Tour de south France

19.7.- 10.8. 2011

Plánujeme s Nosností cestovat 3 týdny po jižní Francii a přivydělávat si tancem a hraním. Před cestou krátce trénujeme jedno vystoupení. Já většinou nemám moc čas se zapojit (státnice, tábor). I proto vyjíždíme s nedokončeným dílem.
V den odjezdu jdu ještě s rodinou na oběd, mám promoci, vyřizujeme pojištění auta. Namísto plánovaných 1800 vyjíždíme v 1840. V Kašnici nabíráme Gábinku a po milé návštěvě v 2130 konečně vyjíždíme.
Jedeme takřka celou noc a relativně pomalu, takže bezpečně. Ráno se v Honzíkově autě rozbíjí zapalování v jednom cylindru a tak jsme na cca 6h zdrženi opravou (mezi Innsbruckem a Salzburgem). Celý zbytek den pak trávíme na cestě. Z Rakouska přejíždíme do Itálie. Dostáváme se k jezeru Logo di Gardo, v olivovém háji přespáváme. V autě jsem poměrně rychle přešel na spací jízdní mód, takže i usínání mi jde poměrně snadno.

21.7.
Ráno, snídaně, sjíždíme do městečka Salo, kde se koupeme v jezeru. Jsme tak trochu atrakce, ale je to příjemné. Téměř celý zbytek dne v autě. Nechceme jet po dálnici, takže cesta trvá o to déle. Po přejetí do Francie (celou dobu Alpy) si prohlížíme městečko Tende – malé, horské, úzké uličky. Bez katedrál a turistů, ale má duši. Po následující tři dny nejhezčí místo. Přespáváme o cca 20km dál v horském sedle na paloučku s vanou a nádhernými rozhledy a pohledem na hvězdy.

22.7.
Dlouhá snídaně, focení, plánovaný trénink odkládáme, jedeme dál. Sjíždíme do Nice. Cestou už postupně řídili všichni až na Ani, která neřídí a Péťu, který si zatím netroufl. Ani to není potřeba, řidičů je dost.
Nice nic moc. Plno aut, horko, v podstatě nic zajímavého k vidění. Přesto pěkné výhledy na moře, obzor, lodě, přístav, staré domy. Zjistil jsem, že důvod, proč je Francie tak obdivovaná, je, že voní. V Nice jsem si toho všiml poprvé. Zakotvili jsme na pláži, několik hodin se slunili, koupali a hráli Bang!. Ačkoliv jsme si od počátku dával pozor a namazal se 50, přece jsem se spálil. To jen potvrdilo moje přesvědčení, že jižní státy v létě nejsou pro mě.
Dál jsme jeli podél pobřeží, všude zastavěno, lidi, auta, plno. Dlouho hledáme místo, kde zaparkovat na noc, Honzík vede a úplně se zamotá. Nacházíme lesopark, kde na jednom místě vaříme a na druhém se zabydlujeme. Je tu pěkně, klid, jen auta hlučí. Péťa usíná s námi a v noci tradičně přechází do auta.

23.7.
Od brzkého rána sem jezdí lidi, aby šli sami nebo se psy do parku, většinou běhat. Na místě se patřičně vykempováváme, začínáme trénink, žonglujeme, natahujeme slacklajnu, Péťa hraje. Lidé chodí a jezdí kolem na kole a líbí se jim to. Hlavně malé Andrejce (holčička, co šla s taťkou kolem). Nadšená a zapálená debata o Beverly Hills 902 10, které se zděšením přihlížím. Hned poté, co se sbalíme přijíždí lesní stráž. Odjíždíme o město dál, je cca 1300.
Přijíždíme do Cannes, kde mělo být původně krásně a kulturno, ale nakonec tu je stejně jako jinde – tupě přeplněno. Po krátké debatě nakonec opět končíme na pláži, sluníme se. Pokračuji ve čtení Poeova mořského románu, hrajeme Dixit, kolem duní diskomuzika z blízkého klubu, mladí našampónovaní na ni tančí už v 1600. Vedle se sluní do půl těla starší paní s obrovským povadlým poprsím. Později toto místo označujeme jako „pláž s paní“. Při odchodu sleduji kolik je u klubu ferrari, lamborgini, porsche a jiných. Kdo přijel s novým mercedesem, je zde za chudáka.
Samotné Cannes je samo o sobě nezajímavé, plné aut a obchodů s ničím. Moderní západní město bez duše a osobnosti. Prázdné. Zajímavé jsou snad jen stěny některých domů, které jsou pomalované známými filmovými postavami.
Ve městě jsme zůstali až do pozdního večera a tak hledáme spaní až za tmy a unavení. Nakonec spíme „Na větrné hůrce“, rozfoukaném odpočívadle.

24.7.
Po větrné noci ráno procházka do místních lesů. Jsou suché, spousta přerostlých korkových dubů, v pozadí hučí cikády a A8. Cesta suchá, ale příjemná. Z blízkého městečka zde v každém roce vysadili tolik stromů, kolik se narodilo ten rok dětí.
Sjíždíme do městečka Frejus, kde
a) nakupujeme potraviny a doplňujeme vodu.
b) je malebně a klidně. Jsou zde románské pozůstatky, měl tu provincii a žil tu sám Julius Caesar, je zde nejpravdivější kostel, co jsem snad kdy viděl, 1959 se zde protrhla přehrada a zabila spoustu lidí.
c) si dáváme zmrzlinu (poprvé za naši cestu).
d) je skvělá, i když opět plná pláž. Jsme zde takřka celý den. Řešíme kam dál. Buď na jih do St. Tropez nebo na S do PR kaňonu Verdun. Chceme vidět oboje, nakonec jedeme na S. Spíme na soukromém pozemku u jednoho staršího pána, který nám k tomu dal souhlas. Od večera do noci mám blbou náladu. Není to ponorka, ale štvou mě holky. Cítí se sám, letargie.

25.7.
Ráno vstáváme dřív, po večerní polévce není moc hlad. Přejíždíme přímo ke kaňonu, cesta úzká, náročná. Nejprve si prohlížíme pohodové městečko Aiguines, kde získáváme i mapu, pak jdeme do samotného kaňonu. Trek je veselá, příjemně náročná kamenitá cesta strmě dolů, kde je říčka – chladná, oblázky. S kluky z nich stavíme mohylky, které pak sestřelujeme. Krátký trek podél vody, při návratu povídání s Evičkou.
Přejíždíme k blízkému, umělému, azurově modrému jezeru Lac du Saint Croix. Krátce se koupeme, s E plaveme na blízký ostrov. Je to náročné, protože fouká protivítr a hází vlny do obličeje. Cesta zpět už je v pohodě. K večeři kus-kus a tempech. Místo na spaní nacházíme na stráni nad jezerem. Před relativně chladnou nocí hrajeme Bang!, po kterém je Jani 2dny naštvaná. Při Bangu se hádáme pravidelně, v autě už v podstatě taky. Ponorka přišla dříve, než jsem čekal. Auta nás zřejmě stlačují do příliš malého prostoru. Chvílemi už mě štvou (…), naopak s Honzíkem je radost něco řešit a s Evi se v období „krize při hledání místa“ skvěle spolupracuje. Ani další vztahy ve skupině nejsou optimální. Naopak se mi poměrně rychle podařilo navázat na stejnou frekvenci a chytám rychle slova, především od Evičky a Péti.
Míst, která chci určitě ještě někdy navštívit: Frejus – hlavně kostel, Ramatoulle – umělci a klidná atmosféra. Velká města za to nestojí.

26.7.
Nepříjemné Janiččino buzení po ránu, sjezd k jezeru, koupání (na ostro na ostrov), voda je zcela klidná, snídaně. Holky jdou na procházku a kafíčko, kluci a E zůstávají na břehu, jamují a žonglují.
Jedeme do Moustiers, auty přeplněno, kostel ve skalách – silné místo, výborně umístěná vesnice, přeturistěno, na náměstíčku si dáváme jídlo, smiřuji se s pozicí masového turisty. V městečku jsou různé veřejné expozice – díla = moc příjemné (např. kruh sedaček z kamenů, sochy, křeslo, …). Levandulová zmrzlina. Začíná pršet. Přejezd kolem jezera z druhé strany, levandulová pole, velká únava, hádáme se, nacházíme místo přímo u jezera. Pěkné, ale plno zákazů a pokut. Paranoia z pokuty, která se stupňuje, obzvlášť, když kolem projedou hasiči a navečer policie (ve 2200, zákaz je od 2300). Nikdo moc neví, co dělat. Přerušovaně prší, stavíme za deště stany, před tmou Bang. Chvíli po ulehnutí přijíždí znovu policie. Jsou hodní a milí, žádné pokuty (mohlo být až 1500€), ale posílají nás pryč. Po dlouhé domluvě, kdy nikdo pořádně nic, balíme stany, přejíždíme s auty a spíme dál na stejném místě. V noci už je klid, resp. Jsem moc unavený na to, abych něco vnímal. Od 0730 znovu přerušovaně prší = schovaní v autech, krátce znovu dospáváme, znovu v autě, očista v jezeře, mokré věci, odjezd bez snídaně.

27.7.
Nakonec se jdeme okulturnit do městečka Aups, stále ještě prší. Krátce procházka městem, a po trhu, pak rozdělení. Bouřka, s E v kavárně, povídání, blesk ve městě. Lidé ve Francii jsou úplně jinde – každá práce je baví, usmívají se u ní (stejné jako v Německu). Paní v sámošce má sice uvnitř zákazníky, ale odejde si pro kafíčko, zákazníci počkají, všichni jsou v klidu, na krádež nikdo ani nepomyslí.
Vracíme se k autům, stále silně prší. Parkujeme u střední školy, která má vchod pod střechou. Oběd + žonglování a volný tanec. Paráda, super, konečně se mi daří žonglování se dvěma míčky. Učím ostatní.
Odjíždíme směr jih – St. Tropez. Dlouho se nedaří najít místo, prší, nakonec nacházíme jedno luxusní u tenisových kurtů. Stavíme dva stany, večeří všichni v jednom, Dixit. Až po 2300 přestává pršet. S Honzíkem spíme nakonec venku.

28.7.
Klidná noc, ráno přijíždějí tenisté, krátce sušíme, balíme, přejíždíme do St. Tropez. Město je přeplněné, proto jedeme rovnou za něj na pláže (Tropezina), kde se většinu dne sluníme + žonglování + Bang. Na pískové pláži se skvěle zkouší s kontaktní koulí. Kolem krásné holky nahoře bez + prima zázemí – sprchy, záchody. Zkoušíme znovu odjet do Tropez, znovu plno a bez šance. Jedeme do Ramatoulle, což je hned vedle a skvělá volba. Ramatoulle je malé klidné městečko o cca 10km dál. Stranou na opuštěném hřišti na petanque dáváme generálku a na malém plácku v centru se pak konečně odhodláváme a v kostýmech a s namalovanými obličeji poprvé po týdnu vystupujeme. Bohužel pro mě je tma a tak mi míčky dost padají a kontaktní kouli si dokonce srážím na zem a dostává puklinu, která ji vyřazuje z dalšího vystupování. Místo, kde vystupujeme, je sice magické, ale nechodí tam moc lidi a tak se po chvíli přesouváme na hlavní place, kde zahajujeme jedno pásmo. Výdělek je 29,70€, což je s ohledem na naši relativní nepřipravenost velice uspokojivé. Spíme punkově v kopci v podstatě hned ve městě v hájku.

29.7.
Místo na spaní bylo hrbolaté a bylo tam maliní. Buď dnes nebo zítra jsem si propíchnul karimatku. Škoda, zázračná tedy není, ale je příjemná a drží. Pravděpodobně povzbuzeni včerejším úspěchem celý den zkoušíme a pilujeme představení. Večer vystupujeme dvakrát. Poprvé hrajeme před restaurací. Lidé koukají, ale neházejí. Předpokládal jsem, že nechtějí vstávat od jídla, proto je obcházím s kloboukem a skutečně dostávám skoro 20€. Druhé představení je na hlavním plácku, ale není moc lidí a tak je to skutečně spíš pro radost.
Spíme opět v hájku. Jo a dneska se k nám připojila Kristýnka a přivezla drobnosti a info z domova a z Norska (masakr).

30.7.
Jedeme přes kopec na druhou stranu poloostrova do Cigaro, kde se dlouze tradičně (slunce, voda, Bang, knihy) bavíme. Levná a nekvalitní zmrzlina. Potkáváme brňáky. Navečer přejíždíme do Bormes (protože Lavandou zklamalo). Nakonec vystupuje jen Péťa s Gábi. Lidí hodně, ale dávají málo, asi nezaujali. Rozdělení kvůli neshodě se spaním. Super noční rozhled.
31.7.
Opět zkušební den, dolaďujeme pásmo, přidáváme Vagabundy, vytvářím si pásmo na žonglování. První vystoupení = 21€ + super publikum, druhé o 90min později už pro méně lidí, ale ohodnoceno stejně, přídavkem získáváme ještě víc.
Dobré místo, dobrý den. Už několik dní mě ale bolí břicho, sem tam hlava, mám nízký tlak. Ponorka a nejednotnost ve skupině vedou k tomu, že strašně dlouho trvá, než se na něčem dohodneme. Neshody.
Můj vnitřní malý problém: člověk se musí za vlastní úsilí (trénink, tanec) odměňovat. Ostatní se odměňují vínem, kuřaty, paštikou, salámem. Já nemám čím se odměňovat = nejsem spokojený.

1.8.
Pravděpodobně náš poslední den na pláži u moře. Písečná, moře dlouho mělké, ale nevadí to. Po včerejšku jsou asi někteří mrzutí/rozladění a tak se nesluníme společně. Doplaval k nám míč a tak si s ním hrajeme. Dočítám knížku od Poea. Druhá polovina a závěr knihy zklamaly, ale první polovina stojí za to. Hra Intriky je nuda. Dobrý oběd – špagety a zeleninová omáčka se základem z ratatoulle.
Chceme dnes ještě hrát, ale vařením, balením a vůbec se vše protahuje a tak nestíháme dojet do vytyčeného Aux-en-Provence. Městečka po cestě nestojí za to a tak dnes nehrajeme. Spíme hned vedle hřbitova, což je skvělá volba, protože tam je klid, pitná voda a dokonce elektřina. Hrajeme tradičně Bang, jdeme spát. V noci se spouští zavlažování a Gábi a Ani polije. Jinak prima noc, jen mi zatuhl krk.

2.8.
Přejíždíme do Aux-en-Pce. Těžké zaparkovat, nakonec za draho. 2H rozděleni, prohlídka města, výběr herního místa. Aux je pěkné město, pořád je na koho se dívat, především páni středního věku jsou zajímaví. Taky je tu hodně turistů a pouličních umělců. Někteří mají svoje stálá místa, ale když jsme jedněm na to jejich vlezli (jřišli později, nevěděli jsme), byli úplně v pohodě a střídali jsme se. Nakonec jsme hráli na radnici přímo před radnicí. Ve Francii se prý pouliční umělci musí registrovat. My to neudělali. Z radnice na nás pak skutečně přišli, ale chtěli se jen podívat, hodili nám do klobouku a šli naz5.
Pásmo trvá v tuto chvíli 35min. Hráli jsme ho 3x, pokaždé s hodinovou pauzou. Z radničního náměstíčka jsme si nakonec za tanec pod platany odnesli bez dvou 100€. Super lidé, super město. V kostele pěkné healing obrazy.
Z Aux odjíždíme směrem na Arles, již poměrně brzy ale stavíme, kempíme na lesní cestě vedle cikánské osady a po večeři (rýže + omáčka) poměrně rychle všichni usínáme.

3.8.
Dojíždíme konečně do Arles a chceme zopakovat včerejší vzorec. Rozchod na 2h – dlouhatánský trh, aréna (koloseum), amfiteátr. Město je ale brzy hrozně rozehřáté a pak takové unylé a lidé unavení. Hrajeme opět před radnicí. Kamenná zem je děsně horká a tak je to boj. Mám sluneční brýle a tak se mi lépe žongluje. Jedeme třikrát s krátkými (30min) pauzami. Nakonec to jde, zem chladíme vodou z kašny. Po přestávce jsme ale dost zmoženi. Potkali jsme českou cyklovýpravu, kterou potkáme za 2dny znovu.
Přejíždíme na jih do St. Maries sur la mer, což je městečko u NPR přímo u moře, ale zároveň u jezer až mokřad a vyskytují se tu volně plameňáci a spousta dalších ptáků. Vaříme na pláži, krátce se koupeme, spíme přímo na pláži na kraji města.

4.8.
Budí nás traktory. Se specializovanými vlečnými čističkami prosívají písek. Přesouváme se do zadní části pláže, kde dospáváme. Na pláži pak dlouhou dobu ležím a dočítám Parfém – další knihu, co jsem začal číst. Dokonce zapomínám na sluníčko a výrazně si pálím stehna. Odpo jdeme do ornitologického parku. Kromě plameňáků je to spíš pro fanoušky ornitology. Sázíme se, kdo první uvidí ondatru (později zjišťujeme, že to je nutrie). Zpátky na pláž, jídlo, dočítám Parfém.
Jdeme do města na oslavu. Do města přijel kdysi kdosi nábožensky významný a doprovázely ho tři Marie, přičemž jedna z nich byla původně cikánka jménem Černá Sára. Proto zde je na její počest cikánský svátek. Město je ale úplně bez ducha. Přeplněné, ale všichni dešně zevlují a nudí se. Měla vystupovat cikánská skupina a flamengo tanečnice. Dlouho jsme (nejen diváci, ale i skupina) čekali na nic,, pak konečně začali hrát. Bylo to hlučné, nudné a otravné, takže jsem po dvou skladbách odešel.

5.8.
Ráno se ještě notnou chvíli koupeme, sluníme a loučíme s mořem. Jedeme do Aigues Mortes, což je malé vnitrozemské městečko, roštový půdorys, zachovalé hradby, parádní cukrářský obchod. Hrajeme opět na hlavním náměstí, přímo před hlavní ulicí. Tím, že prostor, kde hrajeme, je dost malý, vypadá to, že je narváno, ale ono narváno pravdu je. Hrajeme 3x, při druhém a třetím už padají kapky, ale neprší, Po představení si Péťa dává jam s nějakým pařížským kytaristou, Gábi poikuje s jedním skautem a já se bavím s jeho kamarádkami. 2Týdny hlídali v parku potenciální ohně, teď se pomalu vrací domů do Bordeaux.
Při výjezdu z města jdeme koupit jídlo. Koupí se vína, která byla zlevněna kvůli poškozené etiketě, což je pro dnešní večer klíčové. Spíme v zarostlém vinohradu. Nejprve večeře s komáry, pak se před nimi schováváme do stanu a hrajeme Dixit, potom Bang v 8 a přitom si povídáme. Povídání se protáhne až do 0130, což je na náš francouzský styl hodně pozdě. Tématem je vystupování, co jím lidem vlastně přinášíme a co dává nám. Zajímavé výstupy.

6.8.
Odkládáme Avignon kvůli Kristýnčině setkání s fr. kamarádkou Camille. Jedeme do Tarasconu, což je menší městečko na Rhoně, kde to páchne po nahnilé kapustě. Je tu ale parádní velký a zachovalý hrad. Jdeme na prohlídku. Budova sama o sobě je impozantní, vnitřek je ale bohužel vybrakovaný, expozice nahradili trapným pokusem o moderní umění. Veškeré informace jsou pouze ve francouzštině, anglicky je jen leták, co jsme dostali na pokladně. Informací je v něm ale minimum a končí u bodu 23, zatímco zastavení má hrad 35. Do toho jsou v některých místnostech odložené igelitové pytle, košťata nebo štafle. Celkově bych to označil s ohledem na vysoké vstupné jako urážku turismu.
Kvůli smradu se rozhodujeme uvařit si jinde. Cestou směrem na Avignon nacházíme pěkné místo u Rhony, ve které se koupeme, jíme, hrajeme Bang, relaxujeme. Začínám číst „vždyť přece létat je snadné“ od Ivana Vyskočila a překvapuje mě, jak moc je to dobré.
Navečer jedeme do Avignonu. Je zde parkování zdarma (jinde i 14€/auto) a město je hodně free, v pohodě, plné turistů, památek, pouličních umělců pochybné úrovně, ale taky free Čechů. Celkově je tu moc příjemně, i když na jižní Francii z hlediska free opíjejících se lidí trochu moc divoko. Rozdělujeme se, prohlížíme město, hledáme vhodné místo na hraní. To se ukazuje jako zapeklitý úkol, protože náměstí v centru je málo a buď jsou zastavěná zahrádkami restaurací nebo mají špatný povrch (kostky a střepy) nebo už tam někdo vystupuje. Nakonec to dnes vzdáváme.
Chceme jet spát na místo, kde jsme dnes kempovali, ale dálniční sjezd v místě nájezdu v opačném směru není a tak hledáme místo jinde. To se nám daří v Rochefortu, kde sázíme na předchozí skvělou zkušenost a stavíme u hřbitova. Ukazuje se to jako skvělá volba, i zde je klid, plácek a voda. Večeříme, jdeme spát. Krátce po ulehnutí ale přichází bouře. Narychlo stavíme stany, brzy přichází skutečná průtrž. Déšť do nás buší ze všech stran, je to paráda. Jen stany mají nízký vodní sloupec a při takovéto síle trochu prokapávají, jinak skutečně paráda.

7.8.
Snídaně, balení, jedeme do Avignonu. Dnes na nic nečekáme a i když si ještě prohlížíme město, je jasné, že dnes se bude hrát. Nakonec jdeme na hlavní náměstí před papežský palác a i když nejsme kvůli povrchu v centru, pořád je kolem hrozně moc lidí. Náměstí je velké a navíc koukají lidé i z teras a cimbuří, celkem 300lidí, možná i víc. Místo je velkolepé, jsem nervózní. Domlouváme se ještě s partou indiánů, která chce o kousek vedle hrát v kostýmech indiánské písně, že se budeme střídat a jdeme na to.
Sotva začínáme hrát, seskupuje se kolem spousta lidí. Po kultuře to v Avignonu jdou jako slepice po flusu. Tradičně dáváme pásmo třikrát. První je sice povedené, ale pořád ještě nejsme v rozjetí a není to úplně ono. V druhém excelujeme. Všem se daří, parádní atmosféra, super lidí. Jen za toho jedno pásmo dostáváme přes 50€. Při třetím už jsme trochu unavení, ale pořád super. Dnes výborné vystupování. Za odměnu si kupujeme náušnice nebo zmrzlinu a k večeři kebab, já falafel.
Spíme opět v Rochefortu. Protože se ve městě slaví svátek patrona města, přijíždíme akorát na večerní ohňostroj. Beru to jako slavnostní ukončení našeho putování.

8.8.
Poslední den našeho pobytu ve Francii. Po včerejším velkolepém tančení chceme i s naším pásmem udělat za Francií příjemnou tečku. Odjíždíme do Montelimaru, kde se chvíli procházíme, dáváme si kávu a mně se daří složit jen tak podle vlastní fantazie origami tučňáka / medvěda (každý v tom vidí něco jiného :).
Jdeme na poslední dvě hraní. První dáváme na jednom náměstí. Lidé to nečekají a i když to je překvapení příjemné, tak úplně to nevyznívá tak, jak by mělo. Druhé hrajeme v takovém malém pseudoteátru o kousek dál. V podstatě to jsou velké schody stočené do půlkruhu a pod nimi je plácek, myslím, že to i pro vystupování částečně zamýšlené být mohlo. Místo se nám moc líbí a představení vychází na výbornou (možná i proto, že to bylo dnes naše druhé a to je vždycky nejlepší). Rozhodujeme se v nejlepším přestat... Lepší rozlučku jsme si nemohli přát. Ještě když se pak vracíme skrz město k autům, lidé nám mávají.

Dále nás čeká už jen balení, rozdělení věcí a rychlá, ale náročná cesta domů. Každé auto jede kvůli odlišnému stylu jízdy (spaní v noci) zvlášť. Za zmínku ze zpáteční cesty stojí jen vysoké peage ve Francii, rozhovor v rádiu s očním chirurgem a pivo (já zmrzlina) v Předklášteří.

Hodnocení:
Jak tedy celkově zhodnotit naši pouť po jižní Francii? Je to krásný a voňavý stát s pěkným mořem i přírodou. Lidé jsou moc milí, společnost jiná. Je vidět, že pojem „svoboda“ zde má jiný, jaksi vyšší, důležitější význam. Naše skupina měla od začátku problémy s rozhodováním a domluvou. Skupinová dynamiky by se časem dala označit spíše jako statika. Také ponorka přišla poměrně brzy. Nic ale nešlo do krve a skupina nakonec fungovala velice dobře. Stihli jsme toho zažít opravdu spoustu a troufám si říct, že jsem konečně porozuměl Francii. Celkově putování rozhodně stálo za to a to nejen kvůli zážitkům, ale i pro stmelení skupiny. Francie je krásná země mě příjemné překvapila a rád se budu vracet. Viva la France!