Se Cyranovými botami vystupujeme s představením PŮLměSIC. Už jsme byli na více místech, pokud jste představení ještě neviděli, jednu z posledních možností budete mít v prosinci během večeru Na přidanou. Každopádně představení zaujalo a oslovilo relativně dost lidí. Mimo jiné se líbilo i organizátorům italského mezinárodního divadelního festivalu vysokých škol Universo teatro. A tak se stalo, že jsme si uprostřed října udělali desetidenní výlet do Itálie, kde jsme nakonec s PŮLměSICem vystupovali.
Protože do Itálie člověk nejezdí každý den, rozhodli jsme se využít příležitosti a před pětidenním festivalem jsme strávili 5dní na cestě na místo. Pronajali jsme si dodávku, takže jsme byli dostatečně flexibilní a mohli jet v podstatě kamkoliv dle libosti.
Přes Alpy jsme jeli v kuse a tak naší první zastávkou byly až Benátky. Město postavené na vodě je vskutku nádherné. Má ohromné kouzlo, které nepřebil ani déšť, ani spousta psích hromádek. A tak jsme si užívali kanály, gondoly, úzké uličky a pohledy do nespočtu galerií.
Další větší zastávkou byla Florencie, město, které svým bohatstvím a kulturní úrovní ve své době dalece přesáhlo Řím a možná i všechna další města světa. Kochali jsme dlouho procházkou městem, podívali se na hlavní náměstí, Davida, prohlédli si tu obrovskou baziliku ze zeleného mramoru v centru města (jméno?) a nekonečně dlouho se rozhlíželi z jejího vrcholu na krajinu kolem. Vidět Benátky a zemřít.
Ačkoliv se předchozí rčení originálně vztahuje na Neapol, právě na ni sedí z italských měst, která jsme navštívili nejméně. I když... Centrum staré Neapole jsme nenavštívili, viděli jsme jen okraje. Problémy s odpadky, kterými je novodobá Neapol již celosvětově proslulá, jsou vidět takřka kdekoliv. Samotné předměstí pak působí strašně, v noci, kdy se jím prohánějí bandy teenagerů na skůtrech, hrůzostrašně. Australští sousedi z kempu (v Neapoli jsme si na rozdíl od jiných míst navolno spát netroufli) pak ještě přidali k umocnění atmosféry příběh o tom, jak se je pokusil okrást gang na skůtrech.
Z těchto, ale i časových důvodů jsme se rozhodli navštívit především Pompeje. Dvacetitisícové město je z poloviny skryté pod zemí a zastavěné novými domy. Druhá polovina je odkrytá. Procházeli jsme se Pompejemi celý den a přesto neviděli ani zdaleka všechno. Místní civilizace byla na obrovské úrovni, až se to nechtělo věřit. Vysoká technická vyspělost (kanalizace, veřejná pítka pro lidi i dobytek, přechody, …), umění na každém kroku (krásné nástěnné malby na stěnách každého pokoje), náboženské zanícení, citlivý soulad s přírodou. A jako bonus přes dvacet nevěstinců a pro (starověké) „turisty“ na ulicích směrovky k nim. Zkrátka otevřená společnost, která v mnohém překonala tu současnou a za níž současní neapolané zaostávají asi tak o deset tisíc světelných let.
Poslední den před festivalem jsme se chtěli ještě podívat na Vesuv, ale... 1. cesta na něj není dobře značená, 2. město je plné odpadků (a tím nemyslím jen ty běžné, ale i elektrospotřebiče, vyhořelé vraky aut, sem tam doutnající hromada popela, …) a ty se z chodníků dostali už na silnici, takže doprava je pomalá, rozsekaná a plná kličkování, 3. lidé ze zoufalství (opět) stávkují, takže např. cestu, kterou jsme projeli a po které jsme se chtěli po pěti min vrátit, mezitím zabarikádovali odpadky. Když nás po zoufalé hodině a půl bloudění městem jeden ital dovedl (projel před námi celé město) až k výpadovce na Vesuv, zjistili jsme, že před ním stojí další dav protestujích a cestu na sopku brání vlastními těly. Z Vesuvu tedy nakonec nebylo nic.
A po krátkém výletu po Itálii přišel samotný festival. Konal se v středoitalském městečku Benevento. Navzdory omluvám pořadatelů, že kvůli finanční krizi nemají moc peněz, jsme byli ubytováni v Hotelu prezident **** se všemi možnými blbostmi jako např. čtyřmi druhy ručníků atd. Festival začal spíše neoficiálním zahájením, kdy se po krátkých úvodních proslovech představili jednotlivé skupiny. Kromě nás přijeli ještě soubory z Indie, Litvy, Benátek a Neapole. Největší pozornost upoutali Indové svojí exotičností, ale i otevřeným srdcem.
V následujících dnech pak vždy dopoledne probíhal workshop, navečer první a večer druhé vystoupení. Nejprve k workshopům. Vedli je dva profesionálové – Leela z Brazílie a Won, sympaťák korejsko-amerického původu. Oba jsou členy pařížské školy Thomase Liebera. Studovali jsme pohyb jako takový, zkoumali ho z různých perspektiv a v různých improvizacích si pak vše zkoušeli. Přínos nebyl ani tak v nových prvcích, jako spíš v chápání pohybu jako takového. Myslím, že z workshopů jsem si odnesl opravdu hodně.
Vystoupení byla co kus, to originál. Jako jediní jsme měli taneční vystoupení, ostatní přišli s klasickým divadlem. Domácí Benevenťané remakeovali vybrané pasáže Goldoniho Poprasku na laguně, Litevci zase zahráli vlastní podání Shakespearova Hamleta. Benátčané přišli s operou Ital v Londýně. Nevychovaní Neapolané se Serata Futurista, estrádou s úžasnými kostýmy a skvělou hudbou, které ale chybělo jakékoliv umění, myšlenka a herecká či jiná úroveň.
Nejvíce bodovali opět Indové se současným divadlem a hrou „Geli ekvis varsha“, což jak sami dodávají v překladu znamená The last 21years old or the lost 21years old :). Hra to byla vtipná, nápaditá - herci např. přerušovali hru a povídali si chvíli spolu, chvíli s publikem. A ačkoliv většina dialogů byla v hindštině a někdy dokonce v dialektech, mohu za sebe říct, že jsem velice dobře rozumněl a děj mě plně vtáhnul.
Na konci festivalu byl ještě kulatý stůl, kde skupiny krátce diskutovaly a kde dětská porota vyhlásila vítěze. Bez větších překvapení jimi byli Indové. Nutno ovšem dodat, že 1. porota byla neodborná a tvořená středoškoláky, 2. porovnávat např. operu s tanečním vystoupením dost dobře nejde, především 3. ačkoliv se vyhlašoval vítěz, celý festival nebyl ani tak soutěž jako spíš setkání a společně strávený čas.
Celých těch deset dní se mi moc libilo a považuji je za přínosné. Navštívil jsem místa, která stojí za to navštívit. Získal nový pohled na pohyb. Našel si nové kamarády a především poznal, že i když jsme každý z jiné kultury, vypadáme jinak a máme i jiné zvyky, ve své podstatě jsme všichni stejní a jsme si neobyčejně blízko.
A jako bonus jedna historka, kterou mi říkal jeden indický kamarád cestou na workshop. Odpusťte mi, že si nepamatuji jména, ale hindština je náročná. Zkrátka v Indii se zbožňují dvě věci – filmy a kriket. Ve filmařském průmyslu vystupuje do popředí především jedna hvězda. Je to herec, který býval strojvedoucím, ale přešel na filmařinu. A lidé ho zbožňují. Zbožňují ho dokonce natolik, že ho dávají v kině od pěti hodin ráno a vždycky je vyprodáno. Lidé dokonce čekají před kinem od předchozího večera, aby se na něj dostali. Tím to ale nekončí. Na promítání filmu mu fanoušci nosí květiny a dary a ve chvíli, kdy se poprvé objeví na plátně, zastaví se na chvíli projekce, lidé mu začnou provolávat slávu, hází květiny na plátno a předkládají mu dary. Šílenost.
A ještě než se zeptáte, dodám, že ten indický kamarád se z toho tvářil dost otráveně a ty lidi odsuzoval za nedostatek zdravého rozumu. Na základě toho i dojmu z něho si nemyslím, že by si vymýšlel.
Na závěr několik odkazů:
Příspěvky
