje se hned jiný a celé to začíná nanovo, tentokrát s mýdlem, po kterém budete ještě hebčí, prášky na cokoliv a podobně.

Při cestování na velkou vzdálenost se dá ještě vylézt na korbu nějakého zrovna projíždějícího náklaďáku. Často už je naložený nákladem, takže si sedáte na něj, většinou na hromadu dřevěného uhlí v pytlích. Kamioňáci jsou zvyklí takhle lidi vozit a bez problémů zastaví. Jiná možnost je někoho stopnout si osobák. Auta zastavují černí stejně jako u nás zvednutím ruky, jenom se zvedá ukazováček. Bílí ruku zvedat nemusí, protože aby běloch stopoval, to už je nějaká událost a tak to je spíš tak, že auta staví sama od sebe. Když už někdo jede stopem autem, tak ale nejde do kabiny, nýbrž dozadu na plošinu (u pick-upu). Za stopování se neplatí.

Existují ještě dvě placené varianty na krátkou vzdálenost. První je mototaxi. Prostě někomu dáte peníze a on vás sveze na motorce. Na krátkou vzdálenost nejrychlejší a efektivní varianta, na dlouhou utrpení. Měl jsem jednou tu možnost se takto svézt 130km a bylo to peklo. Víc níže.

Druhá možnost je tap-tap. Je to pick-up, který má na plošinu navařenou střechu, uvnitř sedačky a převáží takto lidi po městě. Zatím jsem nepochopil systém, jak lidi pochopí, kam zrovna auto jede, ale prostě to nějak vědí. Jeden člověk řídí, druhý vzadu vybírá peníze.  Výjimečně jezdí tap-tapy i ve variantě náklaďák a potom jsou schopné přejíždět i mezi městy.

Železnice v hornaté haitské krajině není. Přesto je v hlavním městě muzeum železnic na Haiti. Je to proto, že kdysi ještě v dobách koloniálních zde železnice skutečně vedla od plantáží k moři a svážela se po ní úroda. Kde ty haitské sněhy jsou?

Netradiční zážitky: Výlet s mototaxi

K mojí smůle se nám bohužel na misi rozbilo osobní auto do té míry, že se stalo nepojízdným. Pro čtenáře blogu je to dobrá zpráva, protože jsem byl nucen poznat i jiné způsoby dopravy. Dostal jsem se do situace, kdy jsem se nutně potřeboval přesunout mezi dvěma městy, vzdálenost 130km. Ve své naivní neznalosti jsem sáhl po variantě mototaxi (jízdy na motorce jako spolujezdec) s tím, že je to efektivní řešení a že to pro jednou nějak zvládnu. Našli jsme kluka, který měl být prý dobrý řidič, usmlouvali cenu a jelo se.

Že to byl blbý nápad, jsem pochopil už po prvních kilometrech, kdy se pan Mladá Puška ukázal jako nejrychlejší na silnici a všechny ostatní předjížděl o úroveň vyšší rychlostí. Já se za ním jenom držel, prach a slzy v očích. Po čase jsem si zvykl jet s přimhouřenýma očima a blbým výrazem ve tváři. Kluk kličkoval mezi dírami, když to šlo, a projížděl je, když už to nestihl nebo se jimi nechtěl zabývat. Já se vzadu mezitím naklepával jako štědrovečerní řízek a počítal čas dojezdu. Nejnáročnější bylo mít svaly na rukách celou dobu zatnuté nebo alespoň v pohotovosti. Především při brždění v dlouhých sjezdech to byl zápřah. A pak se mi rozdíraly ruce o držadla motorky a batoh. Neopálená, větrem odkrytá stehna změnila postupně barvu z hvězdné půlky slávistického dresu na tu vedlejší. I když jsem si vynutil přestávku, i když jsem panu Schumacherovi junioru říkal, ať jede pomaleji, dorazili jsme do cílové destinace v rekordním čase za necelé dvě a půl hodiny vč. přestávky, tedy s průměrnou rychlostí nad 50km/h. Z motorky jsem sestupoval jako tučňák, kyčle i ramena zatuhlé, záda zničená, ruce sedřené a s puchýři, zato o jednu velmi cennou zkušenost bohatší.

Lidé - bydlení

Podle úrovně bydlení se na Haiti dá poměrně snadno a přesně určit, jak na tom daný člověk je. Střechu nad hlavou zde mají všichni, i kdyby to měla být jen nejnuznější bouda. S bezdomovcem v pravém slova smyslu jsem se zde nesetkal.

Úplně nejchudší lidé si staví boudy z kmenů, které pospojují a na stěny i střechu použijí palmové listy, které mezi sebou propletou. V podstatě z nich vytvoří pevnou a neprůhlednou látku. Stejné pletení jsem viděl jednou v Trosečníkovi, jinak nevím, jak to připodobnit. Prostě jednoduché levá přes pravou, pravá přes levou.

Když mají lidé víc peněz, tak dají na střechu vlnitý plech. Stěny buď zůstávají palmové, nebo použijí přírodní materiály z okolí. Tím již v podstatě vzniká tradiční obydlí velké části Haiťanů. Vytvoří se dřevěná konstrukce. Do prostor na stěny se postupně vyskládávají kameny a hlína, dokud stěna nevyroste až ke stropu. Takto se postupně udělají všechny čtyři stěny, samozřejmě s dírami na okna a dveře. Běžnou rozlohu má jeden dům 15-20m². Střecha je většinou z vlnitého plechu, někdy palmová. Podlahou je udusaná hlína. Zvenku se pak ještě nahodí hliněná omítka a domek nakonec vypadá docela pohledně. Ač si o tom můžeme myslet svoje, uvnitř mají místní uklizeno a čisto, především postele jsou v úhledném stavu. A že tu mají postele nádherné, protože řezbáři jsou tu velice šikovní. Ono taky dřevo je vzácné a drahé, takže si chyby si nesmí dovolit.

O úroveň výš je betonování. Od zemětřesení v roce 2010 mnozí odmítají obnovit svoje domy stavbou z přírodních materiálů, protože se bojí, že by na ně při příštím zemětřesení spadly. Volí proto železobeton, který zemětřesení přestál. Staví se v podstatě jako u nás. Udělá se základ a na něm se postupně vybetonují stěny. Armatura je pouze z drátů, mříže nemají. Dráty, které mají kolem 8m přepravují po městě různě, většinou je ohnou napůl, zaháknout za kolo nebo motorku a vláčí je za sebou. Protože železo je těžké uříznout, je běžné, že armatura z budovy trčí do vzduchu třeba metr vysoko. Možná to má jiný důvod či mají plány jednou přistavovat, nejsem architekt. Střecha zůstává buď plechová (a pak je uvnitř až do noci vedro) nebo je betonová. Když se staví betonová střecha, pažení se dělá z mnoha zvlněných kmenů, které se pod střechu napěchují.

V domech většinou není zavedená voda, záchod je suchý venku, elektřina také chybí. Ale vše záleží na bohatství majitele. V areálech, které staví „bílé“ NGO. Jsou standardem právě betonové budovy s pevnou základnou a betonovou nebo plechovou střechou. Voda i záchody jsou zavedené, ale nenechte se zmást, WC končí v lepším případě v děravém septiku a trubka z umyvadla a sprchy za stěnou prostě končí a voda vytéká na zem, kde už se z ní naučili pít slepice a psi. Elektřina běží přes zásobu v podobě hromady autobaterek a pouští se na omezený čas, většinou na pracovní dobu a večer.

Dveře jsou stejné jako u nás, jen klika je americká, kulatá. Někdy se zavírá na petlice. Okna jsou v naprosté většině případů jen díry ve zdech, které jsou v lepším případě přetažené síťkou proti komárům. Lepší okna jsou dělená na menší zkosené průzory nebo jsou složená z malých skleněných tabulek uspořádaných ala žaluzie.

Pokud je někdo opravdu bohatý, staví z železobetonu dům, který má i patro, je vybavený na evropské úrovni (elektřina, voda, sociální zázemí) a nejbohatší mají skleněná okna jako u nás. V kancelářích velkých organizací jako jsou UN nebo FFP mají šéfové dokonce klimatizaci.

Na Haiti existuje malá skupina nechutně bohatých lidí, kteří mají bydlení, o jakém jiní (v Čechách) jen sní. Nádherné obrovské vily s klimatizací, satelity, uvítací bránou a příjezdem, zahradním posezením a většinou i vlastní pláží s molem, kde kotví jachta. Ale to je svět sám pro sebe.

Pozemek kolem domu si ti, kteří jej mají, ohraničují plotem z propletených klacků a kameny. Bohatší používají živé ploty z kaktusů, které jednou za čas zastřihnou. Kaktusové ploty mi přijdou jako parádní nápad, protože jsou opravdu nepřekonatelné a každý se jim obezřetně vyhýbá. Nejbohatší staví kolem svých pozemků zdi z cihel a armatury. Standardní výška je 3,5m, ale často jsou stěny vyšší, klidně i 5m. Na vrchu trčí armatury a je nahusto namotaný ostnatý drát nebo alespoň položené střepy.

Úroveň bydlení se dá také poznat podle domácích zvířat. Bohatí mají na dvorku psa či dva a nejbohatší dokonce kočku.

Doplňuji fotografie pro lepší představu:

Zde bydlí nejchudší obyvatelé Haiti v odřízlých osadách stranou všeho.

Tradiční domky se střechou z palmových listů a hliněnou omítkou. No řekněte, nevypadají útulně?

Dům pro bohatší je postavený z železobetonu. Uvnitř je na podlaze dlažba. Konkrétně tento dům byl původně určený jako nemocnice. Až po dostavení místní zjistili, že dům sice mají, ale doktor jim chybí. 

Kostel v Mole Saint Nicolas patří mezi ty pohlednější. Všimněte si ale střechy. V katedrálách to řeší tak, že střechu schovají palubkami.

Vesnická škola. Toto je extrém, ale zase to vypadá romantičtěji. Normálně je škola celý areál s velkou budovou s mnoha třídami stejně jako u nás. 

Malotřídka z předchozího obrázku při pohledu zvenku. V popředí je vidět nedávno zastřižený živý plot z kaktusů.

Něco málo o Haiti

Obecné informace o Haiti se dají přečíst všude. Pro nějaký pěkný přehled si skočte třeba na wikipedii. Já zkusím napsat, jaké je Haiti z pohledu zajímavostí, možná z pohledu Evropana.

Haiti se nachází v Karibiku na ostrově Hispaniola. Pokud nevíte, kde se ostrov nachází, tak se možná lépe zorientujete podle známějších sousedních ostrovů Kuba a Jamaica. Původně zde žili tři kmeny Indiánů – dva přátelské a mírumilovné, třetí byl kmen zabijáků. Jmenoval se Karibové, vyvraždil ty dva předchozí a nakonec se podle něj jmenuje celá oblast – Karibik. Když doplul Kolumbus do Ameriky, doplul ve skutečnosti na Hispaniolu (některé zdroje uvádí jinak). Místní zde na něj pamatují muzeem (jedním ze dvou v zemi), kde se nachází kotva, která údajně původně sloužila na Santa Marii.

Haiti se nachází v západní třetině ostrova. Ta je vcelku hornatá a neúrodná. Zbývající dvě třetiny nížin tvoří Dominikánská republika. Haiti je velké asi jako Morava a Slezsko dohromady. Žije zde kolem 8 milionů obyvatel, ale další dva miliony Haiťanů žijí v USA a Kanadě a mnoho již také odešlo do Dominikánské republiky.

Historie je unikátní. Po poměrně rychlém zotročení mírumilovných divochů civilizovanými otrokáři, běloši indiány v poměrně krátké době z velké většiny umořily. Na ostrově totiž vznikly plantáže a indiáni práci fyzicky nezvládali. Následoval trojúhelník typický pro všechny kolonie: černí otroci z Afriky do Ameriky – plodiny z plantáží do Evropy – výjimečně cetky z Evropy do Afriky na nákup nových otroků. Místní se ale systému velice brzy vzbouřili a po těžce krvavých bojích získává Haiti v roce 1804 nezávislost. 1804! Afrika získala nezávislost 1960, ostatní kolonie ne o moc dřív.

V té době bylo prý Haiti druhou nejbohatší kolonií po Indii. Nicméně spolu se samostatností šlo všechno do kytek, plantáže se postupně zhroutily, osvobození černí neuměli získávat bohatství stejným způsobem, jako bílí. Hospodářský úpadek pokračoval a pokračuje prakticky až dodnes. V současnosti je Haiti nejchudší zemí západní polokoule a je hospodářsky nesamostatná. Velká část potravin se do země musí dovážet, vláda nezvládá vládnout, v zemi udržují klid jednotky UN (vojáci s modrými čepicemi, kteří nic nedělají a protože patří pod UN, tak ani nikdy nic dělat nebudou – viz třeba genocida ve Rwandě).

Haiti je původně francouzská kolonie, takže se zde mluví francouzsky a kreolsky. Kreolština je v podstatě také francouzština, jen si ji místní zkomolili do vlastní podoby a časem se z toho vyvinul samostatný jazyk.

Vlajka je modročervená. Ne náhodou to jsou stejné barvy jako na francouzské vlajce. Haitská vlajka prý vznikla tak, že po vyhlášení samostatnosti (což bylo poté, co se černí pokusili vybít všechny bílé (30.000lidí), čemuž předcházelo to, že se bílí pokusili vybít všechny černé (500.000lidí)) vzali černí francouzskou vlajku a vytrhli z ní bílý pruh, aby již nikdy nikdo bílý nevstoupil na haitskou půdu. Dnes, kdy bílí dováží do země většinu jídla, už se to tak doslova nebere.

Haiti je tropickou zemí. To znamená, že ve spojení s klimatickými změnami a obrovskou deforestací je teď v létě na Haiti běžně 35C ve stínu a někdy i víc, neustálá vlhkost a obrovská prašnost. Zároveň by mělo být období dešťů, ale ty přichází pomálu a většinou moc nenaprší, takže není voda, úroda usychá, vzduch je plný prachu. Déšť je tu dar. Tropům odpovídá i příroda, o které se chci zmínit později, ale v podstatě když si představíte takové ty obrázkové palmy a pískové pláže, tak jste doma.

Poslední věcí, o které bych se chtěl zmínit ještě takto obecně, je náboženství. Haiti je oficiálně křesťanská země, ve skutečnosti je ale vyhlášené pro voodoo. To vzniklo smícháním původních indiánských rituálů, domorodých náboženství, která si s sebou vzali černoši z Afriky, a křesťanství. Voodoo dnes na Haiti prý praktikuje asi 50% obyvatel. To se ale podle vnímání místních nijak nevylučuje s praktikováním křesťanství souběžně. Pokud jde o mladé, tak mají prý z voodoo už jen prču a točí si to na mobily. Osobně jsem se s voodoo ještě nesetkal, prý se obřady dělají v odlehlých oblastech, kde na to mají šamani klid. Zato křesťani jsou vidět na každém kroku. Kromě místních černých knězů, kteří by byli v Evropě braní za církevní pankáče, je tu i řada misií ze zahraničí – Kanaďané, Italové, Indky, dokonce i jedna česká misie tu byla. O té se dá dočíst víc na stránkách Praga-Haiti.

Příště již o konkrétních tématech. Připravuji články o domácích zvířatech a o stravování.

Deník z Haiti

Nedůvěřivě koukám na hromádku věcí, která leží na posteli. Tyto 4,5kila budou na následujících 5měsíců můj jediný majetek. Na přání maminky přidávám ještě několik nezbytností jako dalšího půl kila čokolády nebo léky na "co kdyby..." a dostávám se na šest kilo. Na letišti přidávám dalších 12kg náhradních dílů do vrtačky, V3S a elektroniky, loučím se s rodinou a odlétám.
Je to skutečně tak. Rozhodl jsem se, že po pěti letech lektorování na téma globálních problémů a našeho vlivu na ně, nastal čas, abych přešel od slov k činům. Projekt Praga-Haiti jsem sledoval již delší dobu. Když se ale objevila možnost aktivně se zapojit jako logistik, neváhal jsem a oslovil manažera projektu. Slovo dalo slovo a spolupráce byla ujednána.
A protože Haiti je země vzdálená, pro Čechy exotická a v každém případě svérázná, rozhodl jsem se po roce a kousek obnovit svoji blogerskou činnost a o svých zkušenostech i netradičních zážitcích zde se dělit.
Zprávy, které se týkají samotné mise a vrtařských prací můžete sledovat přímo na stránkách projektu http://www.praga-haiti.cz/. Já se zaměřím spíše na život místních a přírodu.
Na Haiti je mnoho věci nejistých. Mimo jiné dostatek potravin nebo internetové připojení. Ve stálost připojení můžete mít větší důvěru, přesto i ta se mění. Pokusím se přispívat v rozumných intervalech rozumnými příspěvky. Sedněte se mnou na chvíli na drát...