Doprava

Silnice na Haiti se výrazně liší od těch našich. Je to dáno tím, že na tvorbu silnice je třeba technika, lidi, kteří tomu aspoň trochu rozumí, a především peníze na platy a materiál. Zřejmě z toho důvodu je i v hlavním městě přes polovinu cest prašných, tedy vlastně všechny kromě hlavních tepen. Ale ani to, že je silnice zpevněná, neznamená, že je vyhráno. Jsou v ní totiž díry a hrboly, postupně se rozpadá a nikdo ji neopravuje. Zpevněné silnice mezi městy jsou asfaltové, ale těch je jen pár. V malých městech se ještě snaží vytvořit silnice svépomocí betonovými kvádry. Na zem dají šalování pro mnoho kvádrů, pak jej šachovnicovitě vyplní, počkají, až to zatvrdne, dají pryč šalování a dodělají druhou půlku. Betonové cesty vydrží ještě kratší dobu než asfaltové. Specifickou strategií na pár místech je, že se namísto celé silnice udělají jen dvě koleje a je pak na řidiči, aby se v nich udržel. Většina cest je ale prašná, tedy vyježděná cesta až na kameny.

Auto na takové cestě drnčí, řidič se snaží najít co nejlepší dráhu mezi dírami. Je úplně jedno, jestli jedete vpravo nebo vlevo, hlavní je, aby se neponičilo auto a cestující byli co nejméně vyklepaní. Pokud jedete v protisměru, můžete si svoji pozici klidně uhájit troubením nebo prostě velikostí dopravního prostředku. Většinou je cesta nejlepší u krajnice a tak se na ni všichni lepí. Tím se ale rozjezdí a tak je potřeba mačkat se ke krajnici nové a silnice se rozšiřuje.

Vzhledem k úrovni cest je zcela přirozené, že se hledají zkratky či jiné možnosti kudy jet. V oblasti kolem Ainse Rouge se jezdí po „pláži“. Abyste pochopili, je to rozlehlejší oblast, kde se těží sůl a která se jednom za čas zaplaví mořskou vodou, pak se čeká, až se voda odpaří. Jezdí se tedy po cestě, která tam ještě před týdnem nebyla a za druhý den již opět být nemusí. Místy se dá projet hladce, jinde hrozí zapadnutí. V několika místech na Haiti je vádí, tedy řeka, která část roku teče a část je vyschlá. Řidiči, včetně nás, to prostě berou asi 500m korytem. Zase je třeba určit míru v tom, kdy je řeka ještě sjízdná a kdy už ne. Mosty na Haiti jsou, ale jen přes velké řeky. Je běžné, že se řeky brodí. Občas je to tak, že je postavený most, ale je pouze pro chodce a auta musí vedle brodit vodou. Tak mám alespoň zážitky, z chvil, kdy jsme se brodili, voda už nám tekla dovnitř, dál jsme se nořili hlouběji, já nevěděl, jak bude cesta pokračovat, a místní na zadních sedačkách na mě pořád jen „jeď, jeď!“.

Rychlost na silnicích je pro Evropana ubíjející. Na asfaltce se dá dosáhnout průměrné rychlosti  50km/h. Mimo asfalt je to ale 20km/h. Na mnoha místech je třeba kvůli překážkám téměř či zcela zastavit a jet krokem. Do toho místní s oblibou staví přes cesty prahy, které jsou jen těžko vidět, takže auto čas od času nechtěně nadskočí a až tím zjišťujeme, že „tady byl taky jeden“. Když cestujete na Haiti, tak už k tomu musíte mít opravdu důvod. Na dlouhou a nepohodlnou cestu se nikdo nevydá jen tak.

Zajímavostí je, že řidičský průkaz se na Haiti získá jednoduše zakoupením na příslušném úřadě. Žádná autoškola, žádné testy, však on vás život naučí. Nicméně řidičák platí jen v daném okrese. Pokud chcete jezdit i po okresech jiných, musíte v každém z nich zajít na úřad a zaplatit poplatek. Naše mezinárodní řidičáky nám naštěstí dovolují jezdit po celém Haiti. Asi hlavně díky tomu, že když už ho policista dostane do ruky, neumí jej přečíst, a tak si jen prohlédne fotku a razítko a řekne bien.

Zajímavost dva, kterou ale už znám z Indie je troubení. I na Haiti se troubí mnohem častěji než u nás. Zatroubení může podle situace znamenat – jsem za Tebou, jsem vedle Tebe, jsem před Tebou, jsem za rohem, pusť mě, pusť mě!, už mě vážně pusť!!!, díky, že jsi mě konečně pustil a další.

Nejpohodlnější způsob, jak cestovat po Haiti, je osobním autem. S výjimkou hlavního města se v oblastech, kde se pohybuji, jezdí pouze silnými 4x4 offroaďáky. Auto mají pouze bohatí nebo zaměstnanci neziskovek, případně policie. Zajímavostí je, že Haiťané svoje auta velice rádi a často umývají, takže jsou i v prašném prostředí čistá (až na to naše). O údržbu už se ale nestarají a opravit auto neumí, takže je celkem časté, že v krajnicích stojí zaparkované osobáky či dodávky, které mají zadřený motor či jinou poruchu, která nastala z obyčejného zanedbání nebo pro banální defekt. Namísto opravy auto prostě opustí a nechají být.

Nejčastějším dopravním prostředkem jsou na Haiti motorky, konkrétně značka Haojin (99% všech motorek). Motorka má řadu výhod – je rychlá, dokáže se proplést mezi dírami či mezi auty, má malou spotřebu, je snáz opravitelná. A kupodivu i na motorku se toho vejde spoustu. Třeba 4lidi nebo řidič a 6pytlů rýže nebo 2lidi a 7koz (svázaných do kozelce, přivázaných k motorce a mečivě trpících). Variant je nespočet.

Na krátkou vzdálenost se dá ještě jet na koni, oslu či mule, případně jet jedním směrem na něm a zpátky jít vedle něj, protože nese náklad. Jezdí se tu i na kole, ale to jen kluci po městech a vesnicích a ani bych to neoznačil za dopravní prostředek jako spíš za zábavu. A pak se samozřejmě chodí pěšky.

Pokud nemáte vlastní dopravní prostředek, není ještě nic ztraceno. Možností je stále celá řada. Dá se jet třeba autobusem. Ty místní jsou v offroad provedení, se zahrádkou na střeše a jsou vesele pomalované. Ze vzdálených horských oblastní vyjíždí vždy o půlnoci, aby do hlavního města dojeli odpoledne či navečer. Z bližších lokací vyráží ve chvíli, kdy se autobus naplní. Tady pozor, v zájmu řidiče a vlastně i cestujících je, aby se přepravilo co nejvíc lidí. Proto jsou sedačky opravdu těsně za sebou, místa na nohy je méně než málo. V jedné řadě sedí cestující po dvou na každé straně a pátý uprostřed na sedátku v uličce. Do autobusu se nastupuje u řidiče či dveřmi v zadní stěně autobusu (znáte ze žlutých amerických school bus, minimálně ze Simpsonových :). Věci se skladují buď do přihrádek nad hlavou či na střechu, kam si za jízdy naskočí i pár odvážlivců. Atypické věci jako třeba kohouta nebo hlavu zvracející manželky si podržíte v rukách. Za jízdy se toho moc neděje. Autobus prostě nabere rychlost a pak už jen troubí a děj se vůle boží, protože naplněný a se špatnými brzdami jen tak zastaví.

Zajímavé jsou dvě věci. Kdykoliv autobus zastaví, hned jsou kolem něj prodavači jídla a pití. Z toho, co v Čechách neznáme, nabízí pražené banánové plátky (chipsy, ale pálivé a banán je rozříznutý podélně), hlavní jídlo v podobě obalovaných kousků masa a zeleninového banánu a „tabla“, což je něco jako arašídy v čokoládě ve formě placiček a chutná to skvěle. Prodejci klidně nastoupí do autobusu, propletou se mezi cestujícími na výhodná místa, 10km s busem jedou a prodávají a pak zase vystoupí, aby počkali na bus jiný. Druhou zajímavostí je člověk, který se najednou za jízdy postaví a začne vyprávět, jaké měl zdravotní problémy a kolik je na světě nebezpečných chorob, ale že našel zázračný lék, který mu děsně pomohl. A že máme štěstí, protože ho má zrovna náhodou tady s sebou a může nám ho prodat za směšných xy gourdů. Světe div se, ale po ubíjejícím půlhodinovém monologu mu skutečně cestující začínají posílat bankovky a on nazpátek rozesílá podezřele vypadající lahvičky. Když prodejce vystoupí, objevuje se hned jiný a celé to začíná nanovo, tentokrát s mýdlem, po kterém budete ještě hebčí, prášky na cokoliv a podobně.

Při cestování na velkou vzdálenost se dá ještě vylézt na korbu nějakého zrovna projíždějícího náklaďáku. Často už je naložený nákladem, takže si sedáte na něj, většinou na hromadu dřevěného uhlí v pytlích. Kamioňáci jsou zvyklí takhle lidi vozit a bez problémů zastaví. Jiná možnost je někoho stopnout si osobák. Auta zastavují černí stejně jako u nás zvednutím ruky, jenom se zvedá ukazováček. Bílí ruku zvedat nemusí, protože aby běloch stopoval, to už je nějaká událost a tak to je spíš tak, že auta staví sama od sebe. Když už někdo jede stopem autem, tak ale nejde do kabiny, nýbrž dozadu na plošinu (u pick-upu). Za stopování se neplatí.

Existují ještě dvě placené varianty na krátkou vzdálenost. První je mototaxi. Prostě někomu dáte peníze a on vás sveze na motorce. Na krátkou vzdálenost nejrychlejší a efektivní varianta, na dlouhou utrpení. Měl jsem jednou tu možnost se takto svézt 130km a bylo to peklo. Víc níže.

Druhá možnost je tap-tap. Je to pick-up, který má na plošinu navařenou střechu, uvnitř sedačky a převáží takto lidi po městě. Zatím jsem nepochopil systém, jak lidi pochopí, kam zrovna auto jede, ale prostě to nějak vědí. Jeden člověk řídí, druhý vzadu vybírá peníze.  Výjimečně jezdí tap-tapy i ve variantě náklaďák a potom jsou schopné přejíždět i mezi městy.

Železnice v hornaté haitské krajině není. Přesto je v hlavním městě muzeum železnic na Haiti. Je to proto, že kdysi ještě v dobách koloniálních zde železnice skutečně vedla od plantáží k moři a svážela se po ní úroda. Kde ty haitské sněhy jsou?

Netradiční zážitky: Výlet s mototaxi

K mojí smůle se nám bohužel na misi rozbilo osobní auto do té míry, že se stalo nepojízdným. Pro čtenáře blogu je to dobrá zpráva, protože jsem byl nucen poznat i jiné způsoby dopravy. Dostal jsem se do situace, kdy jsem se nutně potřeboval přesunout mezi dvěma městy, vzdálenost 130km. Ve své naivní neznalosti jsem sáhl po variantě mototaxi (jízdy na motorce jako spolujezdec) s tím, že je to efektivní řešení a že to pro jednou nějak zvládnu. Našli jsme kluka, který měl být prý dobrý řidič, usmlouvali cenu a jelo se.

Že to byl blbý nápad, jsem pochopil už po prvních kilometrech, kdy se pan Mladá Puška ukázal jako nejrychlejší na silnici a všechny ostatní předjížděl o úroveň vyšší rychlostí. Já se za ním jenom držel, prach a slzy v očích. Po čase jsem si zvykl jet s přimhouřenýma očima a blbým výrazem ve tváři. Kluk kličkoval mezi dírami, když to šlo, a projížděl je, když už to nestihl nebo se jimi nechtěl zabývat. Já se vzadu mezitím naklepával jako štědrovečerní řízek a počítal čas dojezdu. Nejnáročnější bylo mít svaly na rukách celou dobu zatnuté nebo alespoň v pohotovosti. Především při brždění v dlouhých sjezdech to byl zápřah. A pak se mi rozdíraly ruce o držadla motorky a batoh. Neopálená, větrem odkrytá stehna změnila postupně barvu z hvězdné půlky slávistického dresu na tu vedlejší. I když jsem si vynutil přestávku, i když jsem panu Schumacherovi junioru říkal, ať jede pomaleji, dorazili jsme do cílové destinace v rekordním čase za necelé dvě a půl hodiny vč. přestávky, tedy s průměrnou rychlostí nad 50km/h. Z motorky jsem sestupoval jako tučňák, kyčle i ramena zatuhlé, záda zničená, ruce sedřené a s puchýři, zato o jednu velmi cennou zkušenost bohatší.