(Text nezávazně navazuje na první díl)
Z Jizerských hor jsem měl namířeno do Jeseníků, konkrétně do Nového Malína za kamarádem Adamem (se kterým jsem byl např. v roce 2009 v Albánii). S ním jsem se nevědomky minul již v Zábřehu na nádraží, ale v Šumperku jsme se již potkali dobře a do Malína tak dojeli již spolu. U Adama je vždy moc příjemně. Rodina je moc milá, v domě panuje klidná a vyrovnaná atmosféra, zkrátka ideální podmínky pro relaxaci a doplnění sil jak duševních, tak fyzických. Zbytek večera jsme si povídali s rodiči a poměrně brzy zalehli.
Po noci plné snů jsem si ráno příjemně zacvičil a dlouze se nasnídal. Tyto tři položky se v následujících dnech staly zásadní a opakující se ranní rutinou. Původně jsme měli již hned brzy ráno vyrazit do hor. Plán byl bivakovat buď v Jeseníkách nebo v Rychlebských horách následující 2-3dny a užívat si zimy. Z původního složení skupiny jsme nakonec zůstali jen tři, totiž Adam, já a Majka. A právě na Majku jsme čekali. Byla to sranda, protože Majka měla původně přijet již v neděli večer, nakonec to odložila až na pondělí ráno a z rána se nakonec stalo pozdní odpoledne, které skončilo večerem :). Nevadí, čekání jsme nahradili výletem.
Nejprve mi Adam ukázal město. Šumperk sice nepředstavuje super nabitou turistickou destinaci, ale je to příjemné maloměsto s vlastním tempem, které tvoří dobrou základnu pro výpravy do okolních hor a lesů. Zajímavé bylo hledat ve zbytcích městských hradeb dělové koule od Švédů. Zůstali po nich už jen díry. Stavili jsme se také v zimních sportovních potřebách, kde jsme si půjčili dva páry sněžnic (Adam vlastní vlastní) (čeština je krásná :). Poté jsme se vydali ještě na Háj, což je kopec nad městem. Cestou jsme si příjemně popovídali o spoustě věcí. Snad i tento rozhovor ve mně inicioval vytvoření Stupnice verbální komunikace ve dvojici:
trapné ticho – nemáte si s tím druhým co říct nebo prostě nejste schopní s ním komunikovat
konverzace omezeného rozsahu – jste schopní si s druhým popovídat. Množství témat je ale omezené a po čase už si nemáte co říct
konverzace neomezeného rozsahu – jste schopní si s druhým povídat neomezeně dlouho, témata se jakoby sama vynořují a vy přirozeně přecházíte z jednoho do druhého
společné ticho – můžete být s druhým bez toho, že byste si povídali a přitom je mlčení v pořádku a atmosféra příjemná
Cestou na Háj jsem si ještě všiml krmítka pro ptáky vytvořeného ze seříznutého plastového kanystru. V porovnání s krásně zdobeným březovým, které jsme viděli prodávat ve městě bylo toto darmošlapem mezi všemi krmítky. Sýkorky se v něm ale točily jedna za druhou. Ty šumperské očividně žádné lekce o výběru krmítka podle materiálu neabsolvovaly. Ve vzduchu tak visí kromě krmítek i otázka, do jaké míry by měla být krmítka vzhledná.
Po návratu do Šumperka jsme na nádraží vyzvedli z Bratislavy přijevší (prosím, neopravujte mě) Majku a pěšky se vrátili do Malína. Tam už na nás čekala teplá polévka s tradičně mírně pikantním nádechem a usměvaví rodiče. Uleháme, do manželské lóže si ke mně namísto Majky přilehá Adam, který jí taktně přenechal jeho vlastní postel.
V úterý plníme ranní rituál a po dloooouhé snídani a příjemném povídání s maminkou si konečně balíme saky paky a vydáváme se do hor. V plánu máme dojet autobusem na Skřítek a pak vyjít na Jelení studánku, kde chceme přespat. Dál se uvidí podle počasí a našich možností. Klíčový okamžik celé Tour de hory a možná i celého tohoto roku nastává ve chvíli, kdy po přejezdu do Šumperka čekáme na další autobus. Adam s Majkou se jdou trochu projít po městě a já zůstávám sám s batohy na cca 20min na nádraží. Během této poměrně krátké doby, kdy vedle hučí autobusy a kolem prochází jeden sociální případ za druhým, nastává jeden těžko definovatelný a pro čtenáře bezvýznamný moment, kdy se ve mně cosi láme a najednou vím, že jsem svobodný a volný. Vím, že mohu opustit Brno, práci, koníčky i vše ostatní, protože opustit neznamená ztratit. Vím, že chci cestovat a především, že toto rozhodnutí (vydat se na cesty) je z kategorie těch, které budou realizovány už jen kvůli té silné vnitřní touze. Šumperské autobusové nádraží mě změnilo.
Adam s Majkou se vrátili, autobus přijel a tak jsme přejeli na Skřítek. Dál už pěkně po svých, pěkně do kopečka. Každým krokem dál od civilizace, od hluku, vstupujeme do bezčasí, kde je množství aktivity přímo úměrné množství světla a cesta limitována pouze touhou (a hloubkou sněhu). První kilometry stoupáme, takže se výrazně otepluje. Po opuštění vyjeté cesty nasazujeme sněžnice. Na Ztracených kamenech se nekocháme výhledem do krajiny, protože je mlha. Adam ale zasvěceně popisuje, kde by co bylo vidět, kdyby bylo jasno. Kolem nás proto nevidíme Jeseníky, za nimi nejsou Rychlebky a v pozadí se netyčí sestry Tatry. Stejně tak Praděd můžeme jenom tušit a i cíl naší cesty zůstává zatím mlhavý. Svačíme a je nám dobře. Doma připravené namazané chleby sytí, čaj hřeje, čas kvapí. Stoupáme dál a dostáváme se na hřeben. Všude je bílo, na stromech je ze severní strany navátá až metrová krusta sněhu, kolem hustějších smrků je vidět po jak vysoké vrstvě sněhu šlapeme. Návěje u smrků svádí k vykopání záhrabu. Kráčíme podle tyčí a je nám dobře. V jednom místě se dokonce obloha na chvíli otevře a my můžeme na chvilku pozorovat Praděd.
Ještě za světla dorážíme na Jelení studánku a máme chvilku na odpočinek. Je zde jednoduchá, ale udržovaná bouda – kamenné stěny, plechová střecha. Je poznat, že se o ni někdo (v tomto případě II. B ze Šumperka) stará – jsou zde nové dveře, nový strop a zachovalé kamenné lavice s dřevěnou podložkou. Je po páté, noc se hlásí o slovo a tak se zavíráme v boudě, jíme, pijeme zbytky čaje, vaříme čínské nudle a povídáme si. Připravujeme na spaní ležení i sebe. Severní i západní stěna boudy jsou i přes notnou tloušťku promrzlé až na led (doslova). I podlaha je ledová a ani 3 základní vrstvy, které pod sebe pokládáme zimě nezabrání. Majku ukládáme solidárně doprostřed. Ještě chvíli povídáme, pak už jdeme spát.
Probouzíme se před osmou po cca dvanácti hodinách často přerušovaného spánku. V noci bylo -10, možná i -15'C. Kvůli silnému větru možná i méně. V boudě se ale teploty pohybovaly nejspíš kolem 0 - -5'C. Podlaha skutečně studila, zato Majka a čtyři vrstvy oblečení hřály a tak se spalo obstojně. Večer jsem si prozřetelně přibalil do spacáku i láhev s vodou, takže zůstala tekutá. Po rozehřátí bomby vaříme čaj. Dobře je. Balíme se, vydáváme se na cestu.
V noci mezitím začalo sněžit, teď ke konci rána se spustila vánice. Chceme proto sejít do Vernýřovic, což je ves hned kousek pod námi. Je to sice necelé dva kilometry a od hranice lesa vzdálené pár set metrů už by to mělo být v pořádku, teď jsme ale ještě na hřbetě a cesta vede přímo proti větru. Nemám brýle, vítr je silný, sníh šlehá jako malé jehličky do očí. I když se snažím chránit si oči rukama a nechávat jen nepatrnou skulinku, stejně téměř nevidím a jdu téměř poslepu za siluetou Majky kousek přede mnou. V jednu chvíli je vítr tak silný, že se musím zastavit. Nevidím nic. Tam kde stála před chvílí Majka je teď jen mléčná mlha... Když jsme se o tom později bavili, shodli jsme se, že se v dalších chvílích stalo přibližně následující: V noci nasněžilo kolem 20cm, dalších místy až 30cm navál vítr. Přibyla tedy rychle poměrně velká vrstva sněhu. Začali jsme touto vrstvou sestupovat příkrou stráň. Zastavil jsem se, což bylo nakonec dobře. Majka, která šla uprostřed, šlápla, utrhl se s ní kus sněhu, na ten se nabalil další a najednou z toho byla utržená lavina. Když to uviděl Adam, skočil před Majku ve snaze zastavit ji i sníh. Dopadem se utrhlo sněhu ještě víc. No nakonec vše dobře dopadlo – po několika metrech se lavina, Majka i Adam zastavili, oba v pořádku. Když jsem k nim pak sestupoval, polámaná kusy sněhu vypadaly zlověstně, stejně tak jako díra, kde se sníh utrhl. Dlužno dodat, že i když to byl silný a nebezpečný zážitek, označení „lavina“ je trochu nadnesené. Ve skutečnosti to bylo „jen“ pár desítek kubíků sněhu. Každopádně až mě příště bude Adamova maminka varovat přes lavinami, budu odpovídat „ano, jistě“ s mnohem větší upřímností.
Ačkoliv k hranici lesa už to je jen zhruba dvě stě metrů, pro silný vítr přímo proti nám a strach ze stržení další laviny se rozhodujeme, že se nakonec vrátíme stejnou cestou, kterou jsme přišli, tedy po hřebeni. Čeká nás tedy dva a půl kilometru náročné chůze vánicí, hlubokým sněhem, se silným bočním větrem a poryvy tak ráznými, že nás občas odstrkují o metr až dva stranou, jindy se musíme zastavit úplně, abychom se udrželi ve stoje. Vracíme se podle tyčí, viditelnost se pohybuje od jedné k šesti tyčím ve chvílích klidu. Přiznávám, že jsem si to neuvěřitelně užívat, byl jsem úplně v rauši, opojen krásou a sílou počasí a přírody všude kolem. Po nějaké době jsme se dostali mezi stromy, vánice najednou jakoby nikdy nebyla, kolem ticho, klid, i mlha byla jakoby řidší.
Ještě kus jsme sestoupili, nasvačili se a pak došli zpět ke Skřítku. V lese byla cesta najednou nečekaně rychlá a pohodlná. U Skřítku jsme zjistili, že nám akorát ujel autobus, na další jsme počkali v teple motorestu. Přejezd zpět do Malína, odhazování sněhu, teplo domova, sprcha, povídání, příjemno.
Ve čtvrtek jsme se vydali ještě na jednu výpravu, tentokrát do okolí Malína, do vrchů za vsí. Adam a Majka jeli na běžkách, já zůstal ve sněžnicích. Protože ale napadlo spousta sněhu a nebyly ještě vyjeté stopy, naše rychlost byla téměř srovnatelná. Viděli jsme zajíce, zjistili, že raději zůstane sedět v bobcích, než aby utrácel energii za pohyb a narušení tepelného komfortu. Nepoznali jsme strom s jehnědy (líska??) a na závěr výletu si trochu zasjezdovali a zkusili salta ve stráni. Odpoledne jsme se rozloučili s Majkou, která se vydala zpět do Bratislavy. Začetl jsem se do knih o duševním rozvoji (už zase). U Adama je vždy co číst. Domlouváme kdo, s kým, kdy a kudy pojede ke Katarině. Další jesenické dobrodružství pomalu končí.
Fotografie - na výběrové album z této části putování se můžete podívat zde.
Příspěvky
