Going veg aneb otevřený dopis Klárce

Ahoj Klárko,

odpovídám mailem, bude to asi delší než na smsku :). Školení bylo hodně pohodové, ono to asi v zelených neziskovkách ani jinak nejde :))). Po návratu do Brna jsme ještě měli jedno příjemné posezení s klukama z tance - vypadá to na novou taneční skupinu, bude to sranda :).

S jídlem to tak skutečně mám, že již mléčné nejím. Každý se nějak vyvíjíme. Já si ten jídelníček takhle vědomě omezuji přibližně od 18 let. Přichází to tak nějak samo s tím, jak se dozvídám (v poslední době spíš dohledávám) víc o zdraví, stravě a lidském těle vůbec. Spíš nejprve něco začnu vynechávat a pak si z toho až udělám pravidlo. Nejprve jsem začal opouštět ty největší škodliviny jako uzeniny nebo tvrdý alkohol a bylo to především kvůli zdraví. Postupně jsem začal víc sledovat i etické hledisko a vynechávat i jiné věci (třeba "trojková" vejce). Spoustě zvířat se dějí neuvěřitelné krutosti a já to prostě nedokážu vytěsňovat. Tak si zkrátka výrobky vytvořené z těchto krutostí nekupuji, cítím se dobře a i jsem díky tomu poznal spoustu alternativních potravin, takže nejen že nestrádám, ale mám se možná dokonce ještě lépe, než dříve :).

O prázdninách jsem už byl delší dobu vegetariánem. Před cca měsícem a něco jsem zjistil, že už jsem dva týdny neměl nic mléčného a vůbec mi to nechybí. Navíc jsem v té době narazil na poměrně ostrou kritiku mléčných výrobků. A tak jsem si řekl, že se pokusím vynechat mléčné úplně. Zatím se mi to v pohodě daří a tak v tom pokračuji. Takový další přirozený a nezamýšlený krok k veganství :).

Pro někoho je takové omezování se možná extrémní či asketické. Pro mě je to jen přirozený další krůček sedmiletého vývoje. S tím jídlem je to vůbec zajímavé. Máme u nás v Česku strašně moc zvyků a zaběhlých věcí, které považujeme za samozřejmé a správné. Přitom se o české kuchyni ví, jak je nezdravá, Češi jsou národ s největším počtem lidí s nadváhou na světě, skoro každý má nějakou civilizační chorobu. Přitom Ti ale všichni mluví do toho, co jíš a kritizují to. Přitom o tom ale nic neví a sami u sebe by potřebovali pořádně zamést. Teď s tím mým přechodem to zas spousta lidí rychle odsoudila a zkritizovala, aniž by o tom něco věděli. Já jsem třeba před rokem považoval veganství za velice vzdálenou, sotva kdy dosažitelnou nebo dokonce chtěnou variantu stravování. Dnes mi k ní chybí krok dva, cítím se skvěle a neměnil bych. Zvláštní svět.

Po dávkách

Je zajímavé sledovat, jak moc věcí se stává po dávkách. Je jich opravdu hodně a je sranda to pozorovat :). Co tím "po dávkách" myslím? Často se dlouhou dobu o nějakou věc/službu nikdo nezajímá a pak najednou je to hned několik lidí po sobě během krátké chvíle. Několik příkladů: V práci třeba několik týdnů nejde nikdo do knihovny, pak během jednoho dopoledne přijdou čtyři lidi. Prodáváme také mimo jiné trika, o která ale nikdo nemá moc zájem a nikdo se na ně neptá. A pak najednou přijdou dvě slečny pět minut po sobě. V jídelně si nikdo neobjednává určité jídlo (nevidím ho u lidí kolem) a pak si ho najednou dá šest ze sedmi zákazníků. Peťo také říkal, že podobné je to s herci. Prý umírají po třech.

Nějaké dávky kolem Vás? :)

Dvoudenní půst - moje prožitky a postřehy

V následujícím příspěvku povím něco o mojí první zkušenosti s půstem. Nejedná se rozhodně o žádný návod a informace o samotném půstu se pokusím omezit. Namísto nich bych se rád podělil o osobní prožitky, které mi půst přinesl.

Hned úvodem musím říct, že celá idea držet půst vznikla poměrně živelně. Začal jsem si o půstu načítat nějaké informace s tím, že zkusím jednodenní půst při úplňku, tedy až za týden. Namísto toho jsem tak nějak samovolně začal s půstem rovnou, aniž bych o tom vlastně věděl, přesněji řečeno moje tělo začalo za mě. Začalo to tím, že jsem měl krátký čas mezi skončením práce a začátkem pravidelného večerního tanečního tréninku. Protože jsem měl hlad, najedl jsem se těsně před tréninkem a pohyb mi později nedělal dobře. Druhý den jsem proto nesnídal a s tím, jak jsem si začal dopoledne načítat informace o postění se, tělo se zřejmě přeprogramovalo a nemělo hlad. Tolik k živelnému začátku.

Dále musím říct, že to doslova půst nebyl. První den jsem totiž nepřestal jíst úplně, pozdě odpoledne jsem měl 1porci suché rýže a večer 4dcl syrovátky. Protože cílem ale nebylo držet nějaký rekord, ale pročistit si tělo, neberu to jako chybu.

Po celou dobu půstu jsem až na drobné výjimky neměl hlad. Krátké chvíle hladu nebyly příliš intenzivní a brzy odcházely. Problém s lákadly v podobě jídla u ostatních mi nedělá vůbec problém. Cítil jsem se celou dobu v pořádku, příjemně, lehce. Zajímavé byly až poslední 4hodiny (pokud počítám začátek v den 0 večer). Jednak mi začínalo být špatně, tělo jako by najednou selhávalo. Začala mě bolet mírně hlava, břicho, bolela mě lýtka. Postupně všechny bolesti intenzivněly. Zároveň jsem se ale stal neobyčejně vnímavějším, především čichově. Šel jsem na jednu vernisáž. Začal jsem cítil lidi kolem sebe. Rozpoznával jsem pachy každého z nich, v hlavní místnosti, kde bylo spousta lidí pro mě bylo takřka nedýchatelně. Všichni měli v rukou skleničky s vínem. Vypařující se alkohol se mi rval do nosu, úplně přebil jakoukoliv vůni vína, plnil mě. Začal jsem se potit, bolesti zintenzivněly. Oddech na toaletách nepomohl, proto jsem se rozhodl jít domů. Cesta, kterou jindy urazím bez povšimnutí, byla najednou náročná. Byl jsem vysloveně vyčerpaný, do nosu se mi dral puch města, především zplodiny z aut. Uvědomil jsem si, že to není tím, že bych byl já nějak supercitlivý, pouze všichni ostatní kolem už jsou na ten nebezpečný puch tak navyklí, že zcela otupěli, přestali jej vnímat. Přesto zde je a všichni jej denně nasáváme. Je to jako s hlukem, který město nonstop vydává a který už dnes považujeme za přirozený. Není.

Každopádně vracel jsem se domů, bylo mi špatně. Z jednoho právě zaparkovaného auta byl puch vycházející z ještě horkého motoru tak silný, že se mi začalo chtít zvracet. Doma jsem se akorát svalil na postel a v pozici, jak jsem padl, jsem usnul. Spal jsem necelou hodinu. Po probuzení mi bylo o něco lépe, ale pořád mi ještě bylo špatně. Již při začátku bolestí jsem se rozhodl přestat. Nyní jsem si napařil jednu papriku a čtyři malá cherry rajčátka. Neměl jsem kupodivu vůbec hlad. Paprika mi nijak extra nechutnala, ale rajčátka byla výborná, šťavnatá. Velice rychle se mi udělalo dobře, tělo se najednou úplně vzchopilo. Po hodině a něco jsem si ještě napařil jedno menší jablko. To bylo naprosto vynikající. Po těchto dvou jídlech jsem se najednou cítil úplně skvěle, plný energie. To byl ale nakonec problém. Chtěl jsem jít spát kolem 2300, nemohl jsem ale usnout. Pořád jsem byl neobyčejně bdělý, pozorný, odpočinutý. Nechtěl jsem se do spánku nutit, tak jsem hrál primitivní online hry, podíval se na film, čekal až přijde únava. Bohužel v 0330 jsem byl stále ještě čilý jako rybička, ani známka únavy. Donutil jsem se jít do postele a pokoušet se znovu usnout. Odhaduji, že kolem 0400 se mi to konečně povedlo. Probudil jsem se kolem 0845, pak se v polospánku snažil ještě znovu usnout. Spolubydlící Peťo měl ale trochu bezohledně puštěné rádio a to mě probralo. Nyní je ráno, cítím se stále naprosto svěže (ale to po ránu asi každý, kdo si nehuntuje tělo a dodržuje základní pravidla zdravého spaní) a nemám vůbec hlad. Přesto se půjdu alespoň trochu najíst. Počítám, že příští úplněk se budu postit znovu.

Několik detailů a postřehů:

• Důvod, proč ta celá živelnost byla špatně je ten, že půst musí být vědomý, prožívaný a proto se na něj potřebuje připravit nejen tělo, ale i hlava a ideálně i okolí.

• Během půstu jsem většinu času strávil v práci, která je v podstatě kancelářského typu. Zároveň jsem ale jezdil na kole, měl taneční trénink, trénink tai-chi a pomohl jsem vynášet nábytek do 3. patra. Fyzickou zátěž jsem zvládal naprosto bez problémů s jedinou výjimkou. Poslední den večer mě začala bolet lýtka. Podle načtené zkušenosti jiných to bylo pravděpodobně nedostatkem hořčíku. S nocí, byť krátkou bolest odešla.

• Během celého půstu jsem nezvykle často krkal, vysloveně jsem cítil i slyšel, že v těle to pracuje. Moč jsem měl zpočátku čistou, druhý den ale najednou výrazně ztmavla. Tělo se pravděpodobně začalo zbavovat toxinů. Možná jsem i málo pil, těžko říct. Na velkou jsem si došel pouze první den ráno, od té doby nic.

• Zostřený čich mě výrazně překvapil. Podle načteného by se citlivost smyslů měla zlepšit až po čtvrtém dni. Každopádně byla to velice příjemná, byť zapáchající zkušenost. Příště se na čich budu o to více soustředit, s dostatečnou udělenou pozorností je to neobyčejný smysl.

• Je otázkou, kdy či zda jsem měl přestat. Sám jsem pořádně nevěděl, jak dlouho se chci postit. Původně to měl být jen jeden den, pak dva a nakonec jsem chtěl podle teoretických doporučení zkusit tři dny (větší otevření čakrálních cest). Když tělo začalo protestovat, všeho jsem raději nechal. Na první zkušenost toho bylo až až.

Slovinsko - Triglavský NP 2011

I stalo se, že jsem přijal nabídku na krátký výlet do slovinského jediného, zato však neobyčejně krásného, národního parku, totiž parku Triglavského. Jméno je odvozeno od Triglavu, nejvyšší hory parku, ale i celého Slovinska. Celý výlet trval celkem čtyři dny včetně cest tam a zpět a ačkoliv to není doba moc dlouhá, událo se toho za ten čas poměrně dost.

Neděle - Vyjeli jsme brzy ráno v 0415 autem. Jela se mnou ještě kamarádka Zpěvačka a její kamarád Křesťan. Ve Slovinsku jsme se pak měli potkat s dalšími čtyřmi lidmi – budhistickým Mnichem českého původu, populárním slovinským Hercem, jeho Přítelkyní a starším Pánem (jména záměrně schovávám za pracovní označení. Zároveň je to tak i větší sranda :). Bez problémů jsme dojeli až k Bohinskému jezeru, registrovali se v kempu, chvíli se koupali, odpočívali, dospávali a pak se konečně setkali s druhou polovinou skupiny. Společně jsme se pak šli ještě jednou vykoupat, postavili stany, uvařili kaši na večeři a po večerní modlitbě, která pro mě byla přínosnější, než jsem čekal, se uložili ke spánku.

Pozn.1: Večerní budhistické modlitby, které jsem poznal jsou jedinečné především tím, že zahrnují povídací část o duchovních tématech, které v té době přítomní řeší. Výrazně to pomáhá utříbit si názor v tomto směru, udělat si jasno, případně se rozvinout dál.

Pozn.2: V kempu a celém Slovinsku bylo překvapivě mnoho Čechů. Po Němcích druhá největší skupina turistů. Bavil jsem se o tom s Hercem a ten odhadoval, že se zde většina lidí staví na cestě do Chorvatska k moři.

Pondělí – V noci pršelo, prší i ráno. Původní plán dvoudenního pochodu na Triglav tedy musíme změnit. Přítelkyně zjišťuje počasí, zítra by již mělo být lépe. Nejlépe se v parku vyzná Herec, navrhuje tedy místa, která bychom mohli namísto výstupu navštívit. Nejprve se jedeme podívat na slap Savica. Slap znamená slovinsky vodopád. I přesto, že srpen byl suchý, vody není mnoho (ačkoliv paradoxně v době naší návštěvy prší) a vitalita vodopádu je proto výrazně oslabena, stojí to za to. Příjemná je i další krátká přestávka u břehu Bohinského jezera, kde je lezecká skála s několika cestami 9-. Vrcholem dne je ale kaňon řeky Sava Bohinka s krásnou, čistě průzračnou vodou, pstruhy, mnoha vodopády, jezy, přepady, peřejemi, … pořád je na co se koukat. Přítelkyně jen z tohoto místa udělala přes 1000 fotek. Přestává konečně pršet, procházíme po mostcích kaňonem a kocháme se, paráda, jeden z vrcholů pobytu, parku a vůbec.

S Hercem a Přítelkyní se jedeme ještě krátce okoupat k Bohinskému jezeru, pak se s nimi ale již loučíme, protože Herec má večer v Ljublani vystoupení, na kterém musí být. Přítelkyně jede s ním. Loučíme se tedy. Zbytek skupiny pokračuje přes ves Mojstranu ke slapu Peričnik. Vodopád je vskutku vysoký, voda se pěkně tříští, vše je možné obejít kolem dokola, což mi připomíná jeden podobný vodopád z Islandu. Velká část NP je vápencová a i skála, z které Peričnik padá, je tohoto původu. Má tedy vysokou propustnost a voda kape i skrz ni, což vytváří pro člověka stojícího pod ní neobyčejnou atmosféru, kdy si myslí, že je schovaný a měl by být v suchu, ale něco na něj neustále padá. Divný pocit.

Od Peričniku už to máme jen kousek k horské chatě Aljažev dom, což je náš výchozí bod pro zítřejší výpravu. Na to, že je chata ještě stále v údolí a nenabízí žádné extra služby, je dost drahá. Jedna noc nás stojí 20€/osobu, přičemž v ceně kromě postele není ani jídlo a dokonce ani teplá voda. Postel má navíc pelest z desek, takže se do ní nevejdu. Přesto poměrně brzy usínám a spím až do rána.

Úterý - Vstáváme brzy již v 0610, chceme vyrazit brzy, abychom vše v řádném čase stihli. Plánovaný odchod v 0715 se ale kvůli snídani protahuje o téměř 45min a tak vyrážíme až v 0800. Plánujeme vyjít Pražskou cestou přes Kredaricu na Triglav a druhou stranou sejít nazpátek k Aljaževu domu. První část jdeme údolím, cesta ubíhá snadno a rychle, ale hory kolem nás jasně říkají, že stoupání bude náročná. První část výstupu je skutečně poměrně prudká, po krátké chvíli přicházejí ferraty. Je jasné, že výstup bude náročný, obzvlášť když Zpěvačka a Křesťan nejsou na podobné výstupy zvyklí. Stoupáme bez problémů dál, ale tempo máme o něco pomalejší, než jsem předpokládal. Předbíháme skupinku tří mladých Němců, s kterými se dávám do řeči. Jsou milí. Po cca 4h se dostáváme do sedla. Už zde jsou výhledy parádní, vidíme ale jen útržky skrz mlhu. Krajina v sedle je vápencová, kvůli nedostatku vody (rychle se prosákne do spodních vrstev) vypadá na první pohled nevlídně, přesto úchvatně. Spousta mrazových klínů, škrapů, vodní abraze. O několik desítek výškových metrů výš začínají i sněhové splazy, které zde podle všeho přežívají celoročně, sníh je i v puklinách a jeskyních. Zjišťuji, že Mnich je vystudovaný botanik a v oboru i geografii se opravdu vyzná.

Ze sedla na Kredaricu, horskou chatu pod vrcholem, nám cesta trvá kolem hodiny a čtvrt. Nahoře si kupujeme čaj a dlouze obědváme spoustu různých dobrůtek. Poté se chceme dočasně rozdělit s tím, že jedna skupina by šla k další chatě přes vrchol, zatímco druhá by jej obešla. Protože ale odbočku míjíme, resp. existuje pouze na mapě, jdeme na Triglav nakonec všichni. Cesta je skutečně ostrá, naprostou většinu času využíváme pomocné železné kolíky nebo železná lana. Od Malého Triglavu už se jde ale po hřebeni, cesta je velkolepá, cítím se hrdě, že jsme horu překonali, obzvlášť, když stezku lemují pamětní desky zemřelých. Na samotném vrcholu je poměrně dost lidí. Hned po příchodu se částečně rozestupují mraky a odhalují se nám krásné rozhledy tu na jednu, tu na druhou stranu. Chvíli se kocháme, fotíme, krátká svačinka.

Na řadu přichází sestup. Již nyní víme, že máme poměrně velké zpoždění a návrat bude ještě dlouhý. Jdeme proto svižně a i stezka umožňuje rychlý pohyb. po hodině a čtvrt jsme již pod severní stěnou Triglavu. Krátce svačíme a dál sestupujeme. Dostáváme se nad údolí s naší chatou, sestup do sedla je ale ještě dlouhý, jdeme po velice strmých stěnách, často traverzujeme. Slunce pomalu zapadá, cesta neubývá. Krásným pohledem na horský masiv v oparu se se sluncem pro dnešek loučíme definitivně. Od té chvíle začíná boj s časem naostro, protože každou minutou roste šero. Několikrát krátce dostoupáváme, abychom se dostali na správné místo pro sestup do sedla. Za hustého šera pak po 11h pochodu konečně traverzujeme téměř kolmou stěnu do sedla. Na protější stěně kousek nad sedlem jeden mladý pár nevěřícně kouká, co tam nahoře ještě děláme, po chvíli si nás dokonce i fotí. Nakonec všichni v pořádku sestoupili do sedla a já si hluboce oddychuji. Zbytek cesty už je za tmy, ale vcelku bezpečným terénem. Suťovým polem scházíme do údolí, od horní hranice lesa se suť postupně mění v kamenitou stezku, kterou je třeba místy spíše odhadovat. Zpěvačce již odcházejí kolena, nadkolenní vazy dostaly zabrat. Zbytek sestupu je ještě poměrně dlouhý, k chatě dorážíme až za hluboké tmy ve 2230. Přesto ještě dostáváme místa ve vedlejší chatě. Přichází zasloužený spánek.

Středa - Poslední den, den přesunu. Ráno vstáváme o něco později, snídáme, skládáme věci do auta. Loučíme se s Pánem. Protože Mnich se s námi vrací do Čech, jsme v autě čtyři. Místa výrazně ubylo, ale vejdeme se. Naopak přibyl výborný společník ke konverzaci, kterou jsme cestou tam výrazně zanedbali. teď to napravujeme a povídáme si o různých tématech, především duchovního rázu. bezpečně dorážíme zpátky do Brna.

Shrnutí - Jak se mi líbilo? Moc. Na to, že jsme v parku strávili jen dva a půl dne jsme toho viděli spoustu. Nicméně park je natolik velký a skrývá tolik pokladů a úžasných míst, že dva dny ani zdaleka nestačily. Byl bych tedy o mnoho spokojenější, kdybychom se ještě výrazně zdrželi a totéž bych doporučil i všem dalším návštěvníkům. Triglavský NP je často považován jen za zastávku na cestě k moři do Chorvatska. Ve skutečnosti je to ale natolik úžasné místo, že si zaslouží, aby moře bylo jen krátkou zastávkou na dovolené v Triglavském NP.

Fotografie - na výběrové album z našeho putování se můžete podívat zde.

Duševní reorganizace

Rád bych se podělil o jednu zajímavou skutečnost, která se mi vynořila kdesi z podvědomí. Uvědomil jsem si, že mám mysl nastavenou na řešení úkolů. Je třeba něco udělat, vymyslet, vytvořit a mysl se na to koncentruje, snaží se splnit úkol. Ve chvíli, kdy se jí to povede, potřebuje úkol další. Toto nastavení funguje velice podobně i ve volném čase, kdy buď řeším nějaký jednoduchý (byť zábavný a chtěný, přesto stále) úkol jako například logické počítačové hry nebo hlavu vypínám zcela při sledování filmů. Ačkoliv jsou kvalitativně na vyšší úrovni, v čem se toto liší od sledování televizních braků?

Problém spočívá ve dvou věcech. Zaprvé je takový systém založený na neustálém přísunu dalších úkolů a buď přestává být efektivní nebo se dokonce hroutí, jestliže je úkolů příliš mnoho nebo naopak málo. Jenže právě tyto úkoly - věci, které musíme v životě řešit - přicházejí nerovnoměrně. Zadruhé chybí určitý duševní rozměr, prožitek, obohacení a posun na vyšší úrovni než jen schopnostní.

Je tedy třeba provést duševní reorganizaci, takové přenastavení způsobu, jakým hlava běžně přemýšlí. Primárně je potřeba zbavit se potřeby nahrazovat splněný úkol novým. Je třeba soustředit se na hodnoty, které zajistí spokojený život bez neustálého plnění úkolů. Jestliže pak úkol přijde, je třeba se při něm bavit, užívat si ho, nacházet v něm hlubší smysl, význam, přínos. Relaxovat je třeba aktivně (ne vždy ve fyzickém slova smyslu), ne pouze vypínat. I relaxace by měla mít přínos, posouvat, obohacovat.

Říkám si, kolik lidí to má jako já, že mysl uvadá se a duše se přestává rozvíjet. Přenastavit!

Z dlouhé chvíle tučňák

Fotografie tučňáka/medvěda, kterého jsem složil podle vlastní fantazie během chvíle volna v jedné francouzské kavárně. Pokud se vyznáte trochu v origami (já moc ne), tak je složený na ptačím základu.

Tour de south France

19.7.- 10.8. 2011

Plánujeme s Nosností cestovat 3 týdny po jižní Francii a přivydělávat si tancem a hraním. Před cestou krátce trénujeme jedno vystoupení. Já většinou nemám moc čas se zapojit (státnice, tábor). I proto vyjíždíme s nedokončeným dílem.
V den odjezdu jdu ještě s rodinou na oběd, mám promoci, vyřizujeme pojištění auta. Namísto plánovaných 1800 vyjíždíme v 1840. V Kašnici nabíráme Gábinku a po milé návštěvě v 2130 konečně vyjíždíme.
Jedeme takřka celou noc a relativně pomalu, takže bezpečně. Ráno se v Honzíkově autě rozbíjí zapalování v jednom cylindru a tak jsme na cca 6h zdrženi opravou (mezi Innsbruckem a Salzburgem). Celý zbytek den pak trávíme na cestě. Z Rakouska přejíždíme do Itálie. Dostáváme se k jezeru Logo di Gardo, v olivovém háji přespáváme. V autě jsem poměrně rychle přešel na spací jízdní mód, takže i usínání mi jde poměrně snadno.

21.7.
Ráno, snídaně, sjíždíme do městečka Salo, kde se koupeme v jezeru. Jsme tak trochu atrakce, ale je to příjemné. Téměř celý zbytek dne v autě. Nechceme jet po dálnici, takže cesta trvá o to déle. Po přejetí do Francie (celou dobu Alpy) si prohlížíme městečko Tende – malé, horské, úzké uličky. Bez katedrál a turistů, ale má duši. Po následující tři dny nejhezčí místo. Přespáváme o cca 20km dál v horském sedle na paloučku s vanou a nádhernými rozhledy a pohledem na hvězdy.

22.7.
Dlouhá snídaně, focení, plánovaný trénink odkládáme, jedeme dál. Sjíždíme do Nice. Cestou už postupně řídili všichni až na Ani, která neřídí a Péťu, který si zatím netroufl. Ani to není potřeba, řidičů je dost.
Nice nic moc. Plno aut, horko, v podstatě nic zajímavého k vidění. Přesto pěkné výhledy na moře, obzor, lodě, přístav, staré domy. Zjistil jsem, že důvod, proč je Francie tak obdivovaná, je, že voní. V Nice jsem si toho všiml poprvé. Zakotvili jsme na pláži, několik hodin se slunili, koupali a hráli Bang!. Ačkoliv jsme si od počátku dával pozor a namazal se 50, přece jsem se spálil. To jen potvrdilo moje přesvědčení, že jižní státy v létě nejsou pro mě.
Dál jsme jeli podél pobřeží, všude zastavěno, lidi, auta, plno. Dlouho hledáme místo, kde zaparkovat na noc, Honzík vede a úplně se zamotá. Nacházíme lesopark, kde na jednom místě vaříme a na druhém se zabydlujeme. Je tu pěkně, klid, jen auta hlučí. Péťa usíná s námi a v noci tradičně přechází do auta.

23.7.
Od brzkého rána sem jezdí lidi, aby šli sami nebo se psy do parku, většinou běhat. Na místě se patřičně vykempováváme, začínáme trénink, žonglujeme, natahujeme slacklajnu, Péťa hraje. Lidé chodí a jezdí kolem na kole a líbí se jim to. Hlavně malé Andrejce (holčička, co šla s taťkou kolem). Nadšená a zapálená debata o Beverly Hills 902 10, které se zděšením přihlížím. Hned poté, co se sbalíme přijíždí lesní stráž. Odjíždíme o město dál, je cca 1300.
Přijíždíme do Cannes, kde mělo být původně krásně a kulturno, ale nakonec tu je stejně jako jinde – tupě přeplněno. Po krátké debatě nakonec opět končíme na pláži, sluníme se. Pokračuji ve čtení Poeova mořského románu, hrajeme Dixit, kolem duní diskomuzika z blízkého klubu, mladí našampónovaní na ni tančí už v 1600. Vedle se sluní do půl těla starší paní s obrovským povadlým poprsím. Později toto místo označujeme jako „pláž s paní“. Při odchodu sleduji kolik je u klubu ferrari, lamborgini, porsche a jiných. Kdo přijel s novým mercedesem, je zde za chudáka.
Samotné Cannes je samo o sobě nezajímavé, plné aut a obchodů s ničím. Moderní západní město bez duše a osobnosti. Prázdné. Zajímavé jsou snad jen stěny některých domů, které jsou pomalované známými filmovými postavami.
Ve městě jsme zůstali až do pozdního večera a tak hledáme spaní až za tmy a unavení. Nakonec spíme „Na větrné hůrce“, rozfoukaném odpočívadle.

24.7.
Po větrné noci ráno procházka do místních lesů. Jsou suché, spousta přerostlých korkových dubů, v pozadí hučí cikády a A8. Cesta suchá, ale příjemná. Z blízkého městečka zde v každém roce vysadili tolik stromů, kolik se narodilo ten rok dětí.
Sjíždíme do městečka Frejus, kde
a) nakupujeme potraviny a doplňujeme vodu.
b) je malebně a klidně. Jsou zde románské pozůstatky, měl tu provincii a žil tu sám Julius Caesar, je zde nejpravdivější kostel, co jsem snad kdy viděl, 1959 se zde protrhla přehrada a zabila spoustu lidí.
c) si dáváme zmrzlinu (poprvé za naši cestu).
d) je skvělá, i když opět plná pláž. Jsme zde takřka celý den. Řešíme kam dál. Buď na jih do St. Tropez nebo na S do PR kaňonu Verdun. Chceme vidět oboje, nakonec jedeme na S. Spíme na soukromém pozemku u jednoho staršího pána, který nám k tomu dal souhlas. Od večera do noci mám blbou náladu. Není to ponorka, ale štvou mě holky. Cítí se sám, letargie.

25.7.
Ráno vstáváme dřív, po večerní polévce není moc hlad. Přejíždíme přímo ke kaňonu, cesta úzká, náročná. Nejprve si prohlížíme pohodové městečko Aiguines, kde získáváme i mapu, pak jdeme do samotného kaňonu. Trek je veselá, příjemně náročná kamenitá cesta strmě dolů, kde je říčka – chladná, oblázky. S kluky z nich stavíme mohylky, které pak sestřelujeme. Krátký trek podél vody, při návratu povídání s Evičkou.
Přejíždíme k blízkému, umělému, azurově modrému jezeru Lac du Saint Croix. Krátce se koupeme, s E plaveme na blízký ostrov. Je to náročné, protože fouká protivítr a hází vlny do obličeje. Cesta zpět už je v pohodě. K večeři kus-kus a tempech. Místo na spaní nacházíme na stráni nad jezerem. Před relativně chladnou nocí hrajeme Bang!, po kterém je Jani 2dny naštvaná. Při Bangu se hádáme pravidelně, v autě už v podstatě taky. Ponorka přišla dříve, než jsem čekal. Auta nás zřejmě stlačují do příliš malého prostoru. Chvílemi už mě štvou (…), naopak s Honzíkem je radost něco řešit a s Evi se v období „krize při hledání místa“ skvěle spolupracuje. Ani další vztahy ve skupině nejsou optimální. Naopak se mi poměrně rychle podařilo navázat na stejnou frekvenci a chytám rychle slova, především od Evičky a Péti.
Míst, která chci určitě ještě někdy navštívit: Frejus – hlavně kostel, Ramatoulle – umělci a klidná atmosféra. Velká města za to nestojí.

26.7.
Nepříjemné Janiččino buzení po ránu, sjezd k jezeru, koupání (na ostro na ostrov), voda je zcela klidná, snídaně. Holky jdou na procházku a kafíčko, kluci a E zůstávají na břehu, jamují a žonglují.
Jedeme do Moustiers, auty přeplněno, kostel ve skalách – silné místo, výborně umístěná vesnice, přeturistěno, na náměstíčku si dáváme jídlo, smiřuji se s pozicí masového turisty. V městečku jsou různé veřejné expozice – díla = moc příjemné (např. kruh sedaček z kamenů, sochy, křeslo, …). Levandulová zmrzlina. Začíná pršet. Přejezd kolem jezera z druhé strany, levandulová pole, velká únava, hádáme se, nacházíme místo přímo u jezera. Pěkné, ale plno zákazů a pokut. Paranoia z pokuty, která se stupňuje, obzvlášť, když kolem projedou hasiči a navečer policie (ve 2200, zákaz je od 2300). Nikdo moc neví, co dělat. Přerušovaně prší, stavíme za deště stany, před tmou Bang. Chvíli po ulehnutí přijíždí znovu policie. Jsou hodní a milí, žádné pokuty (mohlo být až 1500€), ale posílají nás pryč. Po dlouhé domluvě, kdy nikdo pořádně nic, balíme stany, přejíždíme s auty a spíme dál na stejném místě. V noci už je klid, resp. Jsem moc unavený na to, abych něco vnímal. Od 0730 znovu přerušovaně prší = schovaní v autech, krátce znovu dospáváme, znovu v autě, očista v jezeře, mokré věci, odjezd bez snídaně.

27.7.
Nakonec se jdeme okulturnit do městečka Aups, stále ještě prší. Krátce procházka městem, a po trhu, pak rozdělení. Bouřka, s E v kavárně, povídání, blesk ve městě. Lidé ve Francii jsou úplně jinde – každá práce je baví, usmívají se u ní (stejné jako v Německu). Paní v sámošce má sice uvnitř zákazníky, ale odejde si pro kafíčko, zákazníci počkají, všichni jsou v klidu, na krádež nikdo ani nepomyslí.
Vracíme se k autům, stále silně prší. Parkujeme u střední školy, která má vchod pod střechou. Oběd + žonglování a volný tanec. Paráda, super, konečně se mi daří žonglování se dvěma míčky. Učím ostatní.
Odjíždíme směr jih – St. Tropez. Dlouho se nedaří najít místo, prší, nakonec nacházíme jedno luxusní u tenisových kurtů. Stavíme dva stany, večeří všichni v jednom, Dixit. Až po 2300 přestává pršet. S Honzíkem spíme nakonec venku.

28.7.
Klidná noc, ráno přijíždějí tenisté, krátce sušíme, balíme, přejíždíme do St. Tropez. Město je přeplněné, proto jedeme rovnou za něj na pláže (Tropezina), kde se většinu dne sluníme + žonglování + Bang. Na pískové pláži se skvěle zkouší s kontaktní koulí. Kolem krásné holky nahoře bez + prima zázemí – sprchy, záchody. Zkoušíme znovu odjet do Tropez, znovu plno a bez šance. Jedeme do Ramatoulle, což je hned vedle a skvělá volba. Ramatoulle je malé klidné městečko o cca 10km dál. Stranou na opuštěném hřišti na petanque dáváme generálku a na malém plácku v centru se pak konečně odhodláváme a v kostýmech a s namalovanými obličeji poprvé po týdnu vystupujeme. Bohužel pro mě je tma a tak mi míčky dost padají a kontaktní kouli si dokonce srážím na zem a dostává puklinu, která ji vyřazuje z dalšího vystupování. Místo, kde vystupujeme, je sice magické, ale nechodí tam moc lidi a tak se po chvíli přesouváme na hlavní place, kde zahajujeme jedno pásmo. Výdělek je 29,70€, což je s ohledem na naši relativní nepřipravenost velice uspokojivé. Spíme punkově v kopci v podstatě hned ve městě v hájku.

29.7.
Místo na spaní bylo hrbolaté a bylo tam maliní. Buď dnes nebo zítra jsem si propíchnul karimatku. Škoda, zázračná tedy není, ale je příjemná a drží. Pravděpodobně povzbuzeni včerejším úspěchem celý den zkoušíme a pilujeme představení. Večer vystupujeme dvakrát. Poprvé hrajeme před restaurací. Lidé koukají, ale neházejí. Předpokládal jsem, že nechtějí vstávat od jídla, proto je obcházím s kloboukem a skutečně dostávám skoro 20€. Druhé představení je na hlavním plácku, ale není moc lidí a tak je to skutečně spíš pro radost.
Spíme opět v hájku. Jo a dneska se k nám připojila Kristýnka a přivezla drobnosti a info z domova a z Norska (masakr).

30.7.
Jedeme přes kopec na druhou stranu poloostrova do Cigaro, kde se dlouze tradičně (slunce, voda, Bang, knihy) bavíme. Levná a nekvalitní zmrzlina. Potkáváme brňáky. Navečer přejíždíme do Bormes (protože Lavandou zklamalo). Nakonec vystupuje jen Péťa s Gábi. Lidí hodně, ale dávají málo, asi nezaujali. Rozdělení kvůli neshodě se spaním. Super noční rozhled.
31.7.
Opět zkušební den, dolaďujeme pásmo, přidáváme Vagabundy, vytvářím si pásmo na žonglování. První vystoupení = 21€ + super publikum, druhé o 90min později už pro méně lidí, ale ohodnoceno stejně, přídavkem získáváme ještě víc.
Dobré místo, dobrý den. Už několik dní mě ale bolí břicho, sem tam hlava, mám nízký tlak. Ponorka a nejednotnost ve skupině vedou k tomu, že strašně dlouho trvá, než se na něčem dohodneme. Neshody.
Můj vnitřní malý problém: člověk se musí za vlastní úsilí (trénink, tanec) odměňovat. Ostatní se odměňují vínem, kuřaty, paštikou, salámem. Já nemám čím se odměňovat = nejsem spokojený.

1.8.
Pravděpodobně náš poslední den na pláži u moře. Písečná, moře dlouho mělké, ale nevadí to. Po včerejšku jsou asi někteří mrzutí/rozladění a tak se nesluníme společně. Doplaval k nám míč a tak si s ním hrajeme. Dočítám knížku od Poea. Druhá polovina a závěr knihy zklamaly, ale první polovina stojí za to. Hra Intriky je nuda. Dobrý oběd – špagety a zeleninová omáčka se základem z ratatoulle.
Chceme dnes ještě hrát, ale vařením, balením a vůbec se vše protahuje a tak nestíháme dojet do vytyčeného Aux-en-Provence. Městečka po cestě nestojí za to a tak dnes nehrajeme. Spíme hned vedle hřbitova, což je skvělá volba, protože tam je klid, pitná voda a dokonce elektřina. Hrajeme tradičně Bang, jdeme spát. V noci se spouští zavlažování a Gábi a Ani polije. Jinak prima noc, jen mi zatuhl krk.

2.8.
Přejíždíme do Aux-en-Pce. Těžké zaparkovat, nakonec za draho. 2H rozděleni, prohlídka města, výběr herního místa. Aux je pěkné město, pořád je na koho se dívat, především páni středního věku jsou zajímaví. Taky je tu hodně turistů a pouličních umělců. Někteří mají svoje stálá místa, ale když jsme jedněm na to jejich vlezli (jřišli později, nevěděli jsme), byli úplně v pohodě a střídali jsme se. Nakonec jsme hráli na radnici přímo před radnicí. Ve Francii se prý pouliční umělci musí registrovat. My to neudělali. Z radnice na nás pak skutečně přišli, ale chtěli se jen podívat, hodili nám do klobouku a šli naz5.
Pásmo trvá v tuto chvíli 35min. Hráli jsme ho 3x, pokaždé s hodinovou pauzou. Z radničního náměstíčka jsme si nakonec za tanec pod platany odnesli bez dvou 100€. Super lidé, super město. V kostele pěkné healing obrazy.
Z Aux odjíždíme směrem na Arles, již poměrně brzy ale stavíme, kempíme na lesní cestě vedle cikánské osady a po večeři (rýže + omáčka) poměrně rychle všichni usínáme.

3.8.
Dojíždíme konečně do Arles a chceme zopakovat včerejší vzorec. Rozchod na 2h – dlouhatánský trh, aréna (koloseum), amfiteátr. Město je ale brzy hrozně rozehřáté a pak takové unylé a lidé unavení. Hrajeme opět před radnicí. Kamenná zem je děsně horká a tak je to boj. Mám sluneční brýle a tak se mi lépe žongluje. Jedeme třikrát s krátkými (30min) pauzami. Nakonec to jde, zem chladíme vodou z kašny. Po přestávce jsme ale dost zmoženi. Potkali jsme českou cyklovýpravu, kterou potkáme za 2dny znovu.
Přejíždíme na jih do St. Maries sur la mer, což je městečko u NPR přímo u moře, ale zároveň u jezer až mokřad a vyskytují se tu volně plameňáci a spousta dalších ptáků. Vaříme na pláži, krátce se koupeme, spíme přímo na pláži na kraji města.

4.8.
Budí nás traktory. Se specializovanými vlečnými čističkami prosívají písek. Přesouváme se do zadní části pláže, kde dospáváme. Na pláži pak dlouhou dobu ležím a dočítám Parfém – další knihu, co jsem začal číst. Dokonce zapomínám na sluníčko a výrazně si pálím stehna. Odpo jdeme do ornitologického parku. Kromě plameňáků je to spíš pro fanoušky ornitology. Sázíme se, kdo první uvidí ondatru (později zjišťujeme, že to je nutrie). Zpátky na pláž, jídlo, dočítám Parfém.
Jdeme do města na oslavu. Do města přijel kdysi kdosi nábožensky významný a doprovázely ho tři Marie, přičemž jedna z nich byla původně cikánka jménem Černá Sára. Proto zde je na její počest cikánský svátek. Město je ale úplně bez ducha. Přeplněné, ale všichni dešně zevlují a nudí se. Měla vystupovat cikánská skupina a flamengo tanečnice. Dlouho jsme (nejen diváci, ale i skupina) čekali na nic,, pak konečně začali hrát. Bylo to hlučné, nudné a otravné, takže jsem po dvou skladbách odešel.

5.8.
Ráno se ještě notnou chvíli koupeme, sluníme a loučíme s mořem. Jedeme do Aigues Mortes, což je malé vnitrozemské městečko, roštový půdorys, zachovalé hradby, parádní cukrářský obchod. Hrajeme opět na hlavním náměstí, přímo před hlavní ulicí. Tím, že prostor, kde hrajeme, je dost malý, vypadá to, že je narváno, ale ono narváno pravdu je. Hrajeme 3x, při druhém a třetím už padají kapky, ale neprší, Po představení si Péťa dává jam s nějakým pařížským kytaristou, Gábi poikuje s jedním skautem a já se bavím s jeho kamarádkami. 2Týdny hlídali v parku potenciální ohně, teď se pomalu vrací domů do Bordeaux.
Při výjezdu z města jdeme koupit jídlo. Koupí se vína, která byla zlevněna kvůli poškozené etiketě, což je pro dnešní večer klíčové. Spíme v zarostlém vinohradu. Nejprve večeře s komáry, pak se před nimi schováváme do stanu a hrajeme Dixit, potom Bang v 8 a přitom si povídáme. Povídání se protáhne až do 0130, což je na náš francouzský styl hodně pozdě. Tématem je vystupování, co jím lidem vlastně přinášíme a co dává nám. Zajímavé výstupy.

6.8.
Odkládáme Avignon kvůli Kristýnčině setkání s fr. kamarádkou Camille. Jedeme do Tarasconu, což je menší městečko na Rhoně, kde to páchne po nahnilé kapustě. Je tu ale parádní velký a zachovalý hrad. Jdeme na prohlídku. Budova sama o sobě je impozantní, vnitřek je ale bohužel vybrakovaný, expozice nahradili trapným pokusem o moderní umění. Veškeré informace jsou pouze ve francouzštině, anglicky je jen leták, co jsme dostali na pokladně. Informací je v něm ale minimum a končí u bodu 23, zatímco zastavení má hrad 35. Do toho jsou v některých místnostech odložené igelitové pytle, košťata nebo štafle. Celkově bych to označil s ohledem na vysoké vstupné jako urážku turismu.
Kvůli smradu se rozhodujeme uvařit si jinde. Cestou směrem na Avignon nacházíme pěkné místo u Rhony, ve které se koupeme, jíme, hrajeme Bang, relaxujeme. Začínám číst „vždyť přece létat je snadné“ od Ivana Vyskočila a překvapuje mě, jak moc je to dobré.
Navečer jedeme do Avignonu. Je zde parkování zdarma (jinde i 14€/auto) a město je hodně free, v pohodě, plné turistů, památek, pouličních umělců pochybné úrovně, ale taky free Čechů. Celkově je tu moc příjemně, i když na jižní Francii z hlediska free opíjejících se lidí trochu moc divoko. Rozdělujeme se, prohlížíme město, hledáme vhodné místo na hraní. To se ukazuje jako zapeklitý úkol, protože náměstí v centru je málo a buď jsou zastavěná zahrádkami restaurací nebo mají špatný povrch (kostky a střepy) nebo už tam někdo vystupuje. Nakonec to dnes vzdáváme.
Chceme jet spát na místo, kde jsme dnes kempovali, ale dálniční sjezd v místě nájezdu v opačném směru není a tak hledáme místo jinde. To se nám daří v Rochefortu, kde sázíme na předchozí skvělou zkušenost a stavíme u hřbitova. Ukazuje se to jako skvělá volba, i zde je klid, plácek a voda. Večeříme, jdeme spát. Krátce po ulehnutí ale přichází bouře. Narychlo stavíme stany, brzy přichází skutečná průtrž. Déšť do nás buší ze všech stran, je to paráda. Jen stany mají nízký vodní sloupec a při takovéto síle trochu prokapávají, jinak skutečně paráda.

7.8.
Snídaně, balení, jedeme do Avignonu. Dnes na nic nečekáme a i když si ještě prohlížíme město, je jasné, že dnes se bude hrát. Nakonec jdeme na hlavní náměstí před papežský palác a i když nejsme kvůli povrchu v centru, pořád je kolem hrozně moc lidí. Náměstí je velké a navíc koukají lidé i z teras a cimbuří, celkem 300lidí, možná i víc. Místo je velkolepé, jsem nervózní. Domlouváme se ještě s partou indiánů, která chce o kousek vedle hrát v kostýmech indiánské písně, že se budeme střídat a jdeme na to.
Sotva začínáme hrát, seskupuje se kolem spousta lidí. Po kultuře to v Avignonu jdou jako slepice po flusu. Tradičně dáváme pásmo třikrát. První je sice povedené, ale pořád ještě nejsme v rozjetí a není to úplně ono. V druhém excelujeme. Všem se daří, parádní atmosféra, super lidí. Jen za toho jedno pásmo dostáváme přes 50€. Při třetím už jsme trochu unavení, ale pořád super. Dnes výborné vystupování. Za odměnu si kupujeme náušnice nebo zmrzlinu a k večeři kebab, já falafel.
Spíme opět v Rochefortu. Protože se ve městě slaví svátek patrona města, přijíždíme akorát na večerní ohňostroj. Beru to jako slavnostní ukončení našeho putování.

8.8.
Poslední den našeho pobytu ve Francii. Po včerejším velkolepém tančení chceme i s naším pásmem udělat za Francií příjemnou tečku. Odjíždíme do Montelimaru, kde se chvíli procházíme, dáváme si kávu a mně se daří složit jen tak podle vlastní fantazie origami tučňáka / medvěda (každý v tom vidí něco jiného :).
Jdeme na poslední dvě hraní. První dáváme na jednom náměstí. Lidé to nečekají a i když to je překvapení příjemné, tak úplně to nevyznívá tak, jak by mělo. Druhé hrajeme v takovém malém pseudoteátru o kousek dál. V podstatě to jsou velké schody stočené do půlkruhu a pod nimi je plácek, myslím, že to i pro vystupování částečně zamýšlené být mohlo. Místo se nám moc líbí a představení vychází na výbornou (možná i proto, že to bylo dnes naše druhé a to je vždycky nejlepší). Rozhodujeme se v nejlepším přestat... Lepší rozlučku jsme si nemohli přát. Ještě když se pak vracíme skrz město k autům, lidé nám mávají.

Dále nás čeká už jen balení, rozdělení věcí a rychlá, ale náročná cesta domů. Každé auto jede kvůli odlišnému stylu jízdy (spaní v noci) zvlášť. Za zmínku ze zpáteční cesty stojí jen vysoké peage ve Francii, rozhovor v rádiu s očním chirurgem a pivo (já zmrzlina) v Předklášteří.

Hodnocení:
Jak tedy celkově zhodnotit naši pouť po jižní Francii? Je to krásný a voňavý stát s pěkným mořem i přírodou. Lidé jsou moc milí, společnost jiná. Je vidět, že pojem „svoboda“ zde má jiný, jaksi vyšší, důležitější význam. Naše skupina měla od začátku problémy s rozhodováním a domluvou. Skupinová dynamiky by se časem dala označit spíše jako statika. Také ponorka přišla poměrně brzy. Nic ale nešlo do krve a skupina nakonec fungovala velice dobře. Stihli jsme toho zažít opravdu spoustu a troufám si říct, že jsem konečně porozuměl Francii. Celkově putování rozhodně stálo za to a to nejen kvůli zážitkům, ale i pro stmelení skupiny. Francie je krásná země mě příjemné překvapila a rád se budu vracet. Viva la France!

Větší než malé množství času

Kyslík je magistr.

Kyslík plánuje.

Kyslík pracuje.

Kyslík cestuje.

Kyslík tancuje.

Kyslík pořád něco dělá.

Kyslík je unavený.

Kyslík potřebuje alespoň třikrát více času, než kolik ho právě má.

Kyslík má právě jednu zorničku třikrát větší druhou.

Je to zvláštní věc měřit únavu podle rozdílu velikosti zorniček.

Zlatí hoši?

Mistrovství světa v ledním hokeji 2011 skončilo. Finsko si odváží zlaté medaile, Češi zase jednoznačně dokázali, že jsou v současnosti nejlepší na světě. Co je víc?

Největší chyba

"Největší chyba je neudělat nic v přesvědčení, že toho můžeme udělat jen málo."

Sydney Smith

Porevoluční kocovina

"Model společenských, ekonomických a politických reforem, které jsme si stanovili v roce 1989, se do značné míry vyčerpal, dosáhli jsme v podstatě všech cílů. A teď nevíme, co bychom měli chtít dál. Jsme společností, která hledá svůj cíl."

Petr Lebeda pro časopis 7.generace

Jaké jsou Vaše životní cíle?

Smysl života

"Smyslem života je být šťastný." Dalajlama XIV.

"Nikde jinde nenajdete štěstí, než ve vlastním Já." Šri Ramana Maharaši

"Real happiness only when shared. (Skutečné štěstí poznáš pouze pokud jej budeš sdílet)" Chris McCandless, dobrodruh, podle jehož deníku byl natočen film Into the wild

"Subhan astu sarvadžagatam! Šťastny ať jsou všechny bytosti světa!" modlitba

"Velkého omylu jsem se dopustil tím, že jsem se domníval, že stačí toto každému říci, a tak ho uchránit od zbytečného bloudění. V tom jsem naprosto neuspěl. Nejde to nikomu dát, dokud k tomu nedozrál sám, dokud se k tomu sám nedopracoval vlastní zkušeností - ovládnutím mysli a jejím utišením, aby ji tak učinil způsobilou k pochopení Sebe sama v čistém Vědomí, které jest podstatou Boha." Jaroslav Kočí

Andělská Bloxy

...pokračuji se zveřejňováním některých svých origami výtvorů. Tentokrát Anděl a Bloxy.

LOL!!! nic než LOL!!! !!!

Názorů, že člověk za globální oteplování nemůže, že se to prostě děje samo a podobné řeči, jsem už slyšel spoustu, ale tohle mě opravdu dokázalo nechat zmraženého s otevřenou pusou:

"Naprostá většina problémů se vyřeší sama tím, že je budeme ignorovat." - Myron Ebell, Competitive Enterprise Institute
"Globální oteplování je nesmysl. Není to vážný problém. Teplo je zdravější, teplo je příjemnější a díky tomu například roste populace v Arizoně." - Myron Ebell, Competitive Enterprise Institute
"Globální oteplování dokonce přináší výhody. Počet smrtí z podchlazení významně klesne." - Iain Murray, Competitive Enterprise Institute

Asi by se to celé dalo vyignorovat, kdyby tihle pánové nebyli placení Exxonem na lobby v Americké vládě s přiznávanými výdaji 500.000,- USD denně.

Pro mě osobně to znamená jediné - přestal jsem věřit, že dokážeme včas omezit lidský vliv na změny klimatu. Žádná apokalypsa, adaptace, ale škoda je to velká.

Thought of you

Tančím, tedy jsem.
Oddaně skrápím krví zem.
Pokrývám něhou tvá vzpurně roztomilá vzplanutí.
Miluji - víc dávám, nežli beru.
Daruji srdce za důvěru.
Než přiletíš, budu tu čekat bez hnutí.

Narazil jsem na krásné video...

You can do anything! (Můžeš udělat cokoliv!)

Příjemné video, které potěší a zahřeje. Rozhodně motivovalo...

Mrk!

Rychlebky 2010

Silvestra a dny okolní jsem strávil s kamarády v Rychlebských horách. Pět lidí, stany, sněžnice, příroda a nic víc. Byly to chvíle příliš vzácné na to, abych je zapomněl a nezaznamenal. Na druhou stranu jsou ale příliš křehké, aby byly detailně popsány, prozrazeny a znesvěceny. Zkusím tedy něco mezi, totiž napsat převážně heslovitý popis za účelem uložení do mojí paměťové blogerské databanky. Jinými slovy bude tohle další článek, který píšu víc pro sebe než pro jiné.

2912 - balení, odjezd. Doma jsem zapomněl nějaké dobrůtky, stan a spacák. Bude veselo. Večer u Adama výborná polévka, postupné setkávání se, plánování. Kolektivní vědomí.

3012 – 0530 vstávat, 3hod vlak. Čertovo město. Cukrárna Hawaii. Terka našla pytel, co se hodí. Kaplička Sv. Antonína, nejrychleji svatořečeného světce. Čertova kazatelna – myš, proradný Ryška (Dej přednost přátelům a stálým hodnotám před krátkodobým ziskem). Polib hada s klíčem, dostaneš dívku a poklad. Co dělají raci v zimě? Koupání – !chodidla rychleji do tepla!. Pláně – sněžnice – méně se boříš. Nové Vilémovice = nový Vilém? :). Svačina. Marína + osadníci. Oheň – kouř a teplo. Čaj, jídlo. 2030 spát. Noc -20°C, ale teplo. Základní pravidlo: Eva hřeje, krosna chladí.

3112 – 0830 vstávat (=12h spánku). Oheň – kouř a teplo. Čaj a jídlo. Čaj do zásoby. 1200 odchod. Závod. Krev u zákrmu – svině. Sudy ve třech. Po hranicích – patníky. Myslivecká chata. Závěje. Výhledy. Časový skluz – chůze za tmy. Sedlo Peklo. K prameni. Oheň – kouř a kouř a teplo. Čaj a jídlo. Jídlo, rozhovory, sušení. 2200 spát.

0101 – Bez ohně, zima, rozjetý zip – bude muset konečně do opravny. Špatná odbočka, cross country. Dlouhé stoupání. Neprošlapaná cesta do kopce – nejdelší 1,5km v životě. Svačina. Příjemné klesání. Raději kolmo a cross než šikmo. Dochází čas, zrychlení. Civilizace. Natažené podkoleno. Kupování lístků na vlak. Vyzvednuti panem Č. Teplo. Studená sprcha, očista. Společná večeře – bešamel, zapékaná dýně a šťoucháné brambory, Evin salát. Přecpaný. Telefonát domů. Kotě. ?Drsný? Karel a jiné povídky. Leonard Cohen – Kniha toužení, další knihy. Spát.

0201 – Loučení. Vlak – časopis a brambůrky.

A jak jste strávili Silvestra vy?