I stalo se, že jsem přijal nabídku na krátký výlet do slovinského jediného, zato však neobyčejně krásného, národního parku, totiž parku Triglavského. Jméno je odvozeno od Triglavu, nejvyšší hory parku, ale i celého Slovinska. Celý výlet trval celkem čtyři dny včetně cest tam a zpět a ačkoliv to není doba moc dlouhá, událo se toho za ten čas poměrně dost.
Neděle - Vyjeli jsme brzy ráno v 0415 autem. Jela se mnou ještě kamarádka Zpěvačka a její kamarád Křesťan. Ve Slovinsku jsme se pak měli potkat s dalšími čtyřmi lidmi – budhistickým Mnichem českého původu, populárním slovinským Hercem, jeho Přítelkyní a starším Pánem (jména záměrně schovávám za pracovní označení. Zároveň je to tak i větší sranda :). Bez problémů jsme dojeli až k Bohinskému jezeru, registrovali se v kempu, chvíli se koupali, odpočívali, dospávali a pak se konečně setkali s druhou polovinou skupiny. Společně jsme se pak šli ještě jednou vykoupat, postavili stany, uvařili kaši na večeři a po večerní modlitbě, která pro mě byla přínosnější, než jsem čekal, se uložili ke spánku.
Pozn.1: Večerní budhistické modlitby, které jsem poznal jsou jedinečné především tím, že zahrnují povídací část o duchovních tématech, které v té době přítomní řeší. Výrazně to pomáhá utříbit si názor v tomto směru, udělat si jasno, případně se rozvinout dál.
Pozn.2: V kempu a celém Slovinsku bylo překvapivě mnoho Čechů. Po Němcích druhá největší skupina turistů. Bavil jsem se o tom s Hercem a ten odhadoval, že se zde většina lidí staví na cestě do Chorvatska k moři.
Pondělí – V noci pršelo, prší i ráno. Původní plán dvoudenního pochodu na Triglav tedy musíme změnit. Přítelkyně zjišťuje počasí, zítra by již mělo být lépe. Nejlépe se v parku vyzná Herec, navrhuje tedy místa, která bychom mohli namísto výstupu navštívit. Nejprve se jedeme podívat na slap Savica. Slap znamená slovinsky vodopád. I přesto, že srpen byl suchý, vody není mnoho (ačkoliv paradoxně v době naší návštěvy prší) a vitalita vodopádu je proto výrazně oslabena, stojí to za to. Příjemná je i další krátká přestávka u břehu Bohinského jezera, kde je lezecká skála s několika cestami 9-. Vrcholem dne je ale kaňon řeky Sava Bohinka s krásnou, čistě průzračnou vodou, pstruhy, mnoha vodopády, jezy, přepady, peřejemi, … pořád je na co se koukat. Přítelkyně jen z tohoto místa udělala přes 1000 fotek. Přestává konečně pršet, procházíme po mostcích kaňonem a kocháme se, paráda, jeden z vrcholů pobytu, parku a vůbec.
S Hercem a Přítelkyní se jedeme ještě krátce okoupat k Bohinskému jezeru, pak se s nimi ale již loučíme, protože Herec má večer v Ljublani vystoupení, na kterém musí být. Přítelkyně jede s ním. Loučíme se tedy. Zbytek skupiny pokračuje přes ves Mojstranu ke slapu Peričnik. Vodopád je vskutku vysoký, voda se pěkně tříští, vše je možné obejít kolem dokola, což mi připomíná jeden podobný vodopád z Islandu. Velká část NP je vápencová a i skála, z které Peričnik padá, je tohoto původu. Má tedy vysokou propustnost a voda kape i skrz ni, což vytváří pro člověka stojícího pod ní neobyčejnou atmosféru, kdy si myslí, že je schovaný a měl by být v suchu, ale něco na něj neustále padá. Divný pocit.
Od Peričniku už to máme jen kousek k horské chatě Aljažev dom, což je náš výchozí bod pro zítřejší výpravu. Na to, že je chata ještě stále v údolí a nenabízí žádné extra služby, je dost drahá. Jedna noc nás stojí 20€/osobu, přičemž v ceně kromě postele není ani jídlo a dokonce ani teplá voda. Postel má navíc pelest z desek, takže se do ní nevejdu. Přesto poměrně brzy usínám a spím až do rána.
Úterý - Vstáváme brzy již v 0610, chceme vyrazit brzy, abychom vše v řádném čase stihli. Plánovaný odchod v 0715 se ale kvůli snídani protahuje o téměř 45min a tak vyrážíme až v 0800. Plánujeme vyjít Pražskou cestou přes Kredaricu na Triglav a druhou stranou sejít nazpátek k Aljaževu domu. První část jdeme údolím, cesta ubíhá snadno a rychle, ale hory kolem nás jasně říkají, že stoupání bude náročná. První část výstupu je skutečně poměrně prudká, po krátké chvíli přicházejí ferraty. Je jasné, že výstup bude náročný, obzvlášť když Zpěvačka a Křesťan nejsou na podobné výstupy zvyklí. Stoupáme bez problémů dál, ale tempo máme o něco pomalejší, než jsem předpokládal. Předbíháme skupinku tří mladých Němců, s kterými se dávám do řeči. Jsou milí. Po cca 4h se dostáváme do sedla. Už zde jsou výhledy parádní, vidíme ale jen útržky skrz mlhu. Krajina v sedle je vápencová, kvůli nedostatku vody (rychle se prosákne do spodních vrstev) vypadá na první pohled nevlídně, přesto úchvatně. Spousta mrazových klínů, škrapů, vodní abraze. O několik desítek výškových metrů výš začínají i sněhové splazy, které zde podle všeho přežívají celoročně, sníh je i v puklinách a jeskyních. Zjišťuji, že Mnich je vystudovaný botanik a v oboru i geografii se opravdu vyzná.
Ze sedla na Kredaricu, horskou chatu pod vrcholem, nám cesta trvá kolem hodiny a čtvrt. Nahoře si kupujeme čaj a dlouze obědváme spoustu různých dobrůtek. Poté se chceme dočasně rozdělit s tím, že jedna skupina by šla k další chatě přes vrchol, zatímco druhá by jej obešla. Protože ale odbočku míjíme, resp. existuje pouze na mapě, jdeme na Triglav nakonec všichni. Cesta je skutečně ostrá, naprostou většinu času využíváme pomocné železné kolíky nebo železná lana. Od Malého Triglavu už se jde ale po hřebeni, cesta je velkolepá, cítím se hrdě, že jsme horu překonali, obzvlášť, když stezku lemují pamětní desky zemřelých. Na samotném vrcholu je poměrně dost lidí. Hned po příchodu se částečně rozestupují mraky a odhalují se nám krásné rozhledy tu na jednu, tu na druhou stranu. Chvíli se kocháme, fotíme, krátká svačinka.
Na řadu přichází sestup. Již nyní víme, že máme poměrně velké zpoždění a návrat bude ještě dlouhý. Jdeme proto svižně a i stezka umožňuje rychlý pohyb. po hodině a čtvrt jsme již pod severní stěnou Triglavu. Krátce svačíme a dál sestupujeme. Dostáváme se nad údolí s naší chatou, sestup do sedla je ale ještě dlouhý, jdeme po velice strmých stěnách, často traverzujeme. Slunce pomalu zapadá, cesta neubývá. Krásným pohledem na horský masiv v oparu se se sluncem pro dnešek loučíme definitivně. Od té chvíle začíná boj s časem naostro, protože každou minutou roste šero. Několikrát krátce dostoupáváme, abychom se dostali na správné místo pro sestup do sedla. Za hustého šera pak po 11h pochodu konečně traverzujeme téměř kolmou stěnu do sedla. Na protější stěně kousek nad sedlem jeden mladý pár nevěřícně kouká, co tam nahoře ještě děláme, po chvíli si nás dokonce i fotí. Nakonec všichni v pořádku sestoupili do sedla a já si hluboce oddychuji. Zbytek cesty už je za tmy, ale vcelku bezpečným terénem. Suťovým polem scházíme do údolí, od horní hranice lesa se suť postupně mění v kamenitou stezku, kterou je třeba místy spíše odhadovat. Zpěvačce již odcházejí kolena, nadkolenní vazy dostaly zabrat. Zbytek sestupu je ještě poměrně dlouhý, k chatě dorážíme až za hluboké tmy ve 2230. Přesto ještě dostáváme místa ve vedlejší chatě. Přichází zasloužený spánek.
Středa - Poslední den, den přesunu. Ráno vstáváme o něco později, snídáme, skládáme věci do auta. Loučíme se s Pánem. Protože Mnich se s námi vrací do Čech, jsme v autě čtyři. Místa výrazně ubylo, ale vejdeme se. Naopak přibyl výborný společník ke konverzaci, kterou jsme cestou tam výrazně zanedbali. teď to napravujeme a povídáme si o různých tématech, především duchovního rázu. bezpečně dorážíme zpátky do Brna.
Shrnutí - Jak se mi líbilo? Moc. Na to, že jsme v parku strávili jen dva a půl dne jsme toho viděli spoustu. Nicméně park je natolik velký a skrývá tolik pokladů a úžasných míst, že dva dny ani zdaleka nestačily. Byl bych tedy o mnoho spokojenější, kdybychom se ještě výrazně zdrželi a totéž bych doporučil i všem dalším návštěvníkům. Triglavský NP je často považován jen za zastávku na cestě k moři do Chorvatska. Ve skutečnosti je to ale natolik úžasné místo, že si zaslouží, aby moře bylo jen krátkou zastávkou na dovolené v Triglavském NP.
Fotografie - na výběrové album z našeho putování se můžete podívat zde.
Příspěvky
