V pátek ráno vstáváme dříve než jindy. Přejíždíme do Šumperka, kde nejprve dokupujeme zásoby v obchůdku se zdravou výživou a pak čekáme na Janku. Janka je sestra Ondry a se sněhovými zážitky nás hravě strčila do kapsy, když prohlásila, že spala přímo na sněhu v -24'C. Společně se pak pouštíme do dalšího velkého přejížděcího dne. Nejprve to je jízda do Olomouce, kde přestupujeme na další vlak, přejíždíme na Slovensko, ve Spišské nové vsi měníme spoj a v Margecanech ještě jednou. Ve vlaku si povídáme, čteme, spíme, velkou část cesty se bavíme tím, že si spolu s čepicemi předáváme identity. (Možná už nám z dlouhé cesty trochu přeskočilo.) Po deseti a půl hodinách cesty konečně přijíždíme do Staré vody, malé dědiny ve Volovských vrších, kde ještě žijí medvědi a vlci, každý dům má pořádného hlídacího psa a kromě hospody se dá jít ... leda tak spát.
Na nádraží nám přichází naproti uvítací delegace ve složení Katarina, jejíž rodině patří chata, na kterou teď jdeme, horal Vavřinec a jeho přítelkyně Terka z Ústí nad Labem, ovečka Marta, která září klidem a Ema K., což je pes, který neumí tahat sáně, za to pořád někde běhá, sní na co přijde a nárokuje si vlastní místo v křesle. Později toho večera se k nám ještě přidává Evka, která již nemá dredy, její přítel Michal, který fotí nenápadně, zato profesionálně a Gabka, která vždy přiveze něco dobrého z jejich hospodářství. Druhý den pak ještě přijíždí Lenka, která má jediná z nás RnDr. a snaží se to tajit :). Celkem nás je tedy jedenáct v chatě a pes.
Sobotní ráno je krásně rozvleklé. Postupně se budíme, většinou i vstáváme a snídáme. Terka s Vavřou plní službu doplňovačů zrní pro ptáčky do krmítek kolem chaty. S klukama pak roznášíme i seno a kukuřici do krmelců. I ty jsou hned vedle chaty a jak později během nočních toalet zjišťuji, jsou i hojně navštěvované. Než se všichni uvnitř i vně chatu dosyta najedí, můžeme si popsat chatu jako takovou. Leží stranou za vsí v kopci, je sotva rok stará, postavená v eko stylu a je děsně útulná. Je dobře zateplená, uprostřed je (příliš) velký otočný krb, všechno kolem ze dřeva a má spoustu židlí i postelí pro všechny. Místo zavedené elektřiny jsou svíčky a ledky a místo vodovodu se chodí popovídat si do nedaleké skládky dřeva ke strýčkovi během napouštění barelu. Když pak za vodu děkujete, pokárá Vás: „Voda a chléb jsou boží dary, za ty se neděkuje.“ Lidová moudrost válí. Kolem chaty je to taky co místo, to poklad. Dřevník, krmelec, kompostovatelný záchod, plošina na stromě, z které bude jednou domčik a vrcholem všeho je finská sauna. Všeho ale do času.
Po obhospodaření chaty vítáme znavenou přijevší Lenku, která se nabízí jako spící hlídač chaty. Ostatní se připravují na výlet. Jdeme na Poljanu. Cesta je klidná, nejednoznačná, povídáme si. Kochám se množstvím stop zvěře kolem i klidem lesa. Na vrcholu svačina, rozhled skorem až na Tatry a pomalu se vracíme nazpět. Stavíme se ještě u vchodu do jedné štoly, která vypadá jako hobití domek. Svádíme také sněhovou bitvu, resp. ti bitvy chtiví koulují ostatní. Mušku máme bohužel či naštěstí tragickou :).
Na chatě pak příjemně odpočíváme, trošku se krmíme, ale čekáme na hlavní chod. Zatím jsem zapomněl zmínit včerejší úžasnou čočkovou polévku s přísadami. Dnes máme, pamatuji-li se dobře (což není úplně jisté) těstoviny s omáčkou od kuchařky Evky. Ba ne, ty byly až zítra, dnes máme halušky s pravou bryndzou. Pravda je taková, že si sice nepamatuji, kdy a co přesně za jídla jsme měli, ale zůstal mi v ústech ten pocit skutečné kulinářské lahůdky, která má přesah nejenom ten, že je dělaná s láskou, ale že je také přirozeně vegetariánská a většinou dokonce veganská. Moc dobře bylo.
Po dloooouhé debatě hrajeme hru, která se na první pohled zdá jako nuda, ale je fakt dobrá, totiž hádání jména osobnosti, kterou mám napsanou na papírku na čele. Sranda. Usínám s opojným pocitem štěstí.
Neděle. Včera dělala snídaňovou kaši Katarina, dnes Janka. Protože Marťa musí nutně a nezbytně odjet již dnes, domlouváme se, že ji doprovodíme. Aby to bylo ale zajímavé, vybíráme si vzdálenou zastávku. Jdeme cestou necestou, polem nepolem a to doslova. Přes pláně a pole podél řeky si chceme zkrátit a ozvláštnit cestu. jak už to tak ale bývá, akorát si ji prodlužujeme a znáročňujeme. Ale je to příjemné. Jen Marťa odkládá odjezd již asi potřetí na další vlak a nádraží stále v nedohlednu. Zvažujeme přechod přes zamrzlou řeku, děvčata se ale bojí a tak z toho nic není. Po propásnutí laviny druhá věc, která mi unikla. Za odměnu ale vidíme jelena. A pak už se dostáváme do cikánské osady za vsí. Kluci nám rad cestu jako by šlo o to vyhnout se propasti. V ZD se krátce zakoukávám do jednoho štěněte, pak už ale s Marťou dobíháme vlak. Nakonec máme času dost a tak se loučíme všichni. Odměnou za doprovod nám je návštěva místního restauračního zařízení a oběd. zpátky se pak vezeme vlakem.
Večer hrajeme jednak Vlaky a pak poker, z kterého se nakonec staly žolíky. Roztápíme saunu. Když je po několika hodinách dostatečně vyhřátá, jdeme na věc. halíme se pouze do prostěradel, bosky přebíháme po sněhu do sauny (na doplnění – jde o samostatnou budku stranou) a už jdeme nasávat teplo. První minuty jsou tedy krušné – sauna je přetopená, rozpálené jsou nejen kameny v kamnech, ale i dřevěné lavice, které pálí. Ale po chvíli si zvykáme, nakonec se dá i dýchat a po nějaké době dokonce kameny poléváme. Někteří odkládají prostěradla a nechávají teplo plně prostoupit tělem. Když už je horko příliš velké, běháme se chladit ven vyválením ve sněhu. Krátce pak nazí pozorujeme hvězdy a povídáme si. Když začne být zima, jdeme zpět do sauny, celý proces probíhá nanovo a pak ještě jednou. Uvnitř kdosi, snad Katarina, říká vtip: "Víte, jak se řekne švédsky strom?" Pokud chcete znát odpověď, někdy se mě osobně zeptejte ;). Po třech dávkách přebíháme postupně do chaty, balíme se do oblečení a do peřin. Ostatní si povídají. Chci být ještě s nimi, ale těle už je příjemně unavené a tak usínám ve společenské na gauči.
Pondělí. Ráno nás opouštějí Vavřa, Terka, Gabka, Míša a Eva. Ne, to je moc lidí. Terka s Vavřou odjeli již dřív, protože jsme se pak dohadovali, čí jsou brýle, které si Vavřa NEzapomněl. A ještě někdy musela odjet Lenka. No, už se mi to motá, každopádně zůstali jsme jen čtyři - Adam, Janka, Katarinka, já a Ema. Šli jsme na protější kopec, jehož jméno si již nepamatuji (příště dělat zápis hned po návratu!!!), ale zas tak to nevadí, protože ho neznají ani místní. Vím, že to bylo něco se zlatem a s plodinou, která by tam v životě nemohla růst. Pokud někdo jméno víte, napište do komentářů. Každopádně protože nebyla po ruce žádná cesta, šli jsme cross-country (česky ekvivalent?) a bylo to jedno z nejpříjemnějších putování po okolí. Pohodovým tempem jsme vystoupali kopec lesem a pak ještě přes louku plnou krtčinců, srnčích bobků a výhledu na okolní krajinu. Umí srnky ocenit ty krásné výhledy? A perou se někdy s krtky? Po krátké rozhlasové vsuvce stoupáme k vrcholu, kterého i zanedlouho dosahujeme. Je správně skálovitý a klidný. Cesta je zarostlá a opakovaně narážíme na lidské stopy vedoucí skrz les odnikud nikam. Ze srandy je chvíli sledujeme a pak klesáme úzkou pěšinkou dolů do Švedláru. Ten je klasickou ukázkou toho, jak v různorodé Evropě jednotný systém dotací (a nebo čehokoliv), který není uzpůsobený místním potřebám, nemůže nikdy fungovat. Obec je chudá, chybí tu asi milion věcí, z evropských fondů je ale nově vybetonovaná náves. Peníze mohly skončit kdekoliv od oprav domů přes vzdělávání po nějakou soutěž na podporu komunitního života. Protože ale místní umí psát granty jen na betonování, je zde nová náves. No budiž. Po návratu jídlo, klídek, pohoda, čtení, relax. Večer hrajeme poker. Hraje ho s námi i Lenka, ačkoliv již dříve odjela. No, vzpomínkám člověk neporučí.
Ráno úklid chaty, mytí spousty nádobí i explodovaného papiňáku (hádanka včerejšího večera - co se stane, když nedozavřete úplně papiňák a necháte ho natlakovat? :) ), zametání, rovnání, balení. Pak už jen seběhnout na vlak, políbit Emu a zamávat Katarince (nebo to bylo naopak?) a naskočit do vlaku. Cesta zpět ubíhá rychleji, než jsem původně myslel. Dočítáme knihy, pozorujeme Tatry a určujeme, která hora je která. Plán o cestě na východ pomalu dozrává...
Pozdě odpoledne dojíždíme do Olomouce, kde si ještě necelou hodinu povídáme a dlouze se loučíme s Jankou. Ta se pak vydává na přípravy na svoje jižní cesty. S Adamem pak nasedáme na poslední vlak tohoto putování, ten zpáteční do Brna.
Příspěvky
Komentáře
